Moc děkuji za krásný výlet, který jsem si teď s tvým deníčkem znovu prožila.
Bylo to super a děkuji tobě i všem přátelům, s kterými jsem mohla sdílet ty úžasné čtyři dny. Těším se na shledání. Lenča
Bodejť by se Ti výlet nelíbil, když ses díky němu dostala na první stránku světově proslulého Ivanova deníčku.
Miloš
P.S. Děkuji za všechny Ivanovi, že si na jeho akcích nemusíme dělat poznámky, kde jsme byli a co jsme zažili, on to vždy udělá za nás, lépe a objektivněji. Až na drobné nepřesnosti - např. výhled z rozhledny Karasín se mi zdá být čtvercový, nikoli kruhový. Ale nemohu to tvrdit s určitostí, už jsem tam nebyl.
Ahoj, byl to další ze skvělých zážitků na cestách s Ivanem a vámi všemi:-) a ještě být na titulce, no :-)))))))
Monika
Být šťasten a nevědět o tom …
to jsem si uvědomila až začátkem týdne ve své kanceláři u pracovního stolu a počítače. Krásný víkend s přáteli, to mě dobíjí a smích, příroda, vlastně člověk ani moc nepotřebuje, to máme ale štěstí…
Všem moc děkuji a Ivane tobě nejvíc, za organizaci
Štěpánka
Krásné ráno Ivane,
dnes je krásné i pro mě, neb ve směsici pracovních mailů, na mě vykoukl i ten od tebe. Moje srdce pookřálo a hned jsem se ponořila do jiného světa, světa, kde pramení krása, čistota a láska k bližním. Ani nevíš, jak ráda čtu tvé řádky a procházím tu naši matičku zemi společně s Vámi. Opět se pozastavuji nad tím, co za krásu vytvořily ruce a odhodlání našich předků a co dokázala vymalovat příroda. Samozřejmě ty jako průvodce, který dokáže poutavě sdělit zážitky ze svého putování, jsi nepřekonatelný. Škoda jen, že možnost shlédnout Tvůj „Deníček" má jen malá část naší lidské populace. Myslím, že zájem o průvodce naší zemí ve Tvém podání a ilustraci by byl velký. V dnešní uspěchané době, kdy nás média hltí samými nesmysly a hrůzami je toto téma vysvobození.
Já se stále potácím mezi světlem a tmou. Když už vysvitla špetka naděje a smířila jsem se s tím, co nás potkalo, zkolaboval můj mladší syn. Vím, že každý máme svůj osud,
svoji cestu, kterou si v životě procházíme (někdy se i plazíme), ale někdy je těžké na to přistoupit a přijmout. Ale stále věřím, že slunko bude svítit a zahřeje naše duše i srdce
Posílám něco pro potěchu oka i duše
Jaro je probuzení a znovuzrození, tak krásné každé probuzení
Blanka
Moravské Kopanice, pulsující srdce Slovácka
Bílé Karpaty 25. - 27. 2. 2014
Bílé Karpaty leží na území Česka a Slovenska. Nejvyšším vrcholem pohoří je Velká Javořina 970 m n.m., ležící na hranici obou států. Poblíž vrcholu je prales s porosty dubu, javoru a jasanu, a je tu obnovená Holubího turistická chata (948). Dalšími vrcholy jsou Chmelová (925) a Velký Lopeník (911). Během krátkého pobytu jsme s Marcelou a Mirkem J. navštívili kopaničářské obce Žítková, Starý Hrozenkov a Lopeník. Oblast se nazývá „Moravské kopanice" nebo jen „Kopanice" a je zde řídké osídlení. Usedlosti jsou obklopené poli, která se obdělávala hlavně kopáním motykami, neboť jde o velmi svažitý terén nepřístupný mechanizaci. Odtud je název „Kopanice". Krása krajiny se odráží i ve specifickém nářečí a folklóru. Mají zde pestře vyšívané kroje a konají se tu dodnes Kopaničářské slavnosti. Lze tu spatřit původní sušárny na ovoce, teplá a voňavá místa pro koštování výborné místní slivovice.
