Mám rád podzimní nálady a toulky po hřbitovech v tento čas. Vyhledával jsem je od dětství. Jako děti jsme o „dušičkách" na hřbitově sbíraly vyhaslé kalíšky svíček, se zbytky vosku a po jejich roztavení ho slévaly a vyráběly své, nové svíčky a nosily je zpátky na hřbitov. Ten hradecký na Pouchově plný světýlek jsem jako chlapec navštěvoval v dušičkový večer nejraději a vrátil jsem se tam po padesáti letech se svým vnukem. Bylo to tam skoro stejné, tajemné a krásné. Jen těch světýlek bylo teď snad ještě více, než je uloženo v mých vzpomínkách.

Život tomu chtěl, že moji nejbližší jsou roztroušeni po několika hřbitovech a každý v jiném kraji. Asi nejbližší ze všech je mi ten, kde je uložena moje maminka. Leží tam přesně 60 let, v malé vesničce Mlýnec u Kopidlna. Zemřela, když jsme byli se sestrou ještě malé děti. Tatínek se nám obětoval, staral se o nás a novou partnerku, moji druhou maminku si našel, až jsme oba uzavřeli svá mladá manželství. Na svoji životní družku nikdy nezapomínal. V tento podzimní čas sbíral po hradeckých lesích různé přírodní komponenty, nejraději lišejník – dutohlávku sobí, vyráběl z nich drátem spojené kytičky a ty složil do velkého věnce. Ten jsme pak o každých „dušičkách" vozili z Hradce do Mlýnce vlakem. Voněl jehličím a tím zvláštním druhem lišejníku, ze kterého byl vyroben, po celém vagónu a sklízel velký obdiv cestujících. Protože byl z přírodního materiálu, vydržel svěží až do jara. Čím bylo větší mokro, tím se lépe na desce hrobu vyjímal.

Pak jsem se do Mlýnce odstěhoval a se svojí rodinou jsme se o tento hrob, kde leží také i maminčini rodiče, starali po několik desetiletí. Po celou dobu, co jsme v této vesničce bydleli. Každý rok jsme se snažili navázat v tradici zavedené tatínkem a přijít s nějakým novým nápadem při „dušičkové" výzdobě rodinné hrobky. Ale jako to uměl tatínek, tak to se nám nikdy nepodařilo.

PÉČE SPRÁVKYNĚ
Byli jsme se tam podívat před několika dny a moc nás potěšilo, že místní správkyně hřbitova paní Hanička Lhotáková se s takovou pečlivostí stará o hroby místních předků, a tedy i o ten náš v době, kdy jsme už zase zpátky v Hradci Králové. Velice jí za to jménem místních, ale i těch, jejichž hroby s takovou láskou opatruje, děkujeme.
Olda Suchoradský, Hradec Králové – Mlýnec