Letos se v Milkovicích - osadě nedaleko Libáně na Jičínsku - uskutečnil už 21. ročník Kozího mejdanu. Každoročně se na pozemek aktivisty Stanislava Pence sjíždí stovky lidí z celé republiky, aby na chvíli unikli od svých životů a relaxovali uprostřed přírody v okruhu stejně naladěných.

"Může přijet každý. Nemáme ploty, nemáme vstupné, ani předem daný program koncertů. Každý může vzít kytaru a vlézt na pódium. Jaké si to uděláme, takový mejdan je," říká Standa Penc, zatím co prochází areálem poslední večer festivalu. Chová se zde jako správný hostitel, vždyť taky pozemek pořizoval právě proto, aby si sem mohl zvát lidi. Jeho úkolem je hlavně aby vše fungovalo, nikde nebyl nepořádek a nikomu se nic nestalo. "Není to ale jen moje práce, musí spolupracovat všichni. Sdílíme za to společnou zodpovědnost. Je poslední večer a vidíte tu někde střepy nebo vajgly? Je to práce celého kolektivu," vysvětluje.

Pencův statek byl původně zemědělské stavení na samotě. Stojí uprostřed rozlehlých lánů polí a lesů asi dva kilometry od Libáně. Příroda kolem vdechuje Kozímu mejdanu atmosféru a zároveň poskytuje intimitu a dostatek prostoru pro rozptýlení hluku. "Zatím jsme neměli problém se sousedy, skoro žádné nemáme. Asi jsou i tací, kteří mají předsudky, ale to je všude stejné," říká Penc. Na poli se ještě dosušují řady sena, v ohradě se spolu pasou kozy a osli a stráni nad hlavní stodolou dominují dva traktory, které už dnes po útoku uměleckých duší hýří všemi barvami. Všude pobíhají psi a lidé mohou kamkoliv. Stanuje se na louce nebo v sadu, občas si ale někdo ustele přímo pod širákem vedle stánku s jídlem.

Když se na jednom místě sejde tolik lidí, obvykle se těžko vyhýbá nepořádku, potyčkám, problémům a všudypřítomné komerci. Tady ale ne. "Nesnažím se na tom vydělat, děláme to pro radost. Ceny za pivo a jídlo jsme nastavili tak, aby se pokryly náklady. Ale nenajdete tady žádné reklamy, všechno si zařizujeme sami. Stejně jako může každý vylézt na pódium a zahrát, může se každý zapojit do pomocných prací v kuchyni. I za výčep klidně postavíme někoho z návštěvníků. Ale musí být schopný přijmout zodpovědnost," vysvětluje Penc. Vesele se zdraví s lidmi ve venkovní polní kuchyni a odbíhá řešit další provozní záležitosti.

Na plátových kamnech se zrovna ve velkém hrnci vaří zelí, o kus dál už bublá poctivá bramboračka. Těstoviny už došly, zájem lidí je obrovský. "Vaříme výhradně vegetariánsky z prostého důvodu - je to snadné a bezpečné. Když v polních podmínkách připravujete maso, vždycky riskujete. Všechno děláme ze zeleniny, takže to má výživovou hodnotu a nemusíme se bát," říká kudrnatý vlasáč, který zrovna pomáhá s mytím nádobí. Toho je hodně, na Kozím mejdanu totiž nic nedostanete do plastu. Pivo se čepuje do skla a bramboračku dostávají hladovci do porcelánových talířů.

U velkého kuchyňského stolu se zrovna ve velkém loupe česnek. Sedí tu vedle sebe maminky s dětmi, gymnaziální učitel i vysoce postavená zaměstnankyně automobilky. Při loupání stroužků si vyprávějí o životě, o mejdanu a o tom, jaké to tu bylo loni. "Ráda sem jezdím a zapojuju se do práce. Je to pro mě relax. Ruce pracují, ale hlavu mám čistou. Ale není to pro každého. Loni jsem přivezla kamarádku, která byla v šoku, že by měla na dovolené pracovat," vypráví žena. Ostatní přitakávají, prý už jezdí výhradně pomáhat do kuchyně. Schází se zde intelektuálové, punkáči, hipíci, vysloužilé máničky i lidé ve složitých životních situacích. Tady prý nikoho nesoudí.

Podle Stanislava Pence je důležité lidi navést k zodpovědnosti. Přes rok na statek občas přijme například narkomany, lidi, kteří se ocitli na dně nebo ty, kteří se vyrovnávají s psychickou nemocí. "Tady jim dáme práci, mohou tu pobýt a dostanou řád. Ten jim ale nikdo nenutí, musí na to přijít sami. Že mají zodpovědnost za věci a za zvířata. I pro intelektuály je práce rukama často lék," vysvětluje.

S přicházející tmou se atmosféra mění. Hudba je intenzivnější, lidé veselejší. Ale ani kolem půlnoci se nikdo nepere, nikdo se nehádá. Ve stodole hraje rocková skupina a venku do jejich hudby improvizují dva saxofonisti. Část lidí se vytratila do pole, tvoří vlastní skupinky, hrají na kytary a občas sejdou s rukama plnýma půllitrů pro pivo. Kořalku tady nedostanou. U vchodu do stodoly postává Apač a poslouchá směsici rocku a jazzu. "Za chvilku půjdu spát. Už jsem po čtyřech dnech unavený. Ale nelituju, potkal jsem tolik skvělých lidí," říká. Zítra ráno vyrazí zpátky do Brd, kde žije se svým synem v maringotce. I ostatní se vrátí domů a do práce. Většina ale už teď ví, že za rok na Kozí mejdan přijede znovu.