František Žoček
Absolvoval vysokoškolské studium na Technické univerzitě – Vysoké škole báňské v Ostravě – lomové inženýrství. Nedávno dokončil doktorát v oboru hornictví, to aby zůstal v kontaktu s akademickou sférou. Založil kamenické družstvo, které se snaží podporovat těžbu a zpracování kamene v České republice, kontaktoval se s vedením fakult, univerzit i měst v Evropě. Pískovec je jeho životní láskou a poutí, v začátcích štípal kámen, řezal, osazoval na stavbách, k tomu vstřebával ekonomiku jako základ podnikání. Kvůli poptávce po účetnictví založil firmu na účetní a daňové poradenství. Má velkou podporu ze strany manželky. Jeho hlavními aktivitami jsou pískovcový kamenolom Javorka, účetní a daňové poradenství a český kamenický klastr.

Když jsme vstoupili do lomu, obklopila nás růžová masa kamene. Vzali jsme pískovec do ruky a žasli nad tím, co příroda dokáže vyčarovat. Všechno se v nás nad tou neskutečnou nádherou rozechvělo. Majitel lomu František Žoček má podobné pocity, když za humny svého stavení obhlíží pískovcové poklady.

Tajemství slova

„S oblibou tvrdím, že velmi záleží na tom, co člověk vysloví, jakou moc má slovo. Na studiu kamenické školy v Hořicích jsem měl za třídního učitele profesora Miroslava Hörbeho. Je to můj přítel a velká osobnost. Když jsem se pak po vysoké škole v roce 1993 pokoušel otevírat staré pískovcové lomy, tak jsme byli v kontaktu, a protože měl v té době státní zkušebnu v Hořicích, nasměroval mě do Bělohradu se slovy:

Františku, zajeďte se tam do toho Bělohradu podívat. A to vlastně odstartovalo fakt, že tady spolu sedíme. Touto jednou větou už více než dvacet let měnil, v tuto chvíli mění a nikdy v budoucnu nepřestane měnit osudy lidí," popisuje majitel lomu své začátky.

František Žoček se zajel do Bělohradu podívat v roce 1994. Lom byl v té době zanedbaný, protože těžba, která započala v 17. století, byla ukončena během druhé světové války. „Přišel jsem, část skály byla zasutá, plocha lomu pokrytá náletem. Když jsem ale na čerstvé štěpné ploše pískovce objevil nádhernou strukturu kamene, bylo o mé další životní pouti jasno," vzpomíná na bělohradské prozření, o kterém si myslím, že je definitivní.

„Špičkoví kameníci říkají, že z lomu se odchází pouze nohama napřed, takže lom je můj osud," míní Žoček.

Po první návštěvě bělohradského lomu se rozhodl, že se tu usadí a lokalitu získá do svého vlastnictví. „Jednání ale nebyla vůbec jednoduchá. Bylo nutné získat územní rozhodnutí, povolení od báňské správy. To všechno trvalo rok s tím, že těžba byla ve zkušebním provozu povolena na tři roky. Potom jsme se tu se všemi dotčenými stranami znovu setkali a povolení k těžbě bylo vydáno na dobu vytěžení zásob, což je v současné době při maximální těžbě na více než dvě stě let. Maximální těžbu neprovádíme ani z třetiny, takže je to opravdu o těžbě na stovky let. Jednoduchá nebyla ani jednání o pozemcích, protože nejdříve jsme uvažovali o společném podniku s předcházejícími vlastníky, později šlo o nájemní vztah a teprve poté se přiklonili k tomu, že by pozemky rádi odprodali. Protože v té době jsem byl po škole a finančními prostředky jsem zrovna neoplýval, domluvili jsme se na splátkách."

Lom získal a těžba se rozeběhla v roce 1995, což bylo v minulém roce přesně dvacet let. Nejdříve se musely odtěžit velké části skrývkových hmot, protože lom do druhé světové války těžil na plný profil a skrývka doléhala až na hranu kamene, což bylo vzhledem k bezpečnosti práce náročné. V roce 1995 tu bylo odtěženo zhruba 8,5 tisíce kubíku zeminy.

„Pak jsme museli pořídit techniku, to znamená odvrtávací soupravu, sbíjecí kladiva, kompresor a velký stavební jeřáb pro manipulaci v prostoru. Takhle jsme pracovali sedm let, z toho první čtyři roky jsem dojížděl z Červeného Kostelce. Prvních sedm let se kámen pouze těžil a prodával s nulovými zisky. Teprve potom jsem našel odvahu k dalšímu úvěru a vybudování úpravny, která kámen zhodnocuje. V tom okamžiku začaly přesahovat příjmy výdaje a podařilo se začít splácet závazky. Úpravna běží a od té doby nabízíme pestrý sortiment kamenické výroby," popisuje nelehké začátky.

