Vozíky, naložené mrtvými těly – nejhrůznější prožitek pětaosmdesátiletou Doris Broulovou už v noci neprobouzí. Čas smyl hrůzy, nespravedlivost, bolest i ponížení. Její vzpomínky na pobyt v koncentračních táborech zůstaly s léty zastrčeny co nejdál v paměti, i když krutou skutečnost jí denně připomíná vytetované číslo na levém předloktí.

Doris Broulová přežila tři koncentráky, nucené práce v Hamburku i smrt všech členů rodiny. Elegantní ženě by její věk nikdo nehádal a její pozitivní pohled na svět a energii by ji mohl přes prožité krutosti života leckdo závidět.

Před studenty novopackého gymnázia se při nedávném setkání znovu ponořila do smutných vzpomínek.
„Žila jsem s rodinou v Praze, bylo mi dvanáct roků. V srpnu 1942 přišel rozkaz k odsunu do Terezína. Mohli jsme si sebou vzít dvacetikilogramové zavazadlo, ale stejně nám všechno sebrali, i zlaté řetízky," vzpomíná na děsivé okamžiky. V Terezíně prožila téměř dva roky. Rodina byla roztržena, maminku ani brášku neviděla, sama byla zařazena do dívčího domova. Po lágru se mohla děvčata volně pohybovat, pracovala na „šancích" (valy, zahrnuté hlínou), večer mezi ně chodily učitelky a aspoň krátce doplňovaly základní vzdělání. Doris v Terezíně prodělala spálu a břišní tyfus. Přežila bez léčby, následoval odsun do Osvětimi.

„Nahnali nás do dobytčáku, kde byl pouze jeden kbelík. Nevěděli jsme, kam jedeme. Když jsme přijeli do Osvětimi, ohromil nás sladký zápach, pak už jsme věděli, že je to ze spálených lidských těl. Všichni nám nadávali a my nevěděli proč. Až později jsme zjistili, že při příjezdu nového transportu jdou lidé z tábora do plynu. Proto ta nenávist vůči nám. Přivezli jsme jim smrt," vysvětluje Doris Broulová. Do Osvětimi byli odsunuti 5. března, kdy Němci poslali tři tisíce lidí do plynu. Tady bylo přežití daleko horší, na jedné palandě spalo dvanáct žen, neměly zde žádný pohyb, byly stále na baráku, bez jakékoliv činnosti.

Lež, která pomohla

„Když si Němci vzpomněli, nahnali nás na plac a počítali. Pak zase zpátky na barák, to byla hrůza. Jednou nás nahnali na plac a přišel doktor Mengele. Každou si prohlížel, ale my byly všechny stejné, hubené. Udělal selekci a ptal se, kolik je nám let. Já nevím, co mě to napadlo, vyhrkla jsem, že je mi devětadvacet. To mi zřejmě zachránilo život, byla jsem poslána na práce do Hamburku."

Tady ji čekalo odklízení trosek, přežila čtyřiadvacetihodinový nálet na město i neštěstí, kdy se na tramvaj, ve které se spolu s ostatním přepravovali, zřítily zbytky budov. Opět unikla smrti. V zimě přišel další povel a s ním pochod smrti do tábora Bergen Belsen. Tady ji schvátil skvrnitý tyfus.
„Osvobodili nás Američané a já se dostala do americké nemocnice, 15. července 1945 pak konečně na svobodu. Šla jsem ke známým, z rodiny mně nikdo nezůstal. Začala jsem chodit do školy, abych si mohla vydělávat a postarat se sama o sebe," popisuje své další kroky na svobodě. Bylo ji šestnáct let a vážila šestnáct kilogramů.

Studenty zajímá, který z táborů byl nejhorší, jak to bylo s jídlem, její nejsmutnější zážitky i kde vzala sílu, aby všechno přežila. „Nejhorší byl vozejk, naložený mrtvolami. S tím se jen tak nevyrovnáte, to vidíte stále.Víte, ale člověk vydrží víc, než si myslí," poučuje mladé lidi. Na filmy s válečnou tématikou se nedívá, někdy se ji zdají skutečnosti přikrášlené.

„Věřila jste, že se vrátíte?" směřuje k Doris Broulové poslední z otázek. „Pořád jsem si říkala, musíš, musíš…" Setkání bez scénáře, které nenahradí knihy ani filmy. „Velmi vás obdivuji a můžete se mi prosím podepsat," přispěchala nečekaně se sešitem jedna z dívčin. Doris Broulová se loučí, ale prý ne nadlouho. Škola organizuje výlet do Osvětimi a ona se rozhodla ještě jednou vkročit do tábora. Tentokrát ale dobrovolně, o své vůli.