Kopanice byly vždy magickým místem na svazích Bílých Karpat a právě jen v takovém místě se mohlo zrodit a rozvinout svou sílu něco zvláštního – Bohyně. Na cestu jsem si vzal knihu od Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně", ve které ukazuje přístup k alternativní medicíně a léčitelství napříč staletími a režimy a také osudy silných žen, pro které jejich schopnosti leckdy znamenaly i smrt. Civilizací málo dotčená krajina Moravských Kopanic nabízí překrásné výhledy na pestrou mozaiku drobných políček,
sadů, remízků a bělokarpatských luk. Kraj je plný pověr a čarodějnictví, ale také lidových písní a krásných výšivek. K tajemství patří poklady z dob zbojnických a také některé prameny, studánky a mořská oka, které nikdy nevysychají…
„Hudci milý hudci, vy pěkně hrajete, ví sám Pán Búh miuý, dokáď ně budete…"
horňácká sedlácká
Vlakem jsme odjeli úterý 25.2. v 5.33 hodin z Jičína přes Hradec Králové a Pardubice do Uherského Brodu. Více jak hodinu jsme měli na prohlídku slováckého města, kde nejstarší stavbou je kostel Mistra Jana Husa
a barokně přestavěná radnice na Masarykově náměstí. V blízké Kounicově ulici je Panský dům, kde je knihovna a z druhé strany pěkná stylová restaurace. Trochu výše se nachází Mariánské náměstí s Dominikánským kostelem Nanebevzetí Panny Marie a vedle je klášter. Nedaleko odtud je socha a
muzeum J.A. Komenského, kde jsem se zastavil s místními a dotazoval se, kde je rodiště Komenského. Zatím co o datu narození 1592 není pochyb, jeho rodiště je dodnes nevyřešenou záhadou. Udávají se tři místa: Uherský Brod, Nivnice a Komňa. Já si od Komenského vypůjčím jeho motto k dnešnímu deníčku pro sebe i pro vás.
Buď příjemný a milý ve tváři,
vlídný a zdvořilý ve způsobech,
přívětivý a pravdomluvný ústy,
vroucí a upřímný srdcem.
Miluj a tak milován budeš.
Autobusem jsme ukončili cestu v obci Lopeník, kde jsme se v turistické chatě, resp. rekreačním středisku, vzdáleném 1.5 km od zastávky ubytovali a po malém občerstvení se vydali na odpolední výlet na vrch Lopeník.
Uherský Brod 2 km – Lopeník, Točna (475) – Lopeník, chata (532) 3.5 km – rozcestí 5 km - Malý Lopeník 6.5 km – Velký Lopeník (912) 8 km – zpět na rozcestí 11 km – OÚ Lopeník 14 km – rozcestí 15.5 km – chata Lopeník 16.5 km
Po žluté turistické cestě jsme začali strmě stoupat po polní cestě a poté převážně bukovým lesem na Malý
Lopeník a odtud už pokračovala pohodlná cesta, i když občas s trochou zmrzlého sněhu, k rozhledně na vrcholu Velkého Lopeníku. Dřevěná rozhledna s kamenným podstavcem je z roku 2005, vysoká 22 m s vyhlídkovou plošinou ve výšce 19 m; nahoru je třeba vystoupat 101 schodů. Počasí bylo příznivé; vysoká oblačnost, teplota kolem 5°C, mírný vítr. Pro návrat na chatu jsme zvolili delší cestu přes obec Lopeník.
Celou cestu trvající 3 hodiny nás doprovázel pes našeho chataře, roční slovenský čuvač, který naběhal minimálně 20 km a byl velmi spokojený, i když na konci značně špinavý. Asi 200 m od chaty jsme si prohlédli starou chalupu č.141 s pěkně opravenou doškovou střechou. Se západem slunce jsme se vrátili na chatu, kde bude bydlet také skupina jičínských seniorů začátkem září. Chata je nedávno opravená a poskytuje dobré zázemí, útulné a čisté pokoje se sociálním zařízením na pokojích, moderní TV a k dispozici je i levná sauna. Také stravování, tj. večeře i snídaně nám chutnala; obsluha příjemná. Přátelé, máte se v září s Jitkou na co těšit!
Středa 26.2.
Lopeník chata (532) - Lopenické sedlo 5 km – Mikulčin vrch (798) 6 km –Pod Vyškovem, chata Valmont 8 km – Starý Hrozenkov 15 km – Boky 16.5 km – Žítková 18.5 km – Skaličí 20 km – Pod Lokovem 21 km – Krhov 25 km – Bojkovice (272) 28 km – zámek (301) a zpět 30 km.
V 8 hodin po snídani jsme se rozloučili s chatařem, který nám poradit kratší a hezčí neznačenou panoramatickou cestu nad obcí Lopeník do Lopenického sedla, kterou jsme zvládli velmi rychle. Počasí podobné jako včera, tzn. vysoká oblačnost a teplota 6°C. Odtud už po žluté značce jsme stoupali na Mikulčin vrch kolem chaty Jana a dále lesem po široké silnici, ale bez provozu, k další chatě Valmont, kde byla první zastávka na kávu nebo pivo. Odtud jsou překrásné výhledy daleko do krajiny.