Dnes se tedy v lomu kámen nejen těží, ale zároveň zpracovává. „Neprodáváme surový kámen, ale opracovaný. Tím vzrůstá jeho přidaná hodnota, neboť těžba je příliš drahá, a proto je nutné kámen zhodnotit," přibližuje Žoček svoji koncepci.

Investice do marketingu byly zpočátku obrovské, protože bělohradský pískovec byl znám pouze místně, nyní o něm lidé už vědí, takže získat zákazníky je snadnější.

„Výtvarník, sochař a spisovatel Jiří Sehnal mi jednou položil otázku, a to, jestli se považuji za bohatého člověka. Odvětil jsem, že se považuji za nesmírně bohatého, protože toto kritérium neměřím penězi, ale jinými hodnotami," reaguje majitel lomu na otázku, týkající se hodnoty naleziště.

Zimní výluka

Prohlédli jsme si úpravnu kamene a konstatovali, že podmínky k práci tu jsou asi poměrně náročné.
„Ano, úpravna pracuje pouze sezónně, neboť je závislá na zpracování pod vodou. Jakmile nám zmrzne voda, musíme práce zastavit," vysvětluje důlní inženýr.

Práce s kamenem si žádá zdatné chlapy, je to pořádná dřina. „Práce v kamenolomu nepatří mezi jednoduché, ale zároveň je to práce krásná, kdy člověk vytváří něco, co tady bude stovky let, co ho přežije a co udělá radost tolika lidem, že si to ani neumíme představit. Se svými spolupracovníky se snažím mít pevný vztah, s nimi společně kámen těžím, štípu, sekám, také obsluhuji jeřáb, věnuji se vedení firmy, celému báňskému procesu, získávání zakázek. Počet spolupracovníků je variabilní, a to od tří do pěti. Koresponduje to s dobou za první republiky, kdy byla těžba kolem tisíce kubíků v pěti zaměstnancích. Dnes zde jsou strojní zařízení, která umožňují řezání kamene na obkladové a dlažební desky, schody, parapety," zasvěcuje nás do výrobního procesu František Žoček.

Zajímá nás, čím mu bělohradský pískovec učaroval, čím ho oslovil nebo zda to byla krajina, která hradeckého rodáka přilákala na Jičínsko.

„Jednoznačně mě zaujala barva pískovce. Když se otevřela jeho kresba, tak jsem byl doslova ohromen. Kámen byl původně žlutý, teprve ve třetihorách se probarvil do červena. Díky tomu má kresbu, která není nikde na světě. Pískovce bývají většinou barevně jednotvárné podle pigmentu, rozpuštěném v tmelu, který určuje i pevnost. V tomto případě jde o železitý tmel, jsou tu všechny možné oxidy železa. Pískovec má růžovo – červeno – fialové mramorové žilkování na žlutém podkladu, ale ani to asi není přesné," popisuje surovinu odborník a zároveň odpovídá i na náš dotaz, proč v případě unikátního kamene byla přerušena těžba.

Doba prý tehdy nepřála malým lomům, které vykazovaly velké náklady na těžbu, velké skrývkové koeficienty. Přitom jde o materiál, ze kterého je postaveno celé lázeňské městečko, stavby v okolí jako kartuziánský klášter ve Valdicích nebo Valdštejnská lodžie. Existuje i přesná evidence, kdy, kolik a kdo tu v historii kupoval kámen.

Dozvídáme se také, na jaké dílo z bělohradského pískovce je pan Žoček pyšný. Vzniklo na zahradě rodinného domu, kde kameníci vyvářeli celou sluneční soustavu. Byla to opravdu zajímavá zakázka, která koresponduje s Žočkovým koníčkem, astronomií.

„Začali jsme tvořit, ale model jedna ku miliardě by znamenal, že Jupiter by měřil dvanáct centimetrů, Pluto pět milimetrů na vzdálenost 6,5 kilometru. Šli jsme cestou, kdy Slunce bylo veliké 175 cm v průměru a přesně na světové strany byly orientované paprsky. Tam, kde se protkla spirála zlatého řezu s paprskem, byla umístěna miska pro planetu. Pohráli jsme si s čísly, astronomií, pískovcem."

Krásné dílo se zrodilo také na hořické kamenické škole, kde byl z bělohradského pískovce vytesán patron Čech a horníků, sv. Prokop. Dalším atraktivním projektem bylo vysekání, odhalení a posvěcení sochy sv. Anežky České v Lázních Bělohradu v roce 2011. Socha byla odhalena na připomenutí 800. výročí narození této české princezny, dcery českého krále Přemysla Otakara I. a uherské princezny Konstancie, jedné z nejušlechtilejších postav našich dějin. Socha v Lázních Bělohradu byla pátou, která byla odhalena a posvěcena v tomto významném roce.

„Ale můžeme hovořit i o malých realizacích, které dávají lidem radost. Skláním se před sochařinou, která dává kameni myšlenku. Myslím, že jsem si splnil všechno, co jsem chtěl, takže můžu být šťastný člověk."