„Bylo to pro nás náročné, projekt jsme realizovali poprvé. V Polsku má už jistou tradici,“ říká úvodem Jaroslava Toušová z Domu dětí a mládeže, která měla akci v Česku na starosti. Přeshraniční Město dětí se zrodilo v areálu za Sportovní halou vedle Smetanových sadů a mohlo žít díky spolupráci měst Jičína, Hořic, Nové Paky s polským partnerem a hospodářskými komorami. A tak se 15. července vydalo sto českých dětí do Polska, v minulém týdnu pak přivítali sto polských dětí v Hořicích. K ním se přidalo dvě stě českých dětí. Tábor byl zaměřen na finanční gramotnost a tak si účastníci vyzkoušeli, jaké je to být dospělými.

Každý den kluci a holky vystřídali tři stanoviště, kde v hodinových intervalech pracovali. Dvacet pracovišť nabízelo práci všeho druhu. Děti se učily plést housky, fotografovat, letovat, pronikly do tesařiny, vyráběly modely letadel, blikátka a mnohdy také poprvé držely v ruce jehlu a niť. Při hře na zaměstnání si táborníci vyzkoušeli práci s keramickou hlínou, činnost zdravotníka, hasiče, řidiče, mediálního technika, bankéře, elektrotechnika, rybáře, truhláře, ostrahy, policie, tanečníka. Za odvedenou práci obdrželi speciální měnu – taurony. Jeden zaplatili za oběd a zbylé mohli věnovat na charitu, podpořit jednoho chlupáče z nedalekého útulku a nebo peníze bohapustě utrácet v obchodě snů. Kdo ale měl ekonomického ducha, peníze šetřil, vložil do banky a pak si z tábora odvezl třeba koloběžku.

Erika Javůrková z Krajské hospodářské komory vysvětluje, proč se komora do projektu vložila. „Pomáháme podnikatelům při přípravě dětí na budoucí povolání, což je hlavním smyslem tohoto přeshraničního Města dětí. Jsou tu zastoupeni místní podnikatelé, aby děti poznaly, co se ve firmách vyrábí a jaké povolání jsou žádoucí.“

„V Polsku měli velkou spoustu dobrovolníků a hodně mužů, my jsme vesměs ženy,“ krčí rameny Toušová, která velela organizačnímu týmu o sedmdesáti lidech.
Dopoledne si účastníci akce vydělávali, odpoledne mohli nakupovat v obchodě snů, koupat se, jezdit na výlety.

„Je to tu suprové,“ hlásí nadšená jedenáctiletá Alžbětka z Nové Paky. A jak se děti dorozuměly?

„Perfektně, pracovaly ve smíšených oddílech, takže spolu musely opravdu komunikovat. Ale čeština s polštinou jsou si v mnohém podobné, a když byly v nouzi a nepomohla ani gesta, využily pomoci překladatelů. Žádné bariéry nebyly,“ usmívá se Jaroslava Toušová.