Kniha se už objevila na pultech prodejen, zajímalo nás, co bylo impulsem k jejímu vzniku a zda bylo složité, dostat se za mříže?
Moje čtvrtá kniha je o lásce. Psal jsem román pro ženy. Nakladatelství ale o román nestálo, čtenáře prý více zajímají vraždy, kriminalita. A tak vznikl nápad napsat o kriminále. Dostal jsem se ke generálu Petru Dohnalovi, který mně přislíbil pomoc. Mohl jsem si vybrat mezi nejtěžšími věznicemi – Mírovem, Valdicemi a Bory. Zvolil jsem Valdice, protože nejsou daleko od Prahy.

Jak vás přivítali v jedné z nejtěžších káznic, vyšli vám ve vašich požadavcích vstříc?
Jednal jsem s ředitelem Jiřím Machem, který byl velice ochotný a nápomocný. Mohl jsem si navrhnout, o kom chci psát a dokonce nabídl i rozhovor se zaměstnanci. Připravili jsme smlouvy, a nakonec je kniha koncipována tak, že část je věnována zpovědi odsouzenců a další zaměstnanců.

Popisuje zločiny, které se skutečně staly. Jde vždy o zpovědi doživotně odsouzených?
Jde o průřez. Dokument zachycuje příběh tří doživotně odsouzených, ale jsou tam i lidé, kteří vykradli banky nebo člověk, který pobýval v japonském vězení a zbytek trestu si odbývá ve Valdicích. Je to opravdu rozmanité.

Přibližte nám, jak vše probíhalo v reálu?
Dvakrát do týdne jsem dojížděl do Valdic. S doživotně odsouzenými mě dělily mříže, jinak jsem pořizoval rozhovory v určených prostorách.

Za zdmi věznice na člověka padá stísněný pocit, měl jste někdy strach?
Ne, neměl.

Nejhlubší, nejzajímavější poznatek?
Ještě snad dokážu pochopit, že někdo zabije druhého kvůli penězům, ale co mě dorazilo, když se tři osmnáctiletí kluci dohodli mezi sebou, že si vyzkouší, jaký je to pocit vraždit. Vylákali svoji kamarádku z plesu a brutálně ji ubodali. To mnou otřáslo, jen si z plezíru něco dokázat. Přitom šlo o maturanty, kluky ze slušných rodin. Mluvil jsem třeba i s vrahem, který zabil pro peníze svého strýčka a ten mně na rovinu řekl, že je trojnásobným vrahem a že si zaslouží sedět ve Valdicích do konce života. To je uchopitelné.

Byli k vám všichni odsouzení, které jste oslovil, otevření?
Požádal jsem je o jejich zpověď, kterou jsem nijak nekorigoval. A i o vyjádření, jak s odstupem času vidí svůj čin. Někdo se k tomu nechtěl vyjadřovat, spíš se zaměřil na to, co nyní ve Valdicích dělá. Jiný zase hovořil otevřeně.

Člověk si příběhy vyslechne, ale při psaní je prožívá znovu.
Máte pravdu, vždycky, když jsem přijel z Valdic, tak jsem to všechno znovu odžíval. Uvědomoval jsem si, že jsem stál například naproti člověku, který vraždil a mně přišel jako normální. Vypravoval mně, jak se mu spí, na co se těší. Hlavně jsem pochopil, jak se odsouzení upínají k lidem venku. K návštěvám, k psaní dopisů, k balíčkům. Poznal jsem také, že daleko rychleji stárnou než lidé venku.

Překvapila vás něčím zpověď zaměstnanců?
Ano, tady jsem opravdu poznal, že se k vězňům chovají velice slušně. A až tak, že potrestaní mohou se svými stížnostmi přijít za ředitelem. Na druhou stranu to plodí, že vězni si stále stěžují, píšou dopisy, ve věznici se stále něco prošetřuje.

Kniha už si našla své čtenáře, čím obohatila váš život?
Překvapilo mě, jak jsem se rozepsal. Mám pocit uspokojení, že jsem přiblížil lidem, jak se opravdu žije odsouzeným. Myslím si, že kniha je hodně objektivní vůči tomuto zařízení. Snad si lidé uvědomí důležitost káznic. Násilí je hodně a je nutné tyto lidi eliminovat.