Motto:

"Cesta žije lidmi na cestě."
I N D I E 24. 2. - 18. 3. 2013

Myšlenka, že určitá místa na světě, jako hora Sinaj, jsou svatá nebo posvátná, je v různých kulturách na celém světě. Zatím jsem navštívil a poznal posvátná místa na svých cestách např. v Efezu v Turecku, v Delfách, Mykénách a Olympii v Řecku, v Itálii kostel San Vitale v Ravenně a římské katakomby, kolínskou katedrálu v Německu, prý nejkrásnější na světě, o níž psal básník Petrarka již v roce 1331, Lurdy ve Francii, velkou mešitu ve španělské Cordobě dokonce dvakrát, kde se oko ztrácí v zázracích, jak napsal francouzský básník Victor Hugo, a nedávno královskou mešitu v Isfahánu v Iránu.

Opravdovým poutníkem jsem byl již šestkrát na cestě do Santiago de Compostella ke španělské katedrále svatého Jakuba a před 3 roky do svatyně v Římě, kde byly zachovány kosti svatého Petra a Pavla. Cesty mi umožňují nahlédnout do posvěcených prostor chrámů a svatyní, putovat po mystických horách a navštívit poutní místa. Nedávno to byly poutní cesty na Svatý Kopeček u Olomouce, Svatý Hostýn se svou Bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a Velehrad u Uherského Hradiště, kde se bude letos 5. července 1150 slavit výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje.

Po stopách velkých duchovních postav chci pokračovat i nadále, pokud mi síly budou stačit. S tibetskými mnichy jsem se už potřetí potkal při sestupu z Torong passu (5416) při trekku kolem Annapuren v říjnu 2011 v městečku Muktinathu, kde je vstupní brána do Tibetu. V buddhistickém Sikkimu, nejmenším státě na severu Indie, jsem byl s Jitkou při expedičním pobytu k třetí nejvyšší hoře světa Kančendženga (8586), nejvyšší hoře Indie, kde jsme vystoupali do sedla v nadmořské výšce cca 5600 m.

Již několik let mě láká indické Váránasí, o kterém Mark Twain napsal: "Benáres (Váránasí) je starší než dějiny, starší než tradice a dokonce starší než legenda a vypadá dvakrát starší než toto všechno dohromady".

Proto jsem se vydal se zkušenou Kamilou z Blatné, kterou jsem osobně potkal 23.října 2012 v Praze při křtění knihy o Indii, na cestu 24. února 2013. Trasu po severu Indie nazvala „Po nejvýznamnějších centrech buddhismu, hinduismu a sikhismu".

Náboženství v Indii, tzv. „východní", má pestrou minulost. Nejstarší je hinduismus (nemuslimské obyvatelstvo). Buddhismus postupně mizí; dnes ho zde vyznává jen 1 % obyvatel, ale jeho stavby patří k nejstarším památkám v Indii. Nový je sikhismus a islám.

24. 2. neděle
Dopoledne jsem vlakem odjel přes Nymburk do Prahy, kde vysvitlo slunce, teplota +2°C, asi 15 cm sněhu. Procházku starou Prahou jsem začal na Masarykově nádraží kolem Prašné brány a odtud už po Královské cestě přes Staroměstské náměstí, Karlovou ulicí, Karlův most na Malostranské náměstí a nahoru Nerudovou ulicí na Hradčanské náměstí ke Svatému Vítu. Cestou, kterou zná snad každý Čech a mnoho turistů ze zahraničí, jsem se zde loučil s tím nejhezčím, co doma máme, a na co jsem pyšný. Odtud už to bylo kousek na Dejvické náměstí a busem na letiště Václava Havla v Ruzyni, kde jsem se setkal s některými účastníky výletu do Indie s Kamilou; šest žen a jeden muž, další přiletěl z Londýna, všichni v rozmezí 27 až 33 roků. Letadlem Boening 777-300 společnosti Emirates jsme odletěli do Dubaje, což bylo cca 4500 km a let trval asi 6 hodin. Výborné bylo občerstvení během letu s dostatkem piva i vína, bohužel na dlouho dobu naposledy.

25. 2. pondělí
Ve Spojených arabských emirátech, kde jsme čekali na další spoj do Delhi, bylo o 3 hodiny více než doma a teplota v noci 22°C. Na velmi rozsáhlém letišti při přestupu bylo nutné použít nejen eskalátorů, výtahů a pojízdných chodníků, ale i podzemní dráhu (malé metro). Let do Delhi stejně velkým letadlem stejné společnosti trval cca 3 hodiny a od domova jsme se vzdálili o dalších 2200 km.

Bylo velmi příjemných asi 26°C, slunečno, bezvětří. Zde jsme si posunuli ručičky hodinek o dalších 1.5 hodiny dopředu, tzn. časový rozdíl z domova 4.5 hodiny. Odbavení bylo velmi rychlé a stejně rychle jsme nastoupili do taxíků, které nás za 550 Rp, tj. 200 Kč (50 Kč za osobu) dopravily do Starého Delhi na hotel, což je vzdálenost cca 40 km a hodina jízdy, kde nás čekala Kamila. Hotel průměrné turistické úrovně, pokoje s vlastním příslušenstvím, levné, ale v centru historické části. Vyměnili jsme peníze v kurzu 1 USD = 53 Rupií, tj. 1 Rupie 0,36 Kč. Pro mne překvapivě první cesta všech vedla do obchodů se zlatem a stříbrem, kde nás přivítali čajem s mlékem, který nemám rád, a tak jsem brzy odešel. Následoval lehký oběd v místní vývařovně, kde se stravuje většina místních, někteří ve stáncích přímo na ulicích. Cena jídla se pohybuje kolem 50 Rp, tj. 18 Kč, na ulici méně, v restauraci o něco více.
Odpoledne návštěva obchodu s koberci a šály a znovu se nakupovalo. Před večeří nás však většina odjela cyklorikšami asi do 2 km vzdálené největší mešity v Indii, mešity Páteční - Džámi Masdžid. Rikša vezoucí 2 až 3 osoby dostal zaplaceno 40 Rp, tj.14 Kč dohromady; taková je cena lidské práce v Indii a všichni na ni celý den čekají. Jako cizinci jsme zaplatili vstupné 300 Rp. Mešita, dílo císaře Šáhdžahána ze 17. století je z červeného pískovce, má tři brány a dva minarety a může pojmout až 25 000 lidí. Bylo zajímavé sledovat večerní spěch, spíše běh věřících mužů k večerní modlitbě, kam lze vstoupit jen bez bot, a ženy ještě musí být zahalené a tak jim poskytnou barevný „župan". Brzy se však začalo stmívat a tak Červená pevnost v dálce už nebyla dobře vidět. Vrátili jsme se rikšou do hotelu a společně šli do blízké vyhlídkové restaurace na večeři. Levné dobré vegetariánské jídlo jsem jako jediný místo čajem zapil přivezenou vychlazenou Plzní, což mi mnozí záviděli; a to nebyla poslední . Než jsme šli spát, četl jsem si něco o Indii.
„Počtem obyvatel skoro 1.2 miliardy, po Číně druhá největší země světa. Dodnes žije se svými tradicemi starými čtyři tisíciletí i více. Země se považuje za stát filozofů se značně rozmanitou a dokonce idylickou společností. Vykopávky sídlišť z období harappské kultury dokládají, že tehdejší lidé žili v cihlových domech, vybavených skvělou kanalizací". V minulých dnech jsem na Sibiři toto neviděl ani v obcích o počtu více jak 20 000 obyvatel;

jen dřevěné domečky bez vody a kanalizace, asfaltové silnice v obcích žádné! „Jednou z nejstarších písemností na světě je čtyřsvazková védánga, považovaná za studnici myšlení, která předešla mnoho moderních vědeckých objevů. Přes nesmírné překážky, které tvoří mohutný Himálaj a oceány, přijala Indie velké množství cizinců, z nichž mnozí přišli s mečem v ruce. Z této záplavy přistěhovalců se vyvinula kulturní směsice, která z Indie učinila zemi jednotnou v různorodosti, zemi asimilace a vědy, zemi změn a kontinuity. Mezi prvními přišli do Indie, obývané Drávidy, Árijci. Další příchozí byli Řekové, Peršané, Mughálové a dokonce Britové, Portugalci a Francouzi. V Indii je zastoupeno téměř každé významnější světové náboženství a Indie je zároveň zemí Buddhy, Mahaviry a gurua Nánaka, zakladatelů buddhismu, džinismu a sikhismu. Převládá zde hinduismus, což je náboženství, ale též filozofie a způsob života. V Indii se mluví osmnácti hlavními jazyky a úředním jazykem je vedle angličtiny hindština. Indii tvoří 28 států".
Nejmenší je Sikkim, který jsem s Jitkou navštívil asi před 12 roky, když jsme expedičně putovali k třetí nejvyšší hoře světa Kančendženga 8586 m n. m., nejvyšší hoře v Indii.

