Abych vám přiblížil, kdo byl a co předcházelo smrti mého bratra, píši vám stručně, co se stalo.

Václav Hylmar.Můj bratr Václav Hylmar, narozen 9. ledna 1908 v Jičíně (na snímku těsně před zatčením, které se mu stalo osudným), byl z prastaré řemeslnické rodiny sedlářů, později čalouníků. Byl mým jediným sourozencem. Po smrti rodičů v r. 1937 převzal dílnu po otci a pokračoval v rodinné tradici, jako dobrý řemeslník i jinak známý občan města. Zajímal se o historii a byl členem představenstva muzejního spolku, byl činovníkem a sponzorem sportovního klubu S.K. Jičín a hlavně Sokol – funkci nepamatuji. Vždy se živě zajímal o politické dění a historii.

Byl sokolem a odpůrcem režimu
V roce 1948, krátce po komunistickém puči, se zúčastnil posledního sokolského sletu. Při pochodu Prahou vyvolávali hesla proti nově nastolenému režimu.

Jako řada ostatních byl policií násilně vytržen z průvodu. Vrátil se s vyraženým zubem a modřinami. Ale v kapse měl lístek se jménem „pachatele". Lístek při pozdějších událostech „zmizel". Proto byl čtrnáct dnů v Jičíně ve vězení.

Bratr měl čtyři zaměstnance včetně syna. Protože nechtěl zavřít dílnu a vstoupit do komunálu, musel všechny propustit. Pracoval sám pozdě do noci, protože mu byly předepsány neúměrné daně. Trvale odmítal uzavření dílny. Proto byly využity běžné návštěvy přátel a debaty při práci v dílně.

„Hylmar zas štve na náměstí"
Bratr byl zatčen a odsouzen pro pobuřování a podvracení republiky. Před okresním soudem v r. 1958 v Jičíně prohlásil, že s tímto režimem nesouhlasí. Soud vše zhodnotil a odsoudil ho na dva a půl roku vězení, ztrátu veškerého majetku a k zákazu pobytu v Jičíně. Všemu předcházela příhoda, že tajemník MěNV v Jičíně K. Machačka viděl z okna úřadovny v zámku na náměstí bratra ve skupince lidí. Proto řval do telefonu: „Hylmar zas štve na náměstí. Jak to, že jste ho ještě nezavřeli?" Ten hlasitý projev slyšely i čekající strany za dveřmi.

Bratr odpykával trest ve věznici ve Valdicích. Po propuštění krátký čas dojížděl, kvůli zákazu pobytu v Jičíně, tajně na Prachov, odkud měl ženu. Později pracoval u stavebního vlaku jako pomocník kuchaře. Poslední léto pracoval u Teplotechny v Italské ulici v Praze společně se svým spolužákem a kamarádem z dětství Broulem ze Kbelnice u Jičína, bývalým policistou. Ten byl stejně postižen jako bratr.

Pracovali spolu na různých místech v Čechách, na opravách vyzdívek pecí při 70 stupních Celsia i více. Broul prohlašoval, že později udávaný důvod smrti bratra – vysoký krevní tlak – při charakteru jejich práce byl vyloučený. Bratr byl s ním denně, nebyly náznaky a na nic si nestěžoval. Bohužel pan Broul zemřel, navíc na smůlu, právě když jsem si rozhovor s ním chtěl natočit.

Pražské jaro
Později měl bratr povolen pobyt k návštěvě rodiny. Manželka s pětiletou dcerou se protloukala těžkou prací v sýrárně. Různě byla postižena celá rodina. Bratr se nadále netajil se svým přesvědčením. Blížilo se jaro 1968.

Špiclové nelenili a bratr byl znovu zatčen 15. ledna 1968. Byl ve vězení Krajského soudu v Hradci Králové, kde později zahynul též Wonka z Vrchlabí – taktéž neujasněně. Dne 9. března 1968 bylo manželce bratra oznámeno, že je propuštěn, ale že je v nemocnici.

Hned jela se synem za ním do nemocnice. V ten den jsem nebyl v Jičíně. Bratra přivezli v agonii ráno z věznice a večer byl mrtev – s bílými vlasy. Další den ráno jsem jel do Hradce a žádal hovor s krajským prokurátorem. Ten se pravděpodobně zapřel a já mluvil s jeho zástupcem. Řekl mi, že se vše musí přešetřit. Chtěl jsem bratra vidět a vzal si s sebou aparát. Avšak jak bratr zemřel, byl ihned odvezen na patologii Vojenské lékařské univerzity. Když jsem tam došel, řekli mi, že je rozřezán, že to není dobře možné. Počkal jsem až ho sešili a v rakvi ofotografoval. Byl to otřesný pohled.

O kriticích režimu
Na přiložených fotografiích je jeho snímek krátce před zatčením – po Vánocích. Jak tvrdí jeho dcery, koženou blůzu dostal tyto Vánoce k Ježíšku.
Pohřeb proběhl za bdělé pozornosti státních orgánů. Manžel bratrovy dcery, důstojník inženýr byl ihned propuštěn a titul mu do civilu nebyl uznán. Musel dva roky dálkově „civilně" dostudovat při malém platu učitele průmyslovky v době, kdy měl nemocnou ženu a děti.

Mě se tyto události, kromě vyšetřování, dotkly okrajově. Byl jsem většinou za prací po celém státě. Ale důsledky jsem cítil v pracovním zařazení též platově i vyloučením vyššího dálkového studia.

Celá tragédie bratra byla vlastně způsobena otevřenou kritikou režimu. Nebyl sám. Kolik jenom podobných bylo odsouzeno a byli uvězněni v koncentrácích Jáchymov a jinde.

Dnes největší kritikové současné doby jsou ti, kteří v listopadu 1989 s velkým spěchem, snad i se strachem, pálili partajní archivy a kteří za stejnou míru kritiky, kterou provádějí právě oni, před rokem 1989 ostatní udávali a zavírali. Jsou to ti, kteří nám hlásali, že zaměstnávat někoho je vykořisťování člověka člověkem. Dnes je vidíme často jako velké podnikatele se záhadným počátečním jměním.

Nebo také jsou na odpočinku s důchodem vyměřeným z vysokých platů z míst, který jim dřívější režim přidělil nepřiměřeně k jejich vzdělání, častěji i schopnostem. Bylo by zajímavé dodatečně zjistit, kam se vždy poděly věci z majetku odsouzených lidí. Čekalo na to vždy hejno supů z partajních prominentů.

Osudy některých věcí jsou známy. Bratrův syn měl stejné jméno, povolání i bydliště. Tak se stalo, že přišel – podle účtů – o motocykl a zařízení pokoje.
Dnes na vše jen trpce vzpomínáme, současně i na bratrance Josefa Vacardu, který z podobných důvodů byl ve vězení sedm let.  Stanislav Hylmar, bratr