I když životní cesty obou žen byly značně rozdílné, jejich zásluhy byly velmi podobné a proto se pokusme jejich život, ale i jejich zásluhy, trochu poodhalit.

Paní Marie Hrubá byla manželkou letce RAF plk. Otakara Hrubého a její život s ním, zvláště, když se vrátil po 2. světové válce, kterou hrdinně prožil převážně ve Velké Británii jako stíhací pilot u 310 perutě, nebyl lehký. Podobně jako i ostatní západní letci byl již v roce 1949, s odůvodněním, že je osobou práce se štítící, zatčen. Zároveň mu byla odňata vojenská hodnost. Po zatčení byl přemístěn do tábora nucených prací na Mírově.

Besedy se žáky
Z tábora se vrátil s dluhem za svoji „převýchovu" a mohl nastoupit pouze do dělnických povolání, kterých několik vystřídal. Letos 15. května to bylo dvacet let, kdy zemřel. Jeho manželka Marie Hrubá měla bez manžela se dvěma dcerami těžký život. Jako členka Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) po roce 1990 navštěvovala základní školy, kde se žáky besedovala o životě svého manžela, nejen za války v Anglii, ale i v těžkých dobách komunistické nadvlády, kdy byl její manžel perzekuován nejprve v lágrech a později i po propuštění.

„Byla jsem velice ráda, když mě někdo požádal, abych školy navštívila a těšilo mě, jak si s dětmi mohu povídat o manželovi a svém životě," sdělila nám paní Hrubá. Rovněž se svým archivem podílela na diplomových pracích vysokoškoláků studujících v Praze, Brně, Ostravě a na vydání několika knih o západních letcích. V těchto knihách si lze přečíst poděkování autorů Marii Hrubé za nezištnou spolupráci, bez které by těžko byli schopni napsat knihy o hrdinech 2. světové války.

S paní Hrubou jsme mluvili i o televizních relacích „Děti padesátých let", kde byla uvedena jak ona, tak i její dcera. Protagonistka se rovněž zmínila o svém členství v organizaci ANLET (Asociace nositelů legionářských tradic). Tohoto význačného členství dosáhla spolu s některými dalšími manželkami západních letců, které stály při svých mužích i v těžkých dobách totalitního režimu. Společně napsaly knihy o svých manželech pod názvem „Po Tvém boku pevně stát".

„Obdržená Pamětní medaile mě velice potěšila, s ničím podobným jsem nepočítala. Setkávání s dětmi mě naplňovalo velikým uspokojením, ale jsem ráda, že moje snaha zapojit se do života ČSBS byla oceněna," dodala.

Značně odlišný byl mladý život druhé oceněné, paní Doris Broulové. Z jejího života od doby, kdy jako dvanáctileté židovské dítě byla se svojí matkou a bratrem deportována z Prahy do Terezínského ghetta, by bylo možné napsat napínavý román.

Koncentráky
„V Terezíně jsem bydlela v dívčím domově, kde nás bylo na pokoji čtyřiadvacet, bratr žil v chlapeckém domově a matka bydlela rovněž někde jinde. Chodily jsme zde pracovat, většinou na pole, a večer jsme se tajně učily. V dubnu 1944 jsem byla přesunuta do koncentračního tábora v Osvětimi Auswitz – Birkenau, což byly prakticky vyhlazovací tábory. „Zde docházelo k selekci. Staré lidi a děti fašisté posílali do plynových komor, uvězněné, kteří byli schopni pracovat, nasměrovali na práci do Německa. Vhledem k tomu, že jsme byly všechny hubené, tak se těžko dalo poznat, kolik nám je let. Riskla jsem to a místo čtrnácti jsem ohlásila, že mně je sedmadvacet. To mně zachránilo od plynové komory.

V Hamburku
A spolu s dalšími jsem byla v únoru 1945 převezena do rozbombardovaného Hamburku, kde jsme pomáhaly odklízet trosky. Bydlely jsme, podobně jako francouzští zajatci, v kasárnách. Ti nám nepozorovaně přilepšovali na stravě, protože na tom byli po této stránce daleko lépe než my. Zajímavé je, že vše bylo kolem nás vybombardované, ale naše budova ne. Říkalo se, že Francouzi mají vysílačku, kterou hlásili místo našeho ubytování a spojenečtí letci proto tato místa nebombardovali.

Osvobození, návrat domů do vlasti
Po dvou měsících života v Hamburku, v době, kdy se blížily spojenecké armády, jsme byly přesunuty do Bergen Belsenu, kde nás spojenci osvobodili. Zde jsem setrvala ještě několik týdnů ve vojenské nemocnici, protože jsem onemocněla tyfem. Po uzdravení jsem se konečně vrátila do Prahy, kde jsem se dozvěděla, že matka i můj bratr zahynuli v koncentračních táborech.

O své zážitky z doby věznění během svého mládí jsem se potom během mého dalšího života dělila se žáky a studenty škol, kteří se velice zajímali o život vězněných," popsala svůj život, v současné době ještě cvičenka novopackého Sokola, paní Doris Broulová.

Ta ke svému poctění Pamětní medaili dodala: „Jsem ráda, že si předsednictvo Českého svazu bojovníků za svobodu na mě vzpomnělo. Beru to jako ocenění za celý svůj život a úspěšné besedy se žáky a studenty škol." ⋌Míla Pour