Národní zvíře v Indii je tygr, národní pták je páv, květina lotos a ovoce mango. Indický národní sport býval pozemní hokej, ale dnes je prvořadou indickou vášní kriket.

26. 2. úterý
Vstávali jsme v 6 hodin našeho času, ale zde už bylo 10.30 místního indického času. Bylo příjemné vyrovnat spánkový deficit z předchozího cestování v noci. Jako jediný jsem snídal, ostatní už šli rovnou na oběd. Odpoledne jsme se přemístili na blízké vlakové nádraží a lehátkovým expresem odjeli jihovýchodním směrem asi o 800 km dále do města Gaya ve státě Bihár. Vlaková souprava bývá složena z 20 až 30 vagonů, převážně lehátkových. Vagony jsou většinou přeplněné lidmi, ale i rozměrnými zavazadly, sociální zařízení evropské i asijské proti sobě, ale voda vždy k dispozici. Dveře většinou z obou stran otevřené, i během jízdy, často cestující stojí na schůdkách jako dříve v přeplněných tramvajích; nastupují i vystupují během jízdy na obě strany a nikoliv jen na peron. Stále procházejí prodejci s jídlem a nápoji, nejčastěji čaj s mlékem za 6 Rp, pirohy, sušenky. Odpadky se zásadně vyhazují z okna, i na nádražích. Lidé jsou však velmi družní, a pokud máte lůžko dole,

klidně k vám přisednou ještě tři další cestující. Lokomotivy téměř bez přestání stále houkají, a pokud jste blízko za lokomotivou, občas i smrdí (dieselové motory, nikoliv elektrické). Krajina kolem trati převážně rovinatá, hojně obydlená; na polích už sklízeli první letošní obilí, což byl ječmen. Dále vzrostlá kukuřice, rýžová pole, stromy a keře ojediněle. Ze zvířat nejčastěji kozy, buvoli, ovce, továrny skoro žádné, občas cihelny. Volný čas během jízdy jsme si krátili hrou karet. Na jednotlivých zastávkách vlak vždy velmi dlouho stojí a tak průměrná rychlost přesunu těmito expresy se snižuje na 50 km za hodinu. Všude velké množství lidí a stálý chaos.

Proslulý filosof Li-Tin tvrdí, že „kdo hledá řád, najde především hojnost chaosu. Chaos vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován".

27. 2. středa
Na konečnou stanici Gaya jsme přijeli o 3 hodiny později, před 9. hodinou IČ. Z našeho vlaku vystoupilo asi 1500 cestujících, ale taxíků i rikšů bylo dostatek. Naši skupinku dvě autorikši odvezly za smluvní cenu do 15 km vzdáleného města Bodhgaya, centra buddhismu, ležícího ve státě Bihár, který je jedním z nejchudších v celé Indii, nedaleko od Váránasí. Provoz na silnici byl neuvěřitelně hustý, všichni neustále troubili, ale rikšové výborní, každý centimetr místa byl pro ně dobrý a vždy jej využili. Ubytování u buddhistů v ubytovně v zahradě bylo přímo oázou klidu, velké pokoje včetně sprch a možností vyprání a sušení. Vyprahlá krajina mi v mnohém připomínala africký Madagaskar včetně rostoucích palem, horkem a barevností oblečení místních obyvatel. Snídani jsme spojili s obědem a já ochutnal z Nepálu oblíbený pikantní mushroom chilli s rýží za 120 Rp a padla další Plzeň s domova. Teplota se poprvé přiblížila 30°C a tak jsem začal vzpomínat na chlad a sníh doma. Zde jsem byl asi 7500 km od domova, což bylo stejně jako loni na podzim na jezeře Bajkal.

Po obědě jsme šli na prohlídku poutního místa, kde dosáhl Buddha osvícení a kde je mnoho klášterů. Město mi připomínalo nepálskou Pokharu s velkým množstvím podobného zboží, jako je oblečení, šály, korále, náušnice, prsteny, ovoce všeho druhu. Příjemná byla procházka s děvčaty po městě. Ony však měly větší zájem o Pandžábí dress (šaty, které Indky nosí přes úzké kalhoty), který si objednaly na míru a druhý den si jej vyzvednou. Před večeří jsem stihl letmou večerní prohlídku největšího cihlového chrámového komplexu Manabodhi pocházejícího z 5. a 6. století se stúpou a banyánovým stromem, kde ještě mnozí cvičili a meditovali. Město je pro buddhisty stejně důležité jako Mekka pro muslimy či Jeruzalém pro židy a křesťany. Je to město, kde se z hinduistického prince Siddharthy stal po dlouhé meditaci Buddha. Tato duchovní událost, která změnila náboženský chod světa, se odehrála v Bodhgaje před více jak 2 500 lety. Zde, pod hustými větvemi banyánu (svatého fíkovníku), usedl se zkříženýma nohama po šesti letech marného hledání nejvyššího smyslu života tento princ Siddhártha a ponořil se do hluboké meditace, stejně jako jsem se o to pokoušel já nyní. Dnes je tam potomek původního stromu, který jsem také vyfotil.

Zde jsem dlouho pozoroval mnichy, jak sedí se zkříženýma nohama, zavřenýma očima a vzpřímeně u stromu a meditují, jako kdysi dávno Siddhártha, asi aby pochopili, co je to strast.

Na večeři jsme zašli do tibetské restaurace, kde jsem si dal Pamele, dobré a levné, 80 Rp a další Plzeň z domova a zbytek Tramínu.

28. 2. čtvrtek
Vstal jsem v půl osmé a posnídal v jídelně u mnichů a vydal se znovu k největšímu buddhistickému chrámu, kde se modlili, cvičili a meditovali buddhisté z celého světa, z nichž většina byla v bílém oblečení. Dlouho jsem poslouchal modlitbu pod banyánovým stromem a poté jsem začal s ostatními obcházet stúpu, což je způsob modlení. Prováděli jsme cvičení tak, že z kliku a dřepu jsme se postavili a to se neustále opakovalo s mírnými přestávkami. Toto mají poutníci opakovat až do naprostého vyčerpání, což je má uvést do meditativního transu.

Pro mne to měla být pokračující rehabilitace po nedávném úrazu v polských Jakuszycích, kde jsem si natrhl kolenní vaz. Pohybové formy modlení mi vyhovují. Jóga je vlastně fyzické cvičení a částečně i psychické uvolnění Toho jsem zřejmě dosáhl tím, že jsem ztratil odloženou taštičku, kterou jsem celou dobu v Indii nosil na krku a měl v ní pas a většinu peněz. Poblíž místa cvičení jsem ji položil pod příruční batoh, abych mohl pohodlněji cvičit. Že mi chybí, jsem zjistil před obědem, kdy jsem se setkal před chrámem s Kamilou. Na meditaci, tj. porozumění skutečné povahy vlastní mysli a nitra, abych došel k osvícení, jsem neměl. Měl jsem však čerstvý problém, který jsem s Kamilou začal ihned řešit návštěvou správce chrámu, který kontaktoval dozorce, který dával najevo, že jsme na dobré cestě.

Po chvilce nás dovedl k šéfovi areálu, kterému jsem předložit OP a sdělil celý obsah taštičky, tzn. počet USD, €, Rupií a Kč. Během 35 minut od zjištění, že mi taštička chybí, bylo vše vyřešeno! Nabídl jsem nálezné, což Indové odmítli a tak jsem dozorci při odchodu strčil do kapsy 1000 Rp. Poděkoval jsem i Kamile a večer koupil láhev Whisky. Pro mne radostné konstatování, že dobří lidé na celém světě stále žijí. Na dobrém obědě jsme byli opět v tibetské restauraci Lhasa, kde pivo neprodávají, ale vychladili moje Plzeňské. Odpoledne procházka po městě a večeřel jsem z posledních zdrojů z domova, tj. zbylou čabajku, k ní chlebovou placku čapátí a chlazené indické pivo za 120 Rp. Večer jsme zakončili společným popíjením na terase hotelu při teplotě nad 20°C.