Následoval sestup do Starého Hrozenkova, kde jsme dali přednost naučné stezce před vyhlídkovou cestou značenou žlutě. Bohužel NS nebyla dobře značena a tak jsme šli po široké lesní cestě a přišli na žlutou značku vedoucí k motorestu ve Starém Hrozenkově. Nejprve nás to trochu mrzelo, že jsme se vyhnuli památkám lidového stavitelství, ale výhodou bylo, že jsme nemuseli jít 2 km po frekventované silnici. V motorestu jsme se v poledne trochu odměnili a začali strmě stoupat po úzké asfaltové silnici na rozcestí Boky, kde jsem vzpomínal na svůj dřívější velmi náročný výjezd na kole. Rád bych si to zopakoval, možná už na podzim, s řidičem, slávistou Martinem K..
Už pozvolnější bylo pokračování po zelené značce do obce Žítková, kde žily bohyně a místní čarodějnice, naposledy asi v roce 2001 také Terézie Surmenová, o které píše spisovatelka Tučková. Polední slunce příjemně hřálo a tak jsme si cestu moc užívali. Na sezení venku to však nebylo, a tak k doplnění tekutin jsme využili luxusního, ale málo využitého hotelu Kopanina, který vlastní zlínský podnikatel. Převážně bukovým lesem jsme sestupovali do Krhova, kde jsme seděli na slunci před uzavřenou hospodou a popíjeli moravské víno.
Dokonce jsme odmítli právě odjíždějící autobus do Bojkovic, kam jsme přišli po silnici, a už z dálky
viděli novogotický zámek Nový Světlov nad městem. Dominantou města je kostel sv. Vavřince ve stylu pozdní renesance. Pro pěkně opravený zámek v Bojkovicích jsou typické bílé fasády a čtyřpatrová hranolová věž. Nyní je v soukromých rukách a nepřístupný, a tak nebylo možné shlédnout ani barokní sochy v zámecké zahradě. Uzavřený byl i zámecký hotel s restaurací. Ubytovali jsme se v centru města vedle obchodního
domu v překrásném prostorném penzionu Rotop, kde jsme měli možnost i vaření.
Čtvrtek 27.2.
Prázdným autobusem, jako jediní cestující, jsme z Bojkovic odjeli v 8 hodin přes vesnici Komňa do 8 km vzdálené křižovatky silnic Komňa - Nový Dvůr, kde začalo naše pěší putování poslední den.
Nový Dvůr (zatopený lom Rasová) - chata Troják 2.5 km – Lopeník, křižovatka 3.5 km – Obecní háj 6 km – Studený vrch (646) 9 km - Březová 10 km – Dubina 13 km , cesta SNP – Javořina 15 km
Po asfaltové silnici a zelené turistické značce jsme stoupali k chatě Troják, kde jsme se napojili na červenou hřebenovou cestu vedoucí až na nejvyšší kopec Bílých Karpat Velká Javořina, ležící už na Slovensku. Z Trojáku klesá štěrková polní cesta na křižovatku obce Lopeník, dále jsme šli pohodlnou lesní měkkou cestou skoro po rovině mezi buky před Studený vrch, odkud jsme se pohledem zpět vraceli k Malému a Velkému Lopeníku. Upoutala nás schránka turistů na stromě v lese, kde jsou různé vzkazy.
Zajímavý byl zápis Ukrajince, který zde procházel začátkem února a měl za sebou asi 850 km. S Mirkem jsme si vzpomněli na naše první putování z Pyrenejí na francouzských hranicích do Santiaga ve Španělsku, které měřilo 790 km za 25 dní. Před Studeným vrchem je třípatrová dřevěná rozhledna Suchá Loz s pěknou vyhlídkou do krajiny včetně Velkého Lopeníku. Poblíž je i příjemné sezení, kde jsme dopíjeli poslední aperitiv.
Do Březové se střídaly louky a bukové lesy. Méně je značena cesta po loukách na křižovatku cest Dubina, kde je kousek za ní další podobná rozhledna Korytná na vrchu Obecnice, opět spolufinancována EÚ stejně jako další rozhledny v blízkosti jako je Bánov, Bystřice pod Lopeníkem, Nivnice a Vlčnov.
Do cíle cesty, na křižovatku Javořina, jsme přišli v poledne a využili skoro hodinu času do odjezdu autobusu do Uherského Brodu ke svezení se do obce Strání, kde jsme se občerstvili v restauraci „U Popelků". Odtud jsme přijeli do Uherského Brodu a vlakem jsme se vrátili opět přes Pardubice a Hradec Králové do Jičína. Úspěšný výlet jsme oslavili v poloprázdném vlaku do Jičína dobrým moravským vínem.
Vrátil jsem se domů s pocitem: „Život je krásný, mám ho stále rád".
Mirkovi chci poděkovat za fotografie v deníku.
PS: děkuji též Láďovi Jakubovi z Olomouce za zajímavou debatu o astrologii u nás doma pro přátele hor v pátek večer. Kontakt ladislav.jakub@seznam.cz
V Jičíně 28. 2. 2012 I v a n Pírko