Jednadvacátého března však rozhodli odborníci o pokácení prvního smrku a obyvatelé nejmodernější části města kroutili nechápavě hlavami. Smrk nebyl podle nich nemocný. Dohady narostly o měsíc později, když parta „dřevařů" během jediného dopoledne poslala k zemi další dva stromy – smrk a modřín. Ani ty však nebyly vadné, naopak. Jejich dřevo z kmenů, měřících u kořenů v průměru téměř půl metru, skončilo v v nařezaných špalcích na valníku – zřejmě jako topivo.

A teď už byly protesty dost markantní. Proč! Vždyť byla doba vegetace, kdy podle zákona na ochranu přírody se mělo od podobných zákroků upustit a pokračovat až v zimním období. Lakonické vysvětlení, že se bude opravovat či vyměňovat teplovodní dálkové vedení, skryté pod povrchem země, bylo zarážející. Pro někoho srozumitelné, (pro ekonomy), pro jiné, (ekology) stále ještě nepochopitelné. Námitky těch druhých zvýšila ptačí epizoda, k níž došlo po skácení smrku. V jeho větvích si postavili své hnízdo užiteční ptáci, jejichž mláďata ještě nelétala.

Nikdo nevěděl, o jaký druh se jedná, teprve přivolaný ornitolog Miroslav Brandejský označil opeřence za kvíčaly. Své tvrzení doložil nálezem hnízda, které bylo ještě ve větvích poraženého stromu. Pět mladých ptáčat už bylo mimo svůj domov, ale všechna ještě živá. To jedno už dokonce pochodovalo po zemi kolem stromu a konstatování znalce, že za 5 – 6 dnů už by žila samostatně, vyvolalo další vlnu nevole. Budiž, je to příroda, součást našeho života – mávne leckdo rezignovaně rukou. Ornitolog vzal opatrně hnízdečko do rukou, uložil je na větve keře, sousedícího s pařezy, a s vírou, že je staří najdou dříve než kočky, které jsou také nezbytnou součástí sídliště, odešel ke své činnosti, započaté před tímto opatřením. Na jiném místě totiž kroužkoval mladé kosy.

Karel Pokorný