1. 3. pátek
Budíček už byl ve 4.20 hodin. Já posnídal ve společnosti asi 80 mnichů už v 5 hodin. Pro ostatní jsem uvařit v kuchyni termosku čaje a ještě si zapůjčil jejich plechové hrnečky. Za půl hodiny nás odváželi rikšové na vlakové nádraží, odkud jsme měli odjet expresem do Mughal Sardi. Tento vlak však měl 7 hodin zpoždění a tak jsme využili právě odjíždějící jiný zpožděný expres s tím, že jsme neměli nárok na lůžka. Ochotný průvodčí nám přidělil alespoň místa k sezení. Cesta dlouhá 200 km trvala jen 3 hodiny a odtud už motorovou rikšou do 16 km vzdáleného Váránasí. Tato krátká cesta ale byla dosti nepříjemná, neboť foukal chladný vítr a cesta byla velmi prašná. Po přejetí posvátné řeky Gangy jsme se ocitli v nejposvátnějším hinduistickém městě „Šivově", které má 1.5 milionu obyvatel.

Úchvatné hinduistické město je na řece Ganze, jejíž břehy lemují stupňovité gháty (doslova přístaviště), spíše široká schodiště zajišťující přístup lidí k vodě. Zde se shromažďují každý den tisíce poutníků i místních obyvatel (1 300 000), aby zde vykonali rituální koupel. "Město světel", které založil sám Šiva, je jedním z nejstarších obydlených na světě. Patří k nejposvátnějším, kde se věřící setkávají se svými bohy. Kdo zde zemře, dosáhne stavu spásy. Vdovy i staří lidé sem přicházejí dožít poslední dny. Je to jedinečné místo, kde se setkávají živí s mrtvými. Můj kamarád Martin D., který tu byl loni, vše nazval „panoptikem". Město má spleť malých uliček, kterými jsem se skoro tři dny toulal a byl svědkem přítomnosti smrti; sám jsem si ji ale zatím nechtěl připustit. Hinduisté považují vodu Gangy za elixír života, která přináší spásu mrtvým.

Ubytovali jsme se v hotelu River View ve čtvrti Brahmagat s vyhlídkou na řeku a její pláž. Zde jsme také obědvali, i když to nebylo nejlepší. Po obědě jsme absolvovali menší procházku podél většiny ghátů až ke kremačnímu, zvanému Manikarnika, kde se nesmí fotit. Kremace zastupuje všech pět živlů (oheň, voda, vzduch, země a prostor), které tvoří materiální svět a vrací tělo tam, kde bylo před zrozením. Hinduisté věří, že při smrti umírá jen tělo, zatím co duše prožívá mnoho dalších životů v různých tělech. Spalovací ghát spravuje kasta „nedotknutelných". Nepřetržitě jsou sem přinášeny mrtvoly oděné v bílém nebo červeném šatu přivázané k márám podobným bambusovým žebříkům. Když se rozptýlí ranní mlha, vysílají posvátné kremační ohně k nebi oblaka dýmu. Bohatší na hranici používají santalové dřevo a hranici zapaluje nejstarší syn, který ji předtím pětkrát obejde. Je třeba minimálně 350 kg dříví, které je velmi drahé. Ne všichni mají tolik peněz, ale Ganga stráví všechno a supi jí pomohou. Gangu Němci nazývají „Svatá stoka". Říká se, že kdo je spálen ve Váránasí, přímo dosáhne nirvány.

Zpět jsme procházeli úzkými křivolakými uličkami mezi obchůdky a první delší zastávka byla v jogurtárně Siwon Lassi, kde většina ochutnávala syrovátku či tekutý tvaroh na různé způsoby a s různými přísadami mletých oříšků a podobně. Další zastávka byla v obchůdku s košilemi a poslední v prodejně proslulého kašmírského hedvábí. Pro mne však bylo příjemnější posezení venku u velkolepého ghátu Dashashwamed, ležící blízko chrámu Vishwanata, který je nejposvátnější. Zde Brahma provedl obětování deseti koní. Zde jsem si s turisty pustil po řece také květinovou lodičku se svíčkou.

Na večeři jsme vystoupali do hotelu Puja, kde jsme na terase pozorovali západ slunce a zůstali zde na večeři. Restaurant je na indické poměry drahý. Jen za chicken Manchuria s rýží jsem zaplatil 170 + 50 = 220 Rp. Poté návrat na hotel, kde jsem ochutnával slivovici dovezenou na čištění zubů po jídle. Kamila vyprávěla trochu historii Indie, kastovnictví, postavení žen v Indii, manželství, upalování vdov, sex, zvlášť u nové generace a ve městech, a další zajímavé historky z jejího již patnáctiletého pobytu v Indii.

2. 3. sobota
Už v 6 hodin jsme sestoupili k řece na ghát a odtud lodí jsme jeli asi hodinu podél ghátů až na kremační a pozorovali východ slunce. Naproti nám svítil ještě měsíc a pozorovali jsme první poutníky omývající se v řece a meditující na jejím břehu. Do starého města jsme vystoupali po schodech do vývařovny na snídani a znovu se vrátili k řece. Na pobřeží jsme pozorovali v jednoduchých přístřešcích nahé svaté muže potřené popelem, kteří meditují a jsou středem pozornosti kolem procházejících lidí, hlavně turistů, kteří se s nimi za určitý obnos peněz fotografují. Je tu oblast pradláků, kteří dřevěnou tyčí mlátí do mokrého prádla položeného na kamenných deskách v mělké části řeky. Všude mnoho lidí, psů, občas kráva, tele nebo buvoli, žebrají i děti. S dívkami jsem šel do města, kde dlouho vybíraly vonné oleje na tělo.

Po chvilce to vzdávám a raději se toulám křivolakými uličkami a pozoruji hlavně domorodce, jak se občerstvují a nakupují. Míjím více jak jeden kilometr dlouhou frontu čekajících na prohlídku Zlatého paláce, kterou bych já nezvládl. Vysvětlení pro extrémně dlouhou frontu jsem dostal večer od Kamily; Indové slaví Kumhamelu, což je svátek opakující se každých 12 let, připadl právě na letošní rok a proto tak velká návštěvnost. Postupně jsem se vrátil za ostatními na hotel, lehce poobědval a odpočíval, neboť venku bylo více jak 30°C. Odpoledne jsem se vydal na obrácenou stranu podél řeky k mostu, kde bylo klidněji, ale stejně odpadků a na nich se procházela divoká prasata. Vedle však jiní prováděli očistu svého těla v posvátné řece a dokonce si čistili i zuby, kde místo kartáčku používali roztřepenou větvičku. Při návratu na hotel jsem pozoroval opice šplhající po fasádách domů, kde jedině kovové mříže na oknech brání v narušení soukromí nebo proniknutí do bytu. Večer jsme se zúčastnili každodenní oslavy svaté řeky Gangy za účasti více jak 10 000 posluchačů stojících na ghátech a jiných, kteří sledovali hudební vystoupení z lodiček a lodí. Jde o hudební show za zvuku zvonců a bubínků, kouřových a ohňových efektů, občasného tleskání a zpívání poutníků. Poté jsme v zahradní restauraci povečeřeli. Docela dobrodružná byla cesta již za úplné tmy Starým městem zpět do hotelu, kde velmi pomohla má jediná čelovka při překračovaní krav a buvolů. Poseděli jsme přes půlnoc při trošce alkoholu míchaného s tonikem a Colou.

3. 3. neděle
Jako jediný jsem vstal v 8 hodin a šel na dlouhou procházku kolem ghátů, neboť neděle byla volným dnem bez programu. Naslouchal jsem meditacím hinduistů ve skupinkách vždy s jedním „předřečníkem", pozoroval nahé svaté muže bydlící v přístřešcích, ostatní včetně žen se omývali v posvátné řece a fotili; jedna skupinka žen mne dokonce požádala o společné foto s bělochem . Musel jsem namočit i své krátké kalhoty, abych jim vyhověl; měly však velkou radost. Každý něco nabízel: pohlednice města, svezení na lodičce, dokonce na druhý břeh řeky, který není obydlený, je písčitý a vhodný k odpočinku. Mezi tím mnoho žebráků, potulujících se psů, občas několik buvolů či kráva a jejich lejna všude. Jsou tam i holiči, kteří odstraňují na přání všechny vlasy z hlavy, protože to na pozůstalých vyžaduje pohřební rituál.

Došel jsem až k soutoku řek Assi a Gangy k poslednímu nejjižnějšímu ghátu Assi, kde jsem si prohlédl chrám Panchratan Temple, u kterého byla příjemná vyhlídková restaurace, kde jsem poseděl nad šálkem čaje. Zpět jsem se vrátil Starým městem na hotel, kde většina ještě odpočívala. V širších uličkách jsem pozoroval, jak mladí Indové hrají milovaný kriket, což je jejich prvořadá vášeň. Po pozdním obědě i já jsem odpočíval na pokoji, neboť venku bylo už 30°C. Teprve před večeří jsem absolvoval další procházku městem jako ostatní a na jiných ghátech pozoroval menší barevná vystoupení na břehu řeky.

