Podnětem pro toto rozhodnutí byla existence rašelinných pramenů.

Rašelina se v Železnici získávala ze dvou nalezišť: ze Slatiniště „Pod Lipinou", které bylo od lázní vzdáleno asi jeden kilometr. Rašeliniště mělo plochu asi dva hektary a hloubku jeden až dva metry. Druhou rašelinnou lokalitou bylo slatiniště „U Prostředního Mlýna" na úpatí čedičového kopce Zebína.

Vznik lázní
Počátek úsilí o vznik lázní však musíme hledat již v roce 1894, kdy vzniká společenstvo Železnické lázně pod horou Táborem. V roce 1903 pod vedením stavitele J. Jakubce byla zahájena stavba lázeňského objektu pro léčbu pacientů s nemocemi pohybového ústrojí. Objekt byl roku 1904 dokončen a 24. července téhož roku uveden do provozu.

V témže roce, kdy pan Vondrák umírá, tedy roku 1906, nechal hned na vedlejším pozemku zdejší rodák ing. Zikmund postavit na svou dobu velmi luxusní hotel „Valdštýnův dvůr", podle návrhu architektů V. Weyrycha a V. Pikla, jenž byl otevřen v roce 1907. Došlo k propojení pozemků a budov, tehdy lázní a hotelu v jeden celek. Nová budova hotelu měla kromě ubytovací funkce i svou společenskou úlohu. Dům měl vlastní divadelní sál i taneční parket.

Hotel byl otevřen v červnu 1907. Měl 20 pokojů a velký sál s jevištěm. Byl luxusní a majitel jej dokonce inzeroval jako nejmodernější v Čechách. Byla k němu přistavěna budova, ve které se poskytovala lázeňská ambulantní péče. Léčily se zde především pohybové poruchy páteře, kloubů, revmatismus, gynekologické poruchy, srdeční vady a další. Leč, přes dobrou pověst lázní, se sem bohatá klientela sjíždět nezačala, a tak se provoz hotelu nevyplácel. V roce 1912 ho majitel ing. Zikmund prodal se ztrátou za pouhých 63 000 korun pražské pojišťovací bance, která na něm měla značnou pohledávku. Banka posléze majetková práva přenechala městu Železnice.

Nový majitel
Od roku 1932 se majitelem stává pan Alois Vedlich, kdy získal licenci k provozování lázeňské péče 30. dubna toho roku. Tento člověk měl velikou snahu lázně provozovat, což se mu nedařilo, protože ne zcela naplnil podmínky udělené licence a také neměl dostatečné finanční prostředky k provozu. Nutno však poznamenat, že se pan Vedlich velmi snažil; svědčí o tom reklamní materiály o lázních samotných, o Železnici i jejím okolí, které snad sám vytvořil.

V roce 1939 byla opět provedena rekonstrukce hotelu Valdštýnský dvůr, jehož nákladnost pana Vedlicha úplně zruinovala. Finanční potíže ho donutily lázně v roce 1940 prodat nové majitelce, paní Josefě Karenové, která požádala o povolení k provozování rašelinných a uhličitých lázní, respektive šlo o převod původní licence, jejímž držitelem byl pan Vedlich. Nová majitelka toto povolení 17. září 1940 od Inspektorátu pro přírodní léčivé zdroje při ministerstvu zdravotní a sociální správy získala, nicméně vzápětí svůj podnik pronajímá panu B. Urbanovi. Rašelinné lázně tu fungovaly do padesátých let 20. století s výjimkou dvou světových válečných konfliktů, kdy zde byla umístěna vojenská zdravotnická zařízení. Po roce 1948 byl lázeňský komplex znárodněn.

Dětská léčebna
V roce 1953 vznikla v areálu rašelinných lázní léčebna dětské mozkové obrny i dalších neurologických onemocnění dětí. Léčebné metody jejích zakladatelů prof. Vojty a prof. Lesného proslavily toto zařízení po celé Evropě. Srdcem všeho byla budova tehdejšího hotelu, jehož podobu ve svých pozdějších snech měl každý tehdejší pacient, jež v lázních zanechal svou emocionální stopu.

