K rozhodnutí o uzavření škol a přechodu 1. a 2. ročníků do distanční výuky říká:

Budeme pokračovat ve výuce tak, jak nám to bude umožněno. Že to není jednoduché pro žádnou „zájmovou skupiny“, tedy děti, učitele i rodiče je asi zřejmé. Není to nemožné, ale trvá-li to dlouho, je to těžší a těžší. Asi nejsložitější to je pro ty nejmenší – prvňáčky a druháky včetně jejich pedagogů a rodičů. Ale nerezignujeme a nepřemýšlíme nad tím, co nejde. Tedy samozřejmě přemýšlíme, ale zároveň hledáme cesty a veškerou energii věnujeme tomu, abychom nastavili odpovídající míru a formu distančního vzdělávání, která bude dávat smysl nám i dětem.

Počet variant našeho systému vzdělávání v posledním roce už jsem přestal sledovat, vlastně to není důležité. Jsme ale pevně odhodláni to zvládnout tak, abychom s odstupem času vzpomínali všichni jen na ty vtipné historky, které se při distanční výuce udály. Často slýchám, jak bude tato generace „poškozena“, nevzdělaná, hloupá, dokonce negramotná. Já si to nemyslím. Ano, některá témata vzdělávacího obsahu se zřejmě na dálku učit nedají, i když v různých učitelských skupinách si sdílíme až neuvěřitelné návody, jak zvládnout cokoliv. Ano, roste počet dětí, kterým distanční vzdělávání nebo spíš ta sociální izolace už hodně vadí.

Ale podívejme se na to, co všechno nového se díky této situaci děti i jejich učitelé „učí“. Využívat telefony, tablety, notebooky, počítače… internet… ke zcela jiným věcem, než ke kterým jim sloužily před rokem. Jak skvěle všichni zvládli dovednost přenechat slovo ostatním a počkat, až budu vyzván, abych si zapnul mikrofon. Jak obrovský skok udělala ICT gramotnost většiny pedagogů. Jak používají desítky vzdělávacích platforem, zdrojů a jak ochotně sdílí své nápady na oživení online výuky. Dokonce pozoruji obrovský posun v tom, že se řada kolegů neobává v různých skupinách na sociálních sítích říci si o pomoc, inspiraci, nápad, jak svou výuku oživit, obohatit. Já to před rokem zažíval jen na velmi omezených a uzavřených fórech a školeních. Taková revoluce by za normální situace neproběhla. Já si opravdu nemyslím, že, co se týká vzdělávání a vzdělanosti, tento národ nějak utrpí.

O ekonomických důsledcích nemohu hovořit, tomu vůbec nerozumím, ale laicky si myslím, že to rozhodně veselé nebude. Co před námi ale jako velký úkol stojí je „vyrovnat se se zjištěním, že máme ve svém okolí lidi, kteří mají ale zcela opačný názor na nám naprosto jasné věci“. Zní to jako banalita, ale názorová roztříštěnost všech na vše se ukázala ve své absolutní nahotě a zdá se mi, že to jako dospěláci jen velmi těžko vstřebáváme. Nemluvím jen o rouškách/nerouškách, očkování/neočkování, návrat/nenávrat dětí do škol, testování/netestování. Ve vzdělávání je to i o více/méně hodin online, více/méně domácích úkolů, větší/medší dryl, příspější/demokratičtější přístup ke vzdělávání, větší/menší participace rodičů na vzdělávacím procesu atd..

I já mám ve svém okolí několik přátel, u kterých jsem zjistil, že se naše názory nejen rozcházejí, ale dokonce že jdou naprosto proti sobě. Přesto nás spojují hodnoty, pro které nám stojí za to své přátelství hýčkat. To je ten velký úkol. Pokud přijmeme, že se člověk učí celý život, tak všechno, co bylo tento rok při vzdělávání „vynecháno“ nebo odsunuto a bude to pro život důležité, se prostě „doučíme“. Pochopení, respekt a odpovědnost se ale jen tak jednoduše „doučit“ nedají.

Já si vždycky říkám, že když se dva dohodnou na společném cíli, je radost se pak „hádat“ o cestu, která k němu povede.

Jan Jiterský