4. 3. pondělí
Už podruhé jsem učinil pokus navštívit Kashi Vishwanath Temple, hinduistický chrám zasvěcený Višnuovi, ale marně. Více jak čtyřhodinová fronta mne odradila. Posledních 500 m bylo mezi bambusovou ohradou a ještě vše hlídala přísná policie. Při procházce Starým městem jsem potkával skupinky mladých zpívajících chlapců nesoucích na ramenech ozdobně zabaleného nebožtíka ke zpopelnění na blízký Manikarnika ghát. Najal jsem si motorového rikšu a vydal se na sever od Váránasí do 14 km vzdáleného Sartáthu, místa prvního kázání Buddhova. Zde v jelením háji kázal učedníkům, když v Bodhgaya, kde jsem byl předtím, dosáhl osvícení. Sympatický taxikář slevil z původních 400 Rp na 250 Rp, za celkem 28 km a asi dvouhodinové čekání na konec mé prohlídky celého komplexu.

Při každé cestě tam i zpět taxikář na minutu zastavil, aby ochutnal „plněný betelový list", asi jeho doping. Na oběd jsem se zastavil v pěkné klimatizované restauraci v centru města a poté se vrátil na hotel, odkud jsme společně odjeli motorovou rikšou na vlakové nádraží. Zde mi mnozí nabízeli hašiš stejně jako v blízkém Nepálu. V 18 hodin jsme odjeli lehátkovým vlakem do Khadžuráha, což bylo asi 600 km a 12 hodin jízdy. Družba s indickými mladíky ve vlaku se utužovala zpíváním jak našich, tak i indických písní a popíjením.

Jeden moudrý Ind řekl: "ztratíš-li peníze, je to ztráta, ztratíš-li kus těla, je to větší ztráta, ztratíš-li charakter, ztratil jsi všechno".

5. 3. úterý
Asi 10 km je vzdálena železniční zastávka od městečka Khajuraho, které má 20 000 obyvatel, kam nás zavezl mikrobus; ubytovali jsme se v hezkém hotelu Zen a posnídali v zahradní restauraci. Poprvé jsem měl samostatný pokoj s teplou vodou, osuškou atd. Překrásné slunečné ráno, balzám po noční jízdě vlakem. Následovala krátká procházka. Dívky využily nabídky masáže za 600 Rp za hodinu včetně bradavek, prý se to blížilo erotické masáži, jen olej připomínal spíše stolní na smažení brambor. Následoval oběd ve vývařovně, ale já dal přednost jen ovoci a těšil se na dobré jídlo po prohlídce chrámů s erotickou výzdobou, kterých se zachovalo 25 z původních 85 bráhmanistických a džinistických z 10. a 11. století; příroda, vítr a déšť je postupně zničily. Jsou typické věžemi zvanými „šikhára" a vstupní bránou „tórana".

Kamila nás předala indickému průvodci, který byl velice sdílný a do češtiny nám překládal většinou Roman, třetí muž z naší skupiny. Všechny chrámy jsou z pískovce a zasvěcené různým bohům. Jsou sladěné hinduistické s buddhistickými i muslimskými; znázorňují pět částí či živlů, tj. země, voda, vzduch, oheň a nebe. Kámasútra lze přeložit také jako „technika lásky". Jsou tu tisíce výjevů, na které nás průvodce upozorňuje zrcátkem, jako např. milují se a milují, až se umilují k smrti; láska a alkohol při milování nejdou dohromady, tzn. přijdeš o nohy; největší slast při milování je za úplňku atd. Chrámy přitahují návštěvníky zejména díky erotickým výjevům, které jsou mistrovsky zpracovány na stěnách pískovcových útvarů. Nejznámější a největší je chrám Mandarina Mahádév Mandir, což je vrchol severoindického chrámového umění a architektury s hlavní věží 30 m vysokou. Pro Indy a Nepálce je do svatby sex tabu a tak jim musí stačit asi návštěva těchto památek.

Kámasútra je vlastně návod, jak přistoupit po svatbě k sexu, kdy dříve s ním nemohli přijít do kontaktu. Je třeba, aby se brali mladí, aby zvládli „gymnastické cviky". A tak si říkám: není to nesmysl, že bohové dají teprve po svatbě souhlas ke všem radovánkám? Chrámy jsou ve velkém parku, kde jsou občas i velmi vzrostlé zajímavé stromy, které poskytují stín výborný jako ochranu před dotírajícím sluncem, neboť přes den je teplota kolem 30°C. Poslední můj templ byl s obrovskou sochou kance Váraha, což je převtělenec boha Višnua.

Opustil jsem památky kolem půjčovny kol, kde mne zaujal český nápis: „Nejlepší kola k pronajmutí zde". Na oběd jsem zašel do restaurace Bella Italia a objednal si lasagne se špenátem za 150 Rp. Obsluhovala mne Italka z Parmy, která se tu před 3 roky provdala za Inda a mají asi roční děcko v kočárku. Žije tu už 14 let, skoro stejně jako Kamila (ale ta jen 5 měsíců v roce, tj. v zimě, neboť v létě je tu moc horko, až 50°C). Pro mne další zajímavé setkání, kde jsem si „oprášil" italštinu. Byl jsem jedním z mála hostů, turistů, neboť pro Indy je restaurace drahá. Do večeře jsme seděli na zahradě hotelu, já popíjel slivovici a odpočíval. Při cestě na večeři jsme zastavili v obchodě s kašmírským zbožím, popíjeli kašmírský čaj a obchodníci předváděli své zboží. Přátelé přijali můj návrh večeřet v italské restauraci na terase s krásným výhledem, což uvítal i náš indický průvodce, sedící vedle mne. Kromě angličtiny (pracoval 5 měsíců v Anglii) mluvil japonsky a překvapivě i italsky. Je mu 45 let, před 15 roky byl dokonce 6 týdnů v Česku na pozvání Kamily, která o něho měla zájem, neboť byl tehdy svobodný. Dnes už je ženatý a má 3 syny a provází turisty. Seděl vedle mne a měl velký zájem mluvit italsky, aby prý nezapomněl. Měl jsem tak celý večer o zábavu a zajímavé informace postaráno.

6. 3. středa
V půl osmé jsem zašel na sladkou snídani, abych ochutnal místní sladkosti s kokosem a oříšky. Dopoledne jsme odjeli na kolech k bráhmanské rodině patřící k nejvyšší kastě, kde Kamila určitou dobu žila. Velmi rozvětvená rodina, velký dům s velkým dvorem uprostřed, kde bylo chladněji, příjemně. Zde jsme seděli na úzkém koberci na zemi. Asi 8 km jsme tam jeli na kolech z půjčovny po rovinaté cestě, většinou asfaltové s překvapivě malým provozem. Kolem byla pole s obilím, většinou pšenice a ječmen. Po představení členů domácnosti a vypití čaje následovala procházka obcí k malému templu s vyhlídkou na Khajuraho a návštěva dvou škol. V první, státní, asi 140 dětí sedělo na zemi a probíhala společná modlitba jako každý den na zahájení učení. V nedaleké soukromé škole platí rodiče školné 150 Rp měsíčně a všichni měli uniformu. V Indii je školní docházka povinná, ale hodně dětí do školy nechodí (asi jako u nás Romové).

Plat v Indii je asi 1500 až 2000 Rp měsíčně, učitelé mají ale dvojnásobek i více. Vrátili jsme se na dvorek přátel Kamily, kde jsme poobědvali. Jídlo bylo chutné thálí a Kamila přispěla rodině do rozpočtu 100 Rp za osobu. Při cestě zpět jsme zastavili u dalšího chrámu a poté se v pohodě vrátili na hotel. Následoval odpočinek na zahradě a doplňování tekutin, neboť teplota se blížila 33°C ve stínu! Přesto jsem se vydal jako obvykle na poštu s pohlednicemi všech přátel. V podvečer my na kolech a s indickým průvodcem na motorce jsme navštívili další hinduistické chrámy z 10. století asi 3 km mimo město. Chrámy nemají okna záměrně, neboť modlící nepotřebují světlo a plně se soustředí na bohoslužbu. Názvy chrámů jsou podle proroků. Mezi chrámy jsou obrovské stromy vonícího manga. Hinduisté se dělí na čtyři kasty, z nichž nejvyšší jsou brahmáni.