Dne 19. února 1953 nastoupili do léčebny první dětští pacienti. Skončila tak půlstoletá éra rašelinných lázní. U zrodu léčebny stáli přední čeští neurologové, pánové Henner a Lesný.
Pozdější profesor Lesný byl mimochodem i nadaným básníkem, což snad předznamenalo pro mnohé silnou inspirující atmosféru dětských lázní, v nichž panovaly mezi pacienty „silné až rodinné vazby" – mnozí tehdejší pacienti nazývají prostor dětské léčebny svým druhým domovem.

ZAHRADA úsměvů
Ivan Lesný

Slyšíte,
To mé srdce zpívá
Je modře vyšité
Vyznává lásku
noci a soumraku

Tmavá zahrada
A kamenné schodiště
Mé oko se rozpadá
Aby vidělo soumrak
a jeho tóny
Barokní jak žluté pavilóny a v parku kulatou fontánu
Ve dne nesmělou
A v noci zkamenělou

Mé srdce tančí se světly na bleděmodrém podkladě
a okno podobá se krásné barevné zahradě
tmavě omamné a syté
takové v níž mí srdce zpívá.
Vy neslyšíte?

V roce 1954 právě v lázních Železnice spatřil světlo světa objev profesora Václava Vojty, tedy rehabilitační metoda léčby spastiků, dětí postižených dětskou mozkovou obrnou, která je známa jako „Vojtova metoda", kterou ovšem sám autor a jeho spolupracovníci označují sami jako „Vojtův koncept". Rehabilitační metoda pomáhá již několika generacím lidí onemocnělých touto chorobou.

V letech 1954—1955 prošla léčebna nákladnou rekonstrukcí a inovací léčebného vybavení. Velká investiční výstavba proběhla v letech 1957—1962 (přístavba hlavní budovy, nástavba 1. patra, výstavba kotelny, renovace vodovodní a elektroinstalační sítě a kanalizace. V osmdesátých letech disponovala léčebna cca 125 lůžky (tj. o 100% více než v roce 1953). V 80. letech rovněž proběhla výstavba školního pavilonu.

Děti sem jezdily opakovaně na dvou až tříměsíční pobyty, některé i déle. Vzhledem k dlouhodobému pobytu musely samozřejmě u léčebny být zřízeny i škola a školka. Díky vyhlášeným léčebným výsledkům přijíždělo na léčebný pobyt mnoho dětí z ciziny. Hodně dětí bylo z Itálie, Rumunska, Bulharska, Ruska, Gruzie, Německa, Rakouska, ale i z arabských zemí a ze zámoří.

Postupem času byla léčba rozšířena i na další poruchy centrální nervové soustavy, to znamená stavy po úrazech mozku, po zánětech mozku, po cévní příhodě mozkové apod. V letech 1954 – 62 prošla léčebna nákladnou rekonstrukcí. Právě tehdy byla zbudována část areálu, které od té doby nikdo znalých poměrů neřekl jinak než „přístavba". Ta byla spojena s budovou lázní, kterou tvořil bývalý hotel Valdštejnův dvůr. V osmdesátých letech byla zbudována škola a propojena stejně jako přístavba s hlavní budovou lázní.

Zatímco lázně byly léčebným zařízením pod přímou správou Ministerstva zdravotnictví, zřizovatelem školy, která měla tři výukové plány, tedy pro první a druhý stupeň základní školy, oba stupně školy zvláštní a rovněž zde probíhala výuka podle osnov pro školu pomocnou, byl školský úřad v Jičíně. To znamená, že škola sloužila jak pacientům lázní, tak i dětem, které potřebovaly speciální pedagogickou výuku a pocházejícím z okolí Jičína.

Restituce
Změna politického a hospodářského systému v roce 1989 s sebou přinesla i labutí píseň existence dětské léčebny v Železnici. Potomci poslední majitelky paní Karenové vznesli, jistě oprávněný, restituční nárok. Podle svědectví pamětníků bylo prvotním záměrem nechat dětskou léčebnu se vskutku světovou pověstí nadále v provozu, restituční nárok mohl být vyřešen nikoliv navrácením majetku nemovitého, nýbrž finanční náhradou. Žel k dohodě s restituenty nedošlo, patrně v důsledku „nevůle" vedení dětské léčebny v Železnici, kterým bylo ředitelství státních lázní Janské Lázně.

