V létě jezdilo se do Tater, na pěší tůry, na české řeky. Na tábořišti v Lenoře, když jsme vysavačem nafoukli gumový člun, vzal ten robustní člověk svůj ešus, chodil tábořištěm a ukazoval jak malý dostal oběd. Cizí lidé se na něj skládali. Snědl všechno.

Cesty, které vedl svým autem zvaném stejšn, měl pečlivě promyšlené. Uměl najít zajímavá místa o kterých dovedl vyprávět. Nebyly to jen Karlštejny. Přivedl nás k opuštěným kostelíkům. Pod hradem Rožmberk četl nám povídky Oty Pavla. Cizí lodě zastavovaly, osádka poslouchala.

Když se naše štreky zkracovaly, dával přednost kolu. Objížděl si republiku, ke konci rád sám. Ve věžáku, kde bydlel, měl spoustu map. Nejspolehlivější „stovku“ nejdříve složil podle čísel, protože byla cestami rozpadlá, a každému poradil trasu na míru. K stáru dal se na rozumnou dráhu rozumných důchodců. Utřiďoval si historii, pořádal přednášky. Prostě si zajímavé poznání nenechával pro sebe.

Naposledy potkali jsme se, byl nachýlený, v ruce igelitku, hleděl do země. Chodil po svém městě. Tušil? Loučil se? Byl důkladný člověk. Nic nebral na lehkou váhu.

proChor