Poté jsme navštívili o 1 km dále menší chrám „Duladeo" z 12. století, kolem něhož je obrovská upravená zahrada. Čím jsou stavby novější, tak jsou menší. Pokračovali jsme kolem obchodu s uměleckými předměty, který nikoho nenadchnul, a nic jsme nekoupili. Po vrácení kol jsme šli na večerní rituál ve věži chrámu; nejprve ryčná muzika, tj. zvony, zvonce, bubny, bubínky, činele a nakonec troubení na velkou mořskou mušli. Druhá část byla zpívána. Při odchodu jsem obdaroval pět žebráků po 10 Rp. Den jsme zakončili na terase restaurace Sidhart s překrásným výhledem na osvětlené chrámy. Dobré jídlo včetně kuřete v tandoru a já ještě pivo navíc. Indický průvodce se s námi důstojně rozloučil přípitkem whisky. Po večeři jsme se krátce ještě zastavili v kavárně na dobrý moučník a já si dal k němu černý čaj a těšil se na další den.

7. 3. čtvrtek
Já jediný snídal mimo hotel černý čaj a sladkosti s medem a oříšky a po 8. hodině nás mikrobus odvezl na vlakové nádraží. V městečku se mi líbilo, je klidnější, čistší, upravené chrámy a okolí než předcházející, ale všude neuvěřitelné množství much. Po 9. hodině jsme odjeli expresem do 220 km vzdáleného městečka Janche. Jízda trvala 4.5 hodiny a jízdné stálo 65 Rp za osobu. I když vlak nebyl přeplněný, lidé seděli na schůdkách rychlíku u otevřených dveří, což je tu zcela běžné. Kolem bylo pole s obilím, kde už sklízeli ječmen, nebo pole s rýží; občas i stromy. Z nádraží do Orchy to bylo asi 20 km a tam se o nás popralo mnoho taxikářů. Každý z nás zaplatil 100 Rp, tj. 36 Kč. Ubytování na hotelu Sharma Guest House, a já dostal opět samostatný pokoj a hned odešel na oběd, dal si Onion garlic mashed potato, který mi mnoho nechutnal. Orcha je malé poutní místo s paláci, dříve středověké město s architektonickými klenoty a čistou řekou Betwa. Jsou zde zachovalé paláce a chrámy, např. Džahángír Mahal, dnes archeologické muzeum a Rám Radža Mandit zasvěcený bohu Rámovi. Večeřel jsem poprvé na ulici smažené jídlo připravované před očima a musím přiznat, že mi chutnalo více než oběd. Doplnil jsem to dobrým cukrovím a černým čajem.

8. 3. pátek
Ještě před snídaní jsem si znovu prohlédl Džahángír Mahal a poté sladce posnídal. Na náměstí u komplexu Chatri jsem pozoroval přidělování jídla chudým zdarma. Slunce hřálo opět od samého rána a tak jsme se vypravili k řece Betwa. Široká bystrá řeka s velkými balvany byla překvapivě čistá. Téměř všichni jsme se vykoupali, někteří i dvakrát a na oblých ohlazených kamenech jsme se dlouho slunili. V pozadí tři chrámy působily velmi impozantně. Obědvali jsme v italské restauraci, já obvyklé nudle s vajíčkem a Colu, vše za 33 Kč. Poté jsem odpočíval ve stínu na tržišti a pozoroval opičky. Odpolední procházka vedla opět mezi chrámy, ale na opačnou stranu k mostu přes řeku Betwa.

Večer jsem se zúčastnil hinduistické slavnosti na nádvoří svatostánku, kde bylo více jak 2000 lidí, všichni se modlili a házeli květiny na své bohy. Poté jsem povečeřel místní „chuťovky" opět přímo na ulici ke spokojenosti mého žaludku a byl jsem kromě Kamily jediný, který neměl žádné zažívací potíže. Většina ostatních navštívila s Kamilou další přátelskou rodinu.

9. 3. sobota
Už v 6 hodin jsme odjeli autorikšou na 20 km vzdálené vlakové nádraží a odtud 220 km lehátkovým vlakem do Ágry. Má žena Jitka odtud přesně před rokem jela obráceným směrem do Orchy! Místo plánovaných 2.5 hodiny jsme jeli 4 hodiny a společnost mi dělali sympatičtí indičtí studenti. 10 km z nádraží do hotelu Shanjatan v centru města, asi půl kilometru od Tádž Mahalu, zvládli rikšové za 25 minut. Překvapila mne relativní čistota a příjemný vzduch ve městě, které má více obyvatel než Praha. Přitom bylo opět 30°C. Ágra leží na břehu řeky Jamuny ve státě Uttarpradéš, v 16. století sídlo mughalského císařského dvora. Perlou města a celé Indie je Tádž Mahal, mauzoleum, Indové říkají památník lásky, symbol celé země, jeden ze sedmi divů světa; považováno za nejkrásnější stavbu světa. Společně s Delhi a Džajpurem tvoří Ágra třetí vrchol „Zlatého trojúhelníku". Pěkné bylo ubytování s vlastním sociálním zařízením a hned vedle terasa, kde jsme všichni obědvali. Já své nejoblíbenější jídlo v Indii Mixed meat chowmein za 125 Rp. Z terasy hotelu je nádherný pohled na Staré město s mnoha kopulemi.

Příjemná procházka po městě, ale stále se mi nabízeli prodavači s pestrou nabídkou zboží, rikšové i motorikšové. Jeden nabízí dokonce 1 hodinu po městě za 10 Rp. To je však finta, neboť vás odveze do nejbližšího bazaru se suvenýry, a pokud něco koupíte, dostane provizi. Míjím mnoho restaurací a v každé mi nabízejí menu, a pokud přivedu své přátele, budu mít večeři zdarma nebo pivo za polovinu atd. Raději dávám přednost svým nohám a kupuji pouze ovoce a celé mango. Večeřím na jedné z teras blízko našeho hotelu s vyhlídkou a dokonce dostávám i pivo za zlevněnou cenu. Společnost mi dělali turisté ze Strakonic, kteří se vraceli ze Sikkimu a dlouho do noci jsme si povídali.

10. 3. neděle
Už ve 4.30 hodin mne probudil muezzin hlasitým svoláváním muslimů k ranní modlitbě do mešity. Po snídani šla většina na Tádž Mahal, někteří ale vynechávají; zřejmě vstupné 750 Rp se zdá mnoho. Raději to utratí za ošacení nebo zlaté prstýnky či náušnice. Obdržel jsem bílé návleky a láhev minerální vody a mohl začít asi tříhodinovou prohlídku. Monument stojí na vyvýšené mramorové plošině; je postaven z vybroušeného bílého mramoru vykládaného polodrahokamy a ve všech čtyřech rozích plošiny stojí minarety. Nikdy nesloužily ke svolávání k modlitbě, ale pouze pro umocnění dokonale symetrického tvaru stavby. Do zahrad se vstupuje branou z červeného pískovce.

Po smrti císařovny Mumtáz Mahal stavělo sedmnáct let dvacet tisíc lidí tento zázrak na břehu řeky Jamuny. Není to chrám, ale hrobka nejmilovanější manželky Mumtáz Mahal. Láska mughalského císaře Šáhdžahána, muslima, „Krále světa", vstoupila do dějin. Jejich těla společně odpočívají v této úžasné hrobce. Manželka britského generála Sleemana při spatření Tádž Mahalu prohlásila: "vědět, že budu mít nad hlavou takový zámek, zemřu třeba zítra". Počasí nám opět přálo; po ránu jen asi 25°C a díky vodním plochám v parku bylo velice příjemně. Fotoaparáty turistů z celého světa cvakaly a ani můj nezahálel. Pěkný byl pohled na řeku Jamunu v pozadí s Červenou pevností.

Před obědem jsem rikšou ještě odjel k Páteční mešitě Džamí Masdžíd. Domluvena byla cena 50 Rp, ale nakonec jsem chudákovi dal 60 Rp a ještě balenou vodu k tomu, neboť odpoledne bylo víc jak 30°C a do kopce musel kolo tlačit. Cestou jsme jeli kolem Červené pevnosti, kde bylo mnoho turistů a její prohlídku jsem naplánoval až v podvečer, kdy bude chladněji. K obědu opět mé oblíbené nudle s vajíčkem za 50 Rp a Cola. Po odpočinku jsem se vydal pěšky do 2 km vzdálené Červené pevnosti, abych se trochu prošel. Obrovský obytný palác z 16. století na západním břehu řeky Jamuny je postaven z červeného pískovce, obklopený 21 m vysokými zdmi a jejich obvod má 2.5 km. Vstupné jako obvykle 250 Rp a turistů přiměřeně, žádná fronta. Líbil se mi „sál veřejných slyšení", ke vládce přijímal návštěvy, ale i mnohé další. Cestu zpět mi usnadnil rikša, kterému jsem dal příležitost vydělat 20 Rp. Při psaní deníčku mne rušily opičky a dokonce i veverky, z nichž jedna se vloudila až do mých sandálů.