Likvidace
Důvody neochoty byly dle našeho mínění tyto:
1) Nakonec úspěšná záměrná likvidace léčebny v Železnici byla podpořená tvrzením, že v Janských Lázních je od roku 1981 funkční nově vybudovaná dětská léčebna Vesna, jež má nedostatečnou výtěžnost při současném provozu v Železnici; kapacitu Železnice Vesna v případě potřeby „unese".
2) Změna pravidel poskytování lázeňské péče ze strany zdravotních pojišťoven, kdy plně byla hrazena třítýdenní léčba 1x za dva roky, což je, vzhledem k charakteru onemocnění a obvyklému způsobu léčby v rozsahu nejméně hodinové každodenní tělesné rehabilitace po dobu nejméně dvou měsíců, z hlediska neurologického a rehabilitačního lékařství pokládáno za hluboce nedostatečné. Navíc ředitel Janských Lázní rovněž argumentoval v září 2002, tedy v době, kdy lázně Železnice byly uzavřeny, že již není zájem o léčbu v Železnici. A odtud pramenila obava z oné údajně možné nevytíženosti železnické léčebny. Avšak někteří ze zaměstnanců, kteří si nepřáli být jmenováni, odmítají, že by nebyl zájem o pobyt v místní léčebně, byť sami přiznávají, že poslední období bylo o něco slabší. Nicméně jsou přesvědčeni, že pokud by fungovala přijímací kancelář přímo v Železnici, kapacita zařízení by se bez větších problémů naplnila.

Odborným pracovníkům rehabilitačního oddělení v Železnici byla vytýkána neodbornost, a to zejména lékařům. Na otázku novinářů, proč ale z léčebny odcházejí další lékaři, odpověděl ředitel doktor Roman Koudele takto: „Odcházejí. Svým způsobem nezvládli právě tu zmíněnou racionalizaci nebo větší pracovní zatížení, větší důraz na odbornost, proto dali výpověď. Pro léčebnu to ale není až tak velká škoda. Budou samozřejmě nahrazeni kvalitními lékaři a já jsem přesvědčen, že v tuto chvíli léčebna funguje lépe než před několika dny nebo týdny…"

Slovo matky
Jenomže v témže článku se polemizovalo s názorem matky tehdejších malých pacientů:
„Já jsem tady v průběhu šesti let již po třinácté. Ale co se tady děje teď, to jsem ještě nikdy nezažila. Dosud jsem nemohla na Železnici říci jediné špatné slovo, prostě všechno bylo nej, nej, nej. Až teď v poslední době, kdy jsem tady byla čtrnáct dní s dítětem na pobytu, který jsem si sama zaplatila, to je prostě katastrofa. Především z hlediska sester, které se nervují a stresují, protože nevědí, co je čeká zítra. Špatná atmosféra se pak samozřejmě přenáší i na maminky a vůbec na všechny, kdo tady jsou. Co se týče rehabilitace, tak ta zdejší nemá konkurenci. Z našeho pohledu rozhodně není správné, že dochází k propouštění rehabilitačních sester. S dětmi se musí několikrát denně poctivě cvičit a pakliže bude sester málo, bude se zcela logicky krátit doba rehabilitace nebo počet cvičení za den. Děti pak na tom budou paradoxně hůř než doma, kde s nimi cvičíme několikrát denně."

A ještě jeden pohled: „Rehabilitace je v podstatě to nejdůležitější, proč sem s našimi dětmi jezdíme. Nejde nám o vířivky, magnet, laser, na to si můžeme dojít doma. Jezdíme sem už dlouhá léta a každá z nás má vždy tu samou rehabilitační sestřičku, která nejlépe zná naše problémy. Opravdu by nás moc mrzelo, kdybychom měli mít někoho jiného, někoho nezkušeného. Jinak musím říci, že péče o naše děti zde byla vždycky na vysoké úrovni, a doufáme, že se to v budoucnu nijak nezmění."

Bohužel změnilo. Existence lázeňské léčebny se chýlila ke konci, záminkou byl pochopitelně i restituční spor o původní hotel, trvající od roku 1993. Finanční vyrovnání bylo odmítnuto, došlo k mnohaletému soudnímu sporu, jenž vedení Janských Lázní posloužil jako hlavní argument při likvidaci nepohodlného konkurenta. Všechny řeči o nekompetentnosti, malé odborné způsobilosti pracovníků léčebny v Železnici byly osobně likvidačním, podlým, nepravdivým a přesto zástupným trikem, jehož cílem byl konec lázní.

