S příchodem nového roku většina z nás bilancuje, to udělal i Vratislav Kříž, tatínek desetiletého Honzíka, který při těžkém úraze (zranění u štěpkovače) přišel o obě ruce v oblasti zápěstí. Pan Kříž zavítal do redakce, aby prostřednictvím Deníku poděkoval všem, kteří Honzíkovi zachránili život a podpořili celou rodinu.

Poděkování záchranářům

„Můj dík patří především posádce rychlé záchranné služby z jičínské nemocnice v čele s primářem Tomášem Mlčochem. Cením si vysoké profesionality a hlavně lidského přístupu při této pro moji rodinu tragické události. Pan primář během dvou let již podruhé zachránil život v okruhu mých nejbližších," pustil se do vyprávění.

„Je to nekonečné, když čekáte na záchranáře. Propadáte panice, nevíte, co dřív. Oporou byl pro mě můj starší syn. Záchranka dorazila velice rychle, všechno šlo jak po drátku," popisuje událost, která bude farmáře svírat jako balvan do konce života.

Je to dlouhý příběh a Honzíkův tatínek před námi odvíjí jeho niť.
„Jenda byl po celou dobu při vědomí, věděl, co se mu stalo. V Hradci ho pak operovali, a když se probouzel, tak jsem mu říkal. Jendo, co se ti zdálo, když jsi byl v narkóze? Zaskočil mě. Víš, zdálo se mi, že jsem ve škole a mám udělávátko, s kterým můžu psát. Všichni byli ohromeni a jeden z lékařů mi doporučil, že když Honzík takhle uvažuje, že ho musíme podpořit a něco vyrobit. No, tak jsme hned druhý den udělávátko přivezli a Honzík si již v následujících dnech vyzkoušel, že mu půjde psát," popisuje Honzíkův postoj k zranění, které pro něho bude po celý život hendikepem.

Táta se nevzdává

Táta se nevzdává, shání pro syna pomoc ze všech stran. Objevil firmu, která nejdříve zapůjčila a nakonec vyrobila pro Honzíka protézy. Díky jim ho přestaly bolet ruce.

Honza zoufalým rodičům svým přístupem vléval novou energii. „Když jsme jeli do nemocnice, tak jsme byli v depresi, měli před sebou černou tmu. A Honzík mi třeba řekl. Tati, neboj se, já ten zlej osud překonám. Všechno, co je špatné si otáčí k dobrému," pokračuje ve vyprávění pan Kříž a my se neubráníme slzám.

Honzíkova 
dravá vůle

Honzík si už měsíc po úraze připnul myoelektronické protézy, které jsou velkou pomocí, když nejsou zrovna rozbité. Používá je především do školy, doma se obejde i bez nich. Má dravou vůli žít jako ostatní a rodiče ho maximálně podporují.

Táta mu sehnal speciální kolo, na kterém se prohání po vsi a taky si vyzkoušel své milované vyřezávání. Šlo to, i když s obtížemi. Navštěvuje i jíčínskou Zušku, před úrazem se tu učil hrát na klavír, nyní cvičí na pozoun. Speciálně pro Jendu sehnala ředitelka Jaroslava Komárková lehký plastový nástroj.

Poděkování Křížových směřuje nejen tam, ale také především všem bývalým i současným zaměstnancům Základní školy v Radimi v čele s ředitelkou Janou Zedníčkovou. Tady vytvářejí Honzíkovi ty nejlepší podmínky pro školní docházku. Chlapec díky jim zvládá všechny školní i mimoškolní aktivity.

„Je hezké, když v této uspěchané době potkáte lidi, pro které je jejich práce posláním a koníčkem," říká Vratislav Kříž, který se nyní společně s rodinou raduje z věcí, které prý dřív úplně přehlíželi. Přáním všech je, aby Honzík prožil plnohodnotný život.

Za Jendou jsme se vydali do radimské školy, kde jsme ho našli v obležení kamarádů. Věřte, že když jsme stáli před Honzíkem, tak bylo opravdu nelehké formulovat otázky. Ale Jenda nefňuká a na nic si nestěžuje.

Mezi spolužáky

„Ani nevím, co by pro mě bylo těžký. Musím se se vším poprat a kamarádi mi pomáhají," říká prostě. Zabrousíme i na jeho lásku k vyřezávání. „Jo, už jsem zkoušel vyřezávat meč. To mě baví, řezbaření bych chtěl jednou dělat, to mně určitě půjde," přesvědčuje nás a zároveň nám ukazuje udělávátko, které mu nahrazuje chybějící ruce.

Lucinka Drahoňovská sedí s Honzíkem v jedné lavici, když je potřeba, vždycky mu pomůže, stejně jako spolužák Míra Hlaváček. Honzíkovo zranění viditelně celou třídu stmelilo.

Honzík je houževnatý a nechce se odlišovat

Honzík navštěvuje čtvrtý ročník Základní školy v Radimi. „Když jsem se o úraze dozvěděla, velice mě to zasáhlo," svěřila se ředitelka Jana Zedníčková (na snímku) a pokračovala. „Pomohli nám Jendovi rodiče, kteří brali jako naprostou normální věc, že se Honzík po úraze do školy vrátí. Plný obav byl den návratu Jana do školních lavic. Neuměli jsme si představit, zda se dokážeme s nastalou skutečností vyrovnat, nikdo jsme mu nechtěli přístupem uškodit. Honzík má ale úžasnou povahu a od začátku bral všechno naprosto přirozeně. Nezahořkl, nechal děti, ať se na něho podívají. Některé to ale těžko nesly."

Dar pro všechny

Jeho zranění se podle ředitelky promítá do každodenního života školy. „Na začátku roku jsme hodnotili, co se nám loni podařilo i nepodařilo. Pro Honzíka je největší hodnotou život. Je to takový dar pro nás pro všechny. Děti mu samy od sebe pomáhají, nutí je to, aby nemyslely pouze na sebe. Honzík s námi dělá úplně všechno, kreslí, píše, hraje fotbal, je to perfektní. Změnilo to náš pohled na život," přiznává Jana Zedníčková.

Jana Zedníčková.Pedagogové se snaží přizpůsobit pro Honzíka výuku. Nepotřebuje individuální, pouze jinou formu, to znamená, že místo diktátu vyplňuje cvičení, hodně pracuje s tabletem. „Je houževnatý a nechce se odlišovat, má v sobě neuvěřitelnou sílu," hodnotí Honzíkův přístup ředitelka, která byla ochotna společně s kolegy změnit pro svého žáka formu výuky, jen aby se mohl vrátit mezi své kamarády.