Po návratu na hotel jsem z terasy sledoval až do setmění pohled na Tádž Mahal při zapadajícím slunci. Současně jsem pozoroval „akrobacii" hejna holubů, které chovatel třikrát denně vypouštěl, a po asi 7 minutách se všichni vraceli domů. Bylo tu jako v divadle a moc jsem si to užíval. Lepší ukončení sváteční neděle jsem si neuměl představit. Docela jsem si sám sobě záviděl. Opět se potvrdilo mé časté rčení, že nejhezčí věci na světě jsou skoro zadarmo. Jen musí člověk chtít, nebýt líný a umět trochu improvizovat. V takových chvílích zjistíte, že toho k životu mnoho nepotřebujete. Při cestování si nepotrpím na komfort, ale na zážitky. Připomenu zde výrok indického herce Shah Rukh Khana: „I když nejsi hladový, přesto buď dychtivý".
Večeřel jsem nejdříve v našem hotelu smažený květák a darované pivo od jmenovce Ivana za vyřízení pošty, a podruhé na ulici skvělou chuťovku, smažené vajíčko s pestrou zeleninou a toustem, vše připravené na ohni přede mnou, 30 Rp.!

11. 3. pondělí
Už po 6. hodině jsme šli k řece Jamuně a odtud lodičkou skoro na druhou stranu, která je hinduistická. Chtěli jsme při východu slunce vidět nasvícený Tádž Mahal z druhé strany.

Poté jsme odjeli rikšou na druhou stranu řeky do hinduistické části, což bylo po silnici přes most 17 km. Zpět jsme šli pěšky přes malou, velmi chudou ves, kde žijí lidé a hlavně děti v neuvěřitelně skromných podmínkách; jen chýše, žádná postel, žádný nábytek, vše se odehrává na hliněné zemi. Jak tu mohou žít a ještě se usmívat? Překvapivě zde děti skoro nežebraly; neuvěřitelné! Potom na břehu řeky jsem pozoroval pradláky, což je zaměstnání jako každé jiné. Stojí ve vodě a perou pro ostatní tím, že namočené prádlo v řece položí na kamennou desku, občas namydlí a tlučou do něho dřevěnou tyčí.

Cestu zpět jsme si zkrátili po lávce železničního mostu, kde jel současně nákladní vlak, a nakonec dojeli rikšou do hotelu. Následovala poslední procházka po městě, k obědu speciál thálí a přesun většími auty do 40 km vzdáleného Fatehpuru Sikri, Města vítězství, města císaře Akbara. Více jak hodinu jsme jeli po asfaltové silnici a asi 10 km po placené dálnici, kde však nechyběla kráva a později i buvol; v Indii je vše možné. Město má 30 000 obyvatel, převážně muslimů. Ubytování bylo na kopci kousek od mešity, ale také jen 100 m od veřejné skládky, na které se pohybovali divočáci. Ubytovali jsme se v pěkném třípodlažním penzionu, z něhož je pěkná vyhlídka do krajiny.

Přivítali nás každého vonícím věncem z čerstvých květin. Průvodcem nám byl Kamily přítel, 31 let, který hovořil anglicky, uměl telefonovat, ale neuměl číst ani psát, neboť ve druhé třídě ze školy utekl. Kromě něho tam byli ještě další mladší průvodci znající kromě angličtiny např. také italštinu a měli zájem být s námi, aby se zlepšovali v jazycích. Každý z nich se snažil s někým stále mluvit. Jsou to průvodci bez licence, ale ve styku s cizinci si vydělají mnohem více než při jiné práci. Večeřeli jsme jen málo v domnění, že se najíme na večerní muslimské svatbě, kam jsme dostali pozvání. Někteří jeli auty, já se rozhodl 2 km jít s italsky mluvícím mladým Indem pěšky, který mne nakonec dovezl na motorce, kterou si cestou půjčil od kamaráda. Jednalo se nakonec o dvě svatby, kde bylo více jak 800 hostů a v obrovské hale byly vystaveny všechny dary včetně osobního auta.

Po chvilce se ale ukázalo, že se některým místním nelíbila přítomnost nás bílých a tak jsme opustili sál a brzy se vrátili na penzion. Působili jsme asi příliš exoticky a upoutali jsme možná větší pozornost než svatebčané, což nebylo dobře. Kamila byla z toho dost vyvedena z míry a možná to ještě mělo nějaké dozvuky, o kterých nebudu psát.

12. 3. úterý
V noci byla přerušena dodávka proudu, větrák nefungoval a tak jsme spali při otevřených dveřích na terasu. Celou noc mne komáři a mouchy kousaly, že jsem skoro nespal a ráno byl samý pupenec. Lehce jsem posnídal a šli jsme s indickými průvodci na prohlídku mešity, která je kopií mešity v Mekce.

Na nádvoří mešity jsme vstoupili zadním vchodem, kde se pod podloubím každý den dopoledne malé děti učí korán nazpaměť a to po dobu tří roků; číst se prý ale stejně nenaučí. Průvodci nám sdělují, že mughalský císař Akbar měl tři manželky a to hinduistickou, muslimskou a katolickou ve snaze spojit všechna tři náboženství. Je to vidět i na architektuře, kde je kombinace hinduistická a muslimská. Samotná Páteční mešita Džámi Masdžíd je ohromná, plná nádherných zákoutí a pohádkových míst. Bílá mramorová hrobka vyniká mezi halami a arkádami z červených cihel. Okna jsou zakrytá jemnými kamennými žaluziemi, skrze které je dobře vidět ven, ale obráceně ne. Byla vystavěna v letech 1571 až 1585 na počest věhlasného světce Salíma Číštího, jenž je zde pohřben. Předpověděl vládci Akbarovi narození syna. Já jsem mešitu opustil 54 m vysokou branou, na niž je nápis: „svět je most, překroč jej, ale nestav na něm dům. Kdo doufá hodinu, může doufat věčnost".

Měl jsem sebou deníček Jitky, v kterém na fotografiích zdejší mešity byli průvodci a osobnosti, které naši průvodci znali a dokonce jsme se s jedním z nich i setkali. Měl velký zájem tento deníček získat pro sebe. Nesmírně dotěrní byli zdejší prodavači suvenýrů a pohlednic. Na oběd jsme se vrátili do našeho blízkého penzionu, kde jsme na terase poobědvali, ale mouchy byly velmi dotěrné a slunce „přitopilo" minimálně na 32°C. Až pozdě odpoledne jsme jen někteří absolvovali další prohlídku paláce pro nejoblíbenější hinduistickou manželku, která císařovi povila syna. V harému bývalo více jak 5000 krásných žen. Akbar sbíral ženy jako někdo známky.

Vladaři a šlechtici mu posílali své nejkrásnější dcery. Císař měl prý 300 žen z celé Asie. Hinduistické stavby jako Bírbalův palác se střídají se stavbami muslimského původu jako je Páteční mešita, kde je hrobka Salíma Číštího. 15 let po svém vzniku bylo však město opuštěno, ale zůstalo zachováno dodnes. Někteří se po jeho prohlídce vrátili na penzion, jiní ještě podnikli jízdu na velbloudech v délce asi 3 km za 500 Rp. Po večeři k nám na terasu přišla místní hudební skupina asi 6 Indů, z nichž jeden měl harmonium, druhý bubínek a ostatní nic – jen občas tleskali či zpívali, později i tančili. Nakonec se k nim přidala naše Kamila a Roman. Dle mého názoru to nebylo příliš vydařené vystoupení a mnozí jsme brzy odešli spát.

13. 3. středa
Vstával jsem v 7.30 hodin jako jediný, ale nešel proud a tak ani voda netekla. Šel jsem na snídani do špinavé obce Sikri kolem mešity, kde jsem posnídal a vyřídil mailovou poštu u ochotného obchodníka, který právě otvíral svůj krám. Po návratu na penzion jsme šli všichni navštívit místní školu, cestou koupili pro děti bonbony a pozorovali vyučování, kde všechny děti sedí na zemi a neznají, co jsou školní lavice. Poté jsme navštívili dům a rodinu našeho indického průvodce a většina strávila dlouhý čas v patře v jeho malém krámku se suvenýry. Já si „hrál" s dětmi na terase domu a učil je česky, což si přály. Postupně jsem rozdal asi 50 Rp za jejich dobrou výslovnost či jejich úsměvy.