Názor pacienta
Na tehdejší neutěšenou situaci vzpomíná i Vlastislav Došek: „V roce 1999 převzaly kompletní správu nad léčebnou Janské Lázně. Následovala změna vedení léčebny po dlouhém úspěšném působení MUDr. Stehlíka a MUDr. Tomáška. Léčebnu opustila řada zaměstnanců, následovaly kruté zásahy do časového a výchovného harmonogramu lázní. V době mého odjezdu ze Železnice v dubnu 1999 krize vrcholila, vedoucí léčebny Tomášek odstupuje. Při mém posledním pobytu v létě roku 2001 je již vše přeměněno podle šablony Janských Lázní a pokračuje tichá systematická likvidace."

Ačkoliv byl provoz v naší malé Železnici stále utlumován, dokonce někteří dlouholetí zaměstnanci, kteří tvořili onoho ducha místa, byli nuceni odejít, přeci jen snad nikdo vzhledem k pověsti těchto lázní nevěřil, že dojde k jejich uzavření. Vše bublalo pod povrchem, příznaky bubnovaly, nicméně ještě v lednu 2002 se myslelo, že se jedná přeci jen o ignoranci nebo špatný vtip. Svědčí o tom i slova ředitelky zdejší speciální školy Marcely Bacílkové:
„Začátkem letošního roku v léčebně nebyly žádné děti, o prázdninách v ní byla karanténa. Nové děti se v lázních nepřibíraly, do školy však chodilo 16 místních dětí s nejrůznějším kombinovaným postižením." Ještě v srpnu připravovala M. Bacílková výroční zprávu školy. Chtěla, aby její součástí byla i představa vedení lázní o další spolupráci. Náměstek ředitele jí prý přezíravě řekl – napište si tam, co chcete. Že je mu to jedno…

Po devíti měsících bylo jasno, leč dítě se nenarodilo, obrazně řečeno, jak by snad někdo bláhový očekával, místo toho nastala náhlá smrt. K 30. září 2002 dostali všichni zaměstnanci výpověď, brány byly uzavřeny. „Druhý domov opustili poslední pacienti, den před svátkem svatého Václava, tedy 27. září 2002. Škola dokončila školní rok, pak i její žáci dokončili povinnou docházku v jiných vzdělávacích institucích. Areál definitivně osiřel v červnu 2003. Jednoduše a pravdivě to shrnul Vlastislav Došek:

„Smutně skončily velmi příjemné lázně s téměř rodinným prostředím, díky kterým většina z nás chodí nebo jim vděčí za pomoc. Pro mnohé z nás znamenaly druhý domov, místo, kde se prožívaly první lásky, mejdany či jiné krásné věci, na které se bude stále vzpomínat."

Železnice je v současné době nabízena již jedenáctým rokem k prodeji, včetně okolního pozemku, což je vzhledem ke komplikovaným vlastnickým vztahům stále velmi obtížné.

Léčebna Železnice: * 19. února 1953 – + 27.září 2002
Na jaře letošního roku vzniklo občanské sdružení „Vláčkaři", které mimo jiné:
– usiluje o záchranu a rekonstrukci budov v areálu bývalé dětské léčebny a školy v Tyršově ulici v Železnici
– usiluje o využití budov a pozemků k humanitárním účelům v oblasti sociálních služeb, zdravotnictví, vzdělávání, kultury a dalších pro společnost prospěšných aktivit, shromažďuje finanční prostředky na výše uvedené cíle
– iniciuje a realizuje projekty zaměřené na uskutečnění uvedených cílů
– pořádá setkání „Vláčkařů", setkávání zaměstnanců, pacientů, žáků a přátel dětské léčebny a Speciální školy v Železnici
– koordinuje v souladu s cíli další činnosti a spolupráci s dalšími subjekty v ČR i zahraničí
S využitím archivních materiálů, DrSc. a textů MUDr. Aloise Stehlíka a Vlastislava Doška, pro Jičínský deník Václav Kozel, obč. sdružení Vláčkaři