Z její rodiny přežila muka nacistického teroru jen ona. Svobody se dočkala v roce 1945, když jí bylo necelých šestnáct let. I proto prožívá dnešní 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, kde nacisté zavraždili přes milion lidí, daleko intenzivněji než ostatní.

Doris Broulová.Dnes se uvidí za účasti prezidenta republiky na Pražském hradě s dalšími devadesáti lidmi, kteří Osvětim přežili. „Doufám, že se v Praze setkám s některým ze svých spoluvězňů," věří žena, která vloni poprvé od konce války Osvětim navštívila.

„Prošli jsme vstupní branou a stáli na rampě, kde se prováděly selekce. Tehdy jsem tam také stála, bylo mi třináct roků a život mi zachránila malá lež. Zpřístupněny byly i dva baráky, ten můj je už zbourán," popisuje návštěvu smutně proslulého koncentráku Auschwitz II, Birkenau, při které ožily její vzpomínky nejen na vlastní utrpení. Už se tam nechce nikdy vrátit. 

Člověk vydrží víc, než si myslí

Cesta do Prahy není pro Doris Broulovou nic mimořádného. 27. ledna jezdí každoročně do Senátu ČR uctít památku obětem holocaustu, jen letos vymění senát za hrad.

O nepředstavitelných útrapách, morbidnostech v koncentračních táborech vypráví studentů i žákům škol. Vnímá, že je nutné mladou generaci seznamovat i s těmito hrůzami i proto, aby se už nikdy neopakovaly.

Vloni Doris Broulová zamířila také mezi studenty novopackého gymnázia. A my tak při této příležitosti znovu oživíme její vzpomínky a necháme je plynout…

Mezi námi stále žijí ti, co prošli koncentračními tábory a nelidské zacházení v nich zažili na vlastní kůži.
Vozíky, naložené mrtvými těly – nejhrůznější prožitek pětaosmdesátiletou Doris Broulovou už v noci neprobouzí. Čas smyl hrůzy, nespravedlivost, bolest i ponížení. Její vzpomínky na pobyt v koncentračních táborech zůstaly s léty zastrčeny co nejdál v paměti, i když krutou skutečnost jí denně připomíná vytetované číslo na levém předloktí.

Doris Broulová přežila tři koncentráky, nucené práce v Hamburku i smrt všech členů rodiny. Elegantní ženě by její věk nikdo nehádal a její pozitivní pohled na svět a energii by ji mohl přes prožité krutosti života leckdo závidět.
Před studenty novopackého gymnázia se při setkání znovu ponořila do smutných vzpomínek.

„Žila jsem s rodinou v Praze, bylo mi necelých dvanáct roků. V srpnu 1942 přišel rozkaz k odsunu do Terezína. Mohli jsme si s sebou vzít dvacetikilogramové zavazadlo, ale stejně nám všechno sebrali, i zlaté řetízky," vzpomíná na děsivé okamžiky. V Terezíně prožila téměř dva roky. Rodina byla roztržena, maminku ani brášku neviděla, sama byla zařazena do dívčího domova. Po lágru se mohla děvčata volně pohybovat, pracovala na „šancích" (valy, zahrnuté hlínou), večer mezi ně chodily učitelky a aspoň krátce doplňovaly základní vzdělání. Doris v Terezíně prodělala spálu a břišní tyfus. Přežila bez léčby, následoval odsun do Osvětimi.

„Nahnali nás do dobytčáku, kde byl pouze jeden kbelík. Nevěděli jsme, kam jedeme. Když jsme přijeli do Osvětimi, ohromil nás sladký zápach, pak už jsme věděli, že je to ze spálených lidských těl. Všichni nám nadávali a my nevěděli proč. Až později jsme zjistili, že při příjezdu nového transportu jdou lidé z tábora do plynu. Proto ta nenávist vůči nám. Přivezli jsme jim smrt," vysvětluje Doris Broulová. Do Osvětimi – Birkenau byli odsunuti 5. března, kdy Němci poslali tři tisíce lidí do plynu. Tady bylo přežití daleko horší, na jedné palandě spalo dvanáct žen, neměly zde žádný pohyb, byly stále na baráku bez jakékoliv činnosti.

Lež, která pomohla
„Když si Němci vzpomněli, nahnali nás na plac a počítali. Pak zase zpátky na barák, to byla hrůza. Jednou nás nahnali na plac a přišel doktor Mengele. Každou si prohlížel, ale my byly všechny stejné, hubené. Udělal selekci a ptal se, kolik je nám let. Já nevím, co mě to napadlo, vyhrkla jsem, že je mi devětadvacet. To mi zřejmě zachránilo život, byla jsem poslána na práce do Hamburku."

Tady ji čekalo odklízení trosek, přežila čtyřiadvacetihodinový nálet na město i neštěstí, kdy se na tramvaj, ve které se spolu s ostatním přepravovali, zřítily zbytky budov. Opět unikla smrti. V zimě přišel další povel a s ním pochod smrti do tábora Bergen Belsen. Tady ji schvátil skvrnitý tyfus.