Všude kolem velká bída a špína, což jsem viděl na každém kroku. Po obědě jsme se všichni vrátili autokary do Ágry, což bylo opět 40 km. Na vlakovém nádraží jsme poprvé čekali v klimatizované čekárně na opožděný lehátkový vlak. V 18 hodin jsme odjeli expresem přes Delhi na sever do Amritsaru, což bylo celkem asi 750 km a 16 hodin jízdy a čekání. Hledání našeho vagonu mezi 28 ostatními se protáhlo tak, že jsme všichni nastupovali do pomalu se rozjíždějícího vlaku, nikoliv do správného vagonu, kde byla naše místa.

14. 3. čtvrtek
Až v 10 hodin jsme vystoupili v Amritsaru a s autorikši odjeli na hotel do centra, což bylo asi 8 km. Velké kaluže na silnici byly následkem nočního prudkého deště, který pročistil vzduch a bylo velmi příjemně, jen 26°C. Pěkné bylo ubytování ve dvou hotelích ve vzdálenosti 50 kroků. Amritsar má více jak milion obyvatel, leží ve státě Paňdžáb, blízko hranice s Pákistánem.

Po hygienické očistě jsme všichni navštívili asi 500 m vzdálený úžasný chrámový komplex Sikhů, nádhernou bílou stavbu obrovských rozměrů, což byl další můj životní sen. Nejprve odložit boty, poté zakoupit za 10 Rp žlutou pokrývku hlavy a už jsem mohl vstoupit a obejít posvátné jezírko kolem Zlatého chrámu a potom zavítat do obrovské jídelny pro 150 strávníků, kde po celých 24 hodin denně zdarma krmí všechny poutníky. Každý poutník je vítaným hostem. Usednout na rohože v obrovské temné jídelně, a ochutnat z plechového talíře luštěninovou kaši dhál, rýži, placky, a ještě si nechat z kýble přidat další, je příjemným zážitkem. Společně se i uklízí, myje nádobí, vaří. Jsou tam i voňavé záchody a vše samozřejmě zdarma. Po obědě znovu ještě jednou v naprostém poklidu obcházím jezero, v kterém plavou velké barevné ryby, a celý den slyším předčítání z posvátné knihy, nepřestávající zpěv a uprostřed je Zlatý chrám, Golden Templ, na jehož pokrytí je použito 750 kg zlata.

Chrám, zlatě se zrcadlící se na Nektarovém jezeře, má své místo v duchovním srdci sikhské komunity. S okolním komplexem je spojený mramorovým chodníkem. Jeho čtyři stěny jsou obrácené do čtyř světových stran. Celý náboženský komplex kolem Zlatého chrámu působí velmi světle, bělostně a vzdušně. Čisto, teplo, všichni se usmívají. Občas se někdo i ponoří do vody. Je tu až pohádková pohoda, kterou jsem si řádně vychutnával. Tady jsem se opravdu zastavil a nikam nespěchal. Zlatý chrám je tou nejskvělejší třešničkou na dortu! Odpoledne jsme všichni odjeli mikrobusem na 40 km vzdálenou pákistánskou hranici, kde se koná každý den společný mítink, tzn. na jedné straně na tribunách Indové a jejich uniformovaní vojáci a na druhé straně v menším počtu Pákistánci.

Jako cizinci jsme dostali místa na tribunách pro VIP hosty a pozorovali víc jak hodinu výměnu stráží, pro nás spíše komickou podívanou. Zatím co na indické straně vykřikují diváci Hindustán, na druhé Pákistán. Mezi tím pochodují velmi zrychlenou chůzí a vykopáváním nohou až k bradě vojáci, sundávají a nandávají vlajky, salutují, zpívají, hučí i křičí, obecenstvo zpívá a tleská. Hranici nelze překročit. Denně se toho zúčastňují tisíce lidí, prodá se mnoho vlaječek a lidé se trochu rozptýlí. Můžete si to prohlédnout ve zkratce:

Zdroj: Youtube

Po návratu jsem dostal chuť na místní smažené speciality a tak jsem jich několik ochutnal, neboť jsem věděl, že zítra je až do večerního odjezdu volný den a WC bude nedaleko. S chutí jsem si dal ostré Manchurian s plackami čapátí ve společnosti mladých Poláků a dokonce i pivo a vše dopadlo dobře.

15. 3. pátek
Dlouho jsem snídal ve společnosti Španělů z Madridu a pochopitelně přišla řeč i na poutní cestu do Santiaga. Po včerejší bohaté večeři mi stačil černý čaj a sušenky. Amritsar je čisté město, zcela výjimečné. Je nejposvátnějším městem náboženské skupiny, která si říká sikhové. Můžete je potkat prakticky po celém světě a poznat podle velkého turbanu a plnovousu. Děti nosí vlasy stočené do drdůlku staženého čepičkou připomínající punčochu. Ženy se neliší od ostatních Indek. Nosí pandžábí, ale stejně jako muži mají u pasu zavěšenou malou dýku. Bylo opět překrásné slunečné počasí a tak jsem relaxoval v blízké zahradě Jallianwala Bagh a odpočíval na lavičce a pročítal indického průvodce od kamaráda.

V tomto parku došlo v roce 1911 k masakru, kdy britské jednotky začaly střílet do pokojného shromáždění. V roce 1984 byl další masakr na příkaz Indiry Gándhíové, na kterou 4 měsíce poté spáchal atentát její sikhský strážce. Před obědem jsem šel znovu obejít Zlatý chrám kolem jezera, ale vystát frontu dovnitř jsem nedokázal. Odpoledne jsem odpočíval a před večeří se toulal uličkami města. Obloha se trochu zatáhla a bylo ještě příjemněji. Vyřídil jsem mailovou poštu a ve 20 hodin jsme odjeli autorikšou na vlakové nádraží, abychom se vrátili do hlavního města Delhi.

16. 3. sobota
Vzdálenost 550 km do Delhi jsme urazili lehátkovým vlakem za 10.5 hodiny. Poprvé bylo ve vlaku v noci chladno, skoro až zima. Taxíky jsme odjeli na stejný hotel do historického Starého města poblíž bazaru. Pár informací o hlavním městě, které má 13 milionů obyvatel, ale je až třetím největším městem Indie (větší je Bombaj a Kalkata): Nové Delhi (Diljí), které bylo budováno Brity od roku 1911, je metropolí země, kde jsou parky, zahrady, domy a ulice. Je tu mnoho muslimských památek, z nichž některé ještě navštívím. Naposledy jsem tu byl v říjnu 2011 při návratu z Nepálu. Po malém odpočinku na pokoji následoval brzký oběd. Odpoledne šla většina za nákupy a já měl v plánu Červenou pevnost Red Fort. Vydal jsem se rikšou ke stanici metra, kde jsem si koupil za 25 Rp jízdenku a poté čekal na přeplněném nástupišti na příjezd vlakové soupravy metra. Teprve do třetí soupravy mne dav cestujících dotlačil dovnitř, ale brzy jsem musel přestoupit na jinou linku.

Totéž se opakovalo, ale zde se mne ujal zdatný Sikh, kterého potěšilo, že jsem přijel právě z Amritsaru. Ukázal mi cestu k Červené pevnosti, což bylo asi 1 km chůze, ale šel jsem to asi 40 minut v naprosto přeplněné široké ulici, kde se motala auta, rikšové, kola, lidé s kárami, psi, krávy, buvoli a ještě tisíce lidí. Nikde na světě není větší přelidnění než v Indii. K tomu tam je velké teplo, hodně potu a prachu, potících se lidí; neustálý hluk, randál motorů, tranzistorů a křik lidí snažících se přehlušit hlasy ostatních. Toto jsou běžné životní podmínky, v nichž lidé musí žít, pracovat, spát, hádat se, žebrat nebo krást.

Všude je víc lidí než by člověk čekal; žádný bus nebo vlak není tak nabitý, aby se tam nevešli další lidé. Kolik zbytečného prostoru v Evropě potřebujeme, to jsem si říkal celou cestu. Vstupné jako obvykle bylo 250 Rp, domácí Indové platí jen 10 Rp. Do pevnosti s hradbami z červeného pískovce jsem vstoupil Láhaurskou branou, kde je mnoho krámků se suvenýry. Pevnost vybudoval v letech 1638 až 1648 císař Šáhdžahán a je památkou na sílu mughalské říše. Jsou tu překrásné sály veřejných slyšení a obytné komplexy z bílého mramoru s kamenořezbami, ale mnohé je nyní v rekonstrukci. Porovnávám-li zdejší pevnost s tou v Ágře, tak stavby v Ágře jsou okázalejší a více zachovalé.

