Jak došlo k tomu, že se husitská farářka stará o to, aby Hořice nezapomněly na své židovské spoluobčany, jejichž životy skončily v koncentračních táborech?
První impuls přišel od PhDr. Oldřišky Tomíčkové, věřící husitské církve a dobré duše naší modlitebny-synagogy. Její zájem o historii hořických Židů jde do hloubky, zmapovala i jejich odchod z Hořic do transportu a následně do koncentračních táborů. Jako vzpomínku na židovské spoluobčany konáme vždy na začátku prosince k výročí jejich odsunu (14. 12. 1943) pietní setkání, které nazýváme „… proti zapomnění" (Jménem, Cestou, Příběhem, Divadlem,.........proti zapomnění). Ti lidé zde žili, pracovali, vychovávali své děti, modlili se, Hořice v mnohém obohatili, a během jediného dne odešli a většina z nich za nepředstavitelného utrpení zemřela, byla zavražděna, zmizela. Pro mě jako matku tří dětí hrůzná představa. Mám pochopitelně strach, aby jakákoliv forma rasismu, xenofobie nevstoupila do života.
Osobně cítím hlubokou vděčnost, že se naše církev ke svým bohoslužbám schází v jejich domě modlitby – v synagoze. Svou roli tu hraje také těžko vyslovitelná, ale přesto vnímatelná linie, spjatost, návaznost křesťanské víry na víru židovskou (víru starozákonního lidu). Jako strom, ze kterého vyrůstá další mohutná větev. To všechno jsou podle mě důvody, proč jsme z naší strany, církve i Hořic, povinni úctou a trvalou vzpomínkou, aby jejich jména nebyla ztracena, zapomenuta.
Letos se program Evropského dne židovské kultury koná v synagoze již po jedenácté. Byla jste „u toho" již od začátku?
Nastoupila jsem do rozjetého vlaku. Oslavy Evropského dne židovské kultury v Hořicích jsou dílem a zásluhou doktorky Tomíčkové, která začala bývalou synagogu otevírat široké veřejnosti a vymýšlet různé formy kulturního programu s židovskou tématikou, ať už to byly přednášky, koncerty, výstavy, komentované prohlídky synagogy a židovského hřbitova.
Vaší domovskou farností je Velký Vřešťov, kde také žijete, v Hořicích sloužíte bohoslužby v bývalé synagoze. Rozhodla jste se pustit do její renovace, což rozhodně není nic snadného. Jak se vám daří tento záměr plnit?
Snaha o rekonstrukci a revitalizaci bývalé synagogy vychází vlastně přímo z budovy samotné. Je kulturní památkou, ale její stav vůbec není dobrý, takže starost o její osud projevilo naštěstí více lidí. Díky výrazné finanční podpoře Města Hořice máme již pohromadě většinu technické dokumentace. Největším problémem je značná vlhkost zdiva. Nyní s pomocí města, za což jsme vděčni, budujeme kolem vnějších stěn odvlhčovací systém. Také jsme si ujasnili, k čemu má objekt bývalé synagogy sloužit. Samozřejmě k bohoslužbám naší církve, ale i duchovně-kulturním akcím a setkáním. Je to příjemně malý, intimní prostor se zvláštní atmosférou a pokud bude využíván dalšími subjekty, například ZUŠ, budeme jedině rádi.
Máte poměrně početnou rodinu, s manželem vychováváte tři děti, dvě mladší jsou dvojčata, což je samo o sobě dost náročné. Jak se vám daří skloubit práci a všechny další aktivity s rodinným životem?
Nevím, zda jsem v tomhle nějak výjimečná. Řeším úplně stejné problémy jako jiní rodiče, kteří musí najít rovnováhu mezi povoláním a rodinou. Největším vodítkem a ukazatelem je mi biblický příběh o pečlivé Martě a naslouchající Marii. Vím, že mám být a chci být Martou i Marií. Na jedné straně zabezpečit chod rodiny, ale i náboženské obce, na druhé straně smysluplně naplnit čas s rodinou – sdílet se, povídat si, hrát si, číst si večer pohádky, mít prostor pro sebe. A ve svém povolání naslouchat, sloužit bohoslužby, sednout si sama a vnímat, vše odevzdat, brzy ráno se modlit za ty, s nimiž jsem se včerejšího dne setkala, a ponořit se do knížek. V tom všem musím najít míru a rovnováhu, v čemž mi pomáhá právě příběh o Martě a Marii: vybrat si pro konkrétní chvíli to, oč nepřijít, co je právě nejdůležitější. Není to jednoduché, je to trvalý zápas a hledání, snažím se být manželkou, maminou i knězem.
K poslání kněze jste si dobrovolně přidala další práci. Synagoga se pod vaší správou otevřela, díky různým kulturním či osvětovým programům, širší veřejnosti a Hořičtí vám jsou vděčni. Pocházíte ze zdejšího regionu nebo jste přišla na faru do „země neznámé", zapustila tu kořeny a vztah si vytvářela?
Tak tuhle otázku považuji za hodně intimní, dotýká se mého duševního i duchovního života, pokusím se o co nejupřímnější odpověď. Jako duchovní jsem jedenáct let sloužila v Čáslavi, svém prvním duchovenském místě. Po deseti letech přišel určitý bod zlomu. Vše mluvilo pro změnu: vyčerpanost, únava ve službě, atmosféra maloměsta s vojenskou minulostí, malý byt, rovina a pole kolem. S manželem jsme našli touhu a odvahu po velké změně, kterou byla pět let prázdná fara ve Velkém Vřešťově, na vesnici.
Dopadlo to dobře, oba máme příjemný pocit, že jsme sem přišli jako „domů". Pocházíme z hor, manžel z brdských lesů a já ze Sudet-Jizerských hor, a zdejší kraj nám oběma silně připomíná krajinu našeho dětství. Příroda, les, krajina jsou totiž pro můj vnitřní pocit hodně důležité. A díky tomu, že naše církev má ve Vřešťově kostel a v Hořicích modlitebnu, tak mám vesnici i město. Na obou místech jsem doma, i když v trošku rozdílných důrazech. Velký Vřešťov a Hořice vnímáme jako dobré místo pro život. Ptala se Jindra Váchová