„Osvobodili nás Američané a já se dostala do americké nemocnice, 15. července 1945 pak konečně na svobodu. Šla jsem ke známým, z rodiny mně nikdo nezůstal. Začala jsem chodit do školy, abych si mohla vydělávat a postarat se sama o sebe," popisuje své další kroky na svobodě. Bylo ji téměř šestnáct let a vážila šestnáct kilogramů.

Studenty zajímá, který z táborů byl nejhorší, jak to bylo s jídlem, její nejsmutnější zážitky i kde vzala sílu, aby všechno přežila. „Nejhorší byl vozejk, naložený mrtvolami. S tím se jen tak nevyrovnáte, to vidíte stále.Víte, ale člověk vydrží víc, než si myslí," poučuje mladé lidi. Na filmy s válečnou tématikou se nedívá, někdy se ji zdají skutečnosti přikrášlené.

„Věřila jste, že se vrátíte?" směřuje k Doris Broulové poslední z otázek. „Pořád jsem si říkala, musíš, musíš…"
Setkání bez scénáře, které nenahradí knihy ani filmy. „Velmi vás obdivuji a můžete se mi prosím podepsat," přispěchala nečekaně se sešitem jedna z dívčin. Doris Broulová se loučí, ale prý ne nadlouho. Škola organizuje výlet do Osvětimi a ona se rozhodla ještě jednou vstoupit do tábora. Osvětim tak v loňském roce spatřila podruhé v životě, tentokrát dobrovolně o své vůli. „Už mi to stačilo, už tam nikdy nevkročím," řekla nám včera při 70. výročí osvobození tábora. 

Osvětim – Auschwitz
Osvětim (německy Auschwitz, polsky Oświęcim) je asi čtyřtisícové městečko v jižním Polsku. Za druhé světové války bylo pohlceno rozpínající se německou „Říší". Na rozkaz Heinricha Himmlera ze 27.dubna 1940 zde byl v bývalých kasárnách polské armády založen koncentrační tábor (později spíše vyhlazovací). Velitelem tábora byl jmenován Rudolf Höss. Na vybudování tábora se podíleli vězni z koncentračního tábora v Dachau. Funkci dozorců vykonávali příslušníci oddílů SS a také němečtí kriminálníci z koncentračního tábora Sachsenhausen (i ti byli v očích nacistů pořád nadřazeni Polákům, Sovětům, Židům aj.). 19. června 1940 začalo vysidlování polského obyvatelstva z okolí tábora. Vznikl tak prostor vytyčený pro zájmy tábora o rozloze asi 40 čtverečních kilometrů. Prvními vězni byli také především Poláci, v březnu 1941 jich zde bylo skoro 11 000. Tábor Auschwitz I byl určen převážně mužským vězňům, v letech 1941-1942 pak sovětským válečným zajatcům, pro které byl v rámci tábora vytvořen speciální sektor. S těmito lidmi bylo nakládáno obzvláště krutě, během pár měsíců zůstala z 10 000 vál.zajatců naživu ani ne desetina. Tábor se během let dále rozrůstal, tvořily ho 3 hlavní tábory, Auschwitz I, Auschwitz II-Birkenau, Auschwitz III-Monowitz a více než 40 podtáborů.
Josef Mengele
V roce 1935 získal Josef Mengele titul doktora filosofie, v květnu byl 1943 poslán do Osvětimi. Ve chvíli, kdy dorazil Mengele do Osvětimi, bylo v táboře umístěno skoro 140 000 lidí. Hned od počátku se odlišoval od ostatních táborových „lékařů". Zatímco ostatní dělali pouze co museli, Mengele se neustále pouštěl do nových úkolů. Byl jmenován šéflékařem ženského tábora v Birkenau. Tábor se tehdy potýkal s epidemií tyfu. Mengele neváhal a již nedlouho po svém příjezdu (25.května 43) poslal přes tisíc Romů do plynové komory. Romy totiž považoval za méněcennou rasu. Ironií je, že sám Mengele svým vzhledem daleko více připomínal Roma než árijce. Kvůli tyfu poslal na konci roku 43 do plynových komor ještě 600 romských žen. Mengele pak v rámci úspor posílal ženy do plynových komor a to po deset nocí. Pokaždé se jednalo asi o 4000 žen.
Mengele byl jedním z prvních lidí, které noví vězni na rampě viděli. Byl vždy skvěle upraven a proslul svou lhostejností a povýšeností, s jakou vždy rozhodoval o životě a smrti. Účastnil se také selekcí vězňů, kdy práce neschopné vězně posílal na smrt. Velmi se pak zajímal o lidi s určitými tělesnými anomáliemi a také o dvojčata. Mengele, posedlý svými pseudovýzkumy, nikterak nedbal na utrpení svých obětí. (zdroj internet)