Cesta zpět do hotelu nebyla o nic lehčí. Na jízdenku do metra jsem musel vystát frontu asi 20 minut a od metra domů na hotel šel dalších 40 minut pěšky kolem vlakového nádraží. Večer jsem se za tento vyčerpávající výkon odměnil polovinou čerstvě grilovaného kuřete. Před spaním jsem se ještě toulal osvětlenými uličkami města a nasával vůni připravovaných jídel na ulici, zakoupil nabízené cukroví a Colu a večer zakončil hroznovým vínem.

17. 3. neděle
Posnídal jsem na hotelu a než ostatní vstali, sledoval jsem kriket, hlavní sport Indie, který ukazují v TV celý den. Podobné to bylo na Kubě, kde celý den v TV byl na programu hlavně box. Po 10. hodině jsem přesvědčil Simonu a jmenovce Ivana, aby se mnou jeli na celodenní výlet po historických památkách hlavního města. Ostatní opět dali přednost nakupování (šperky, koberce, oblečení, koření atd.) a odpočinku; památky je moc nezajímají. Za 1200 Rp jsme měli k dispozici pohodlné osobní auto (minimálně pro 5 osob) a dobrého zkušeného řidiče, který nám ukázal vše podle mého sestaveného programu. Postupně Rádž ghát, což je místo, kde byl zpopelněn Gándhí po svém zavraždění v roce 1948. Na černém kameni je hindský nápis Hé Rám! Ó Bože. Dále památník Gándhíové a syna Rádžíva Gándhího.

Překrásný a rozlehlý je tento park. Pokračovali jsme ke 42 metrů vysokému oblouku tzv. Bráně Indie, který vévodí hlavní třídě Nového Delhi. Delší dobu jsme strávili v mughalské zahradě, kde je Humájúnova hrobka, kterou postavila manželka císaře, kde jsme museli zaplatit vstupné 250 Rp. Jen krátce jsme se zastavili u moderního chrámu víry bahá´í ve tvaru lotosového květu, který symbolizuje čistotu a je určen pro všechny víry; na jehož prohlídku stála fronta několik hodin. Poté nás řidič dovezl k další muslimské mešitě mimo náš program, kde jsme však nebyli vpuštěni pro krátké kalhoty a chybějící pokrývku hlavy; ženy měly přístup zakázán vůbec.

Poslední zastavení a poslední zaplacení vstupného 250 Rp bylo u Kutub Mináru, kde je 73 m vysoká věž vítězství na památku vítězství muslimů nad Indií. Vedle je mešita Kuvvatul Islám ze 12. století a blízko na nádvoří mešity nerezavějící hinduistický sloup z 5. století, prý z čistého železa. Překvapilo nás mnoho upravených a rozsáhlých parků a často i vonících květin. Úspěšný výlet jsme ukončili u našeho hotelu po 7 hodinách už dosti vyčerpáni. Můj pozdní oběd byl zbytek včerejšího kuřete, rajčata, čapátí a ovoce. Společná večeře v blízké restauraci byla krátká a já neměl už ani hlad, ani na nic chuť a těšil jsem se na cestu domů. Do půlnoci jsme ještě využili zaplacené pokoje k odpočinku a poté jsme taxíky odjeli na letiště; tentokrát jen 360 Rp za auto pro 3 osoby za 40 km.

18. 3. pondělí
Snadné a rychlé bylo odbavení na letišti, kde vážím svůj batoh, který má absolutně nejmenší váhu ze všech, 11 kg a to v něm jsou věci Ivana vážící min. 1 kg a můj malý příruční batůžek. Ostatní mají víc jak 20 kg a Jára dokonce 30.5 kg! Také má váha je optimální, 73 kg, s kterou jsem velmi spokojený. Odletěli jsme s malým zpožděním ve 4.30 hodin místního času a za 3 hodiny dosedlo letadlo Boening 777 na letišti v Dubaji, což bylo cca 2200 km. Zde teplota 24°C a asi 2 hodinová přestávka. Na letišti mne oslovil kamarád Pavel Čeliš ze sauny v Jičíně letící stejným letadlem domů. Odlet z Dubaje v 7 hodin středoevropského času a po 6 hodinách už přistáváme v Praze, kde je teplota pouhé 3°C.

V letadle dvakrát dobré občerstvení začalo přípitkem Campari a nechybělo pivo ani víno. Vzdálenost Dubaj – Praha asi 4500 km. Z letiště busem na metro Dejvická, metrem na vlakové nádraží a do Jičína jsem přijel vlakem v 17.24 hodin, kde padal sníh!

Na této cestě jsem opět zjistil, že nemusím žít podle evropského standardu, abych byl šťastný. Zvyknu si rychle na cizí prostředí a často tam nacházím spřízněné duše, se kterými si rozumím. Jediné téma, kterému se vyhýbám, je politika.

Některému druhu cestování říkám spíše tuláctví, což je náramně sentimentální činnost. Po určité době se nové zážitky přelévají přes ty nedávné, všechno se mi to plete a už mi to nepřipadá tak exotické. Potřebusi odpočinout a tak se rád vracím domů a podělím se o zážitky s přáteli. Existuje určitá hranice, snad v čase, snad i v duši, kdy člověk přestane být doma někde a začíná být doma všude. Ale to se mi zatím nepodařilo. Mám velké štěstí v tom, že se mám kam vracet a že doma na mne pokaždé čekají.

Přehled nákladů na cestu (Ivan)
vízum 850 Kč
letenka Praha – Delhi a zpět společnost Emirates 13 500 Kč
provize Kamile 5 000 Kč
ubytování, stravování, pití, doprava, vstupné na památky a ostatní 350 USD 6 650 Kč
celkem za 22 dní 26 000 Kč

Porovnání s CK (Jitka 2012)
vízum 850 Kč
úhrada CK 54 350 Kč
úhrada stravování a pití (obědy a večeře) a ostatní cca 2 800 Kč
celkem za 16 dní 58 000 Kč
kvalifikovaný průvodce v češtině po celou dobu zájezdu, lepší doprava: klimatizovaný bus s vlastním řidičem a stewardem, vlak 1. třídy, mnohem lepší ubytování, pevný program.

Závěr:
Jsem člověk, který rád poznává něco nového a nebojí se pro to hodně obětovat a riskovat i to, že tam bude určité nepohodlí nebo nejistota; taková byla představa i u tohoto výletu po Indii. Proto výlet splnil mé očekávání, neboť ve všech místech, kde jsme se zastavili, jsem byl pánem svého času. Měl jsem zakoupené jen jízdenky na vlak a zajištěné ubytování, které mi vyhovovalo.

Čím jsem starší, tím méně věcí k životu potřebuji. Poznal jsem to v Asii několikrát; například, když jsme letěli s manželkou na měsíc na trek do Nepálu a nepřiletěl její batoh, jsme vyřešili. Zrovna tak nedávno po příletu na africký ostrov Madagaskar jsem měl tři dny jen to, co jsem měl na sobě v letadle a také jsem to lehce zvládl. V takových chvílích zjistíte, že toho k životu ani moc nepotřebujete. Uvědomuji si to při cestování doma stejně jako při svých pravidelných poutních cestách do Santiaga. Chce to jen vůli, chtít a umět trochu improvizovat. Když se vrátím domů a všechno doma mám, tak si často říkám; k čemu tolik věcí, na co si lidé stěžují, co jim chybí? Někdy mi to připadá jako nehorázné plýtvání vším. Znovu a skoro každý den po návratu z Indie si to budu uvědomovat.

Při svém cestování si nepotrpím na komforty, ale na zážitky a tak mohu spát pod širákem, na horské chatě či v albergu (ubytovně).

Po zkušenostech z tohoto výletu mám následující návrh pro případné zájemce na duben 2014:
Návštěva Kašmíru, nejkrásnější část Indie, vysokohorská turistika po dobu min. 14 dnů.
Odhadnuté náklady: vízum 850 Kč, letenka Praha – Delhi a zpět Aeroflot 11 500 Kč, ubytování a strava, vlak nebo letadlo Delhi – Šrínagar, zpět noční bus do Delhi 10 000 Kč
Celkem 18 dní 22 000 Kč
Podmínka: jeden z přihlášených bude muset vládnout lépe angličtinou; Luboš S. už je přihlášený.
V Jičíně 22. 3. 2013 I v a n
Jitka Press, Jičín
Copyright © Jitka 2013