Právě nacistickým vyhlazovacím táborem v polské Osvětimi a českém Terezíně prošla jako mladá dívka. Jediná z rodiny nelidské zacházení přežila. Společně s téměř stovkou přeživších dostala pozvánku na Pražský hrad. „Všechno bylo obšancováno policisty, dovnitř nás nechtěli pustit, ještě že jsem nezapomněla zvací dopis," vypravuje pětaosmdesátiletá žena.

V Praze se setkala se svými spoluvězenkyněmi z Terezína, Toničkou Militkou z Brna, Bohunkou Havránkovou, Evou Liškovou z Plzně i Martou Kottovou z Liberce, nechyběla ani význačná výtvarnice Helga Hošková Weissová z Prahy. „Když se sejdeme, povídáme o rodině, dětech, vnoučatech, " dodává stále energická Doris Broulová.

„Seděli jsme ve Španělském sále.V jeho předsálí se promítaly dokumenty z Terezína i Osvětimi, mladé účastníky z Evropy určitě oslovily. My jsme však v rámci konference nedostali vůbec žádný prostor k vystoupení, byli jsme vlastně jen takovým nezbytným pozadím," postěžovala si Doris Broulová. 

„Konference byla vedena v angličtině, takže jsme si nasadili sluchátka a poslouchali. Zaujal mě příspěvek bulharského prezidenta Rosena Plevnelieva. Uvedl, že do Bulharska se z vyhlazovacích táborů nikdo nevrátil, zmiňoval velké zatýkání. Všichni vyjadřovali obavy z islamistů, hovořilo se o antisemitické náladě v Evropě a rasismu. Výborně mluvil Martin Schulz, krásný byl koncert filharmonie," popisuje dopolední program.

Bývalí vězni byli pozváni na oběd a kdo měl zájem, ten se mohl vydat autobusem do Terezína. „Byla jsem tam nedávno, takže jsem byla ráda, že už můžu jet domů. Měla jsem toho už dost," přiznává skvělá vypravěčka, která ve svých letech zvládne sama cestu autobusem, metrem i tramvají.
Do Prahy se chystá rozhodně v dubnu na setkání Terezínské iniciativy, každé dva měsíce si nenechá ujít schůzky historické skupiny Osvětim, která se rovněž schází v Praze. „Předáváme si informace ze současnosti, o dění v republice i zahraničí, je to skvělé," hodnotí setkávání bývalých koncentračních vězňů, mezi které dochází i Asaf Auerbach. Ten se narodil v Palestině a žil v Čechách. Před jistou smrtí ho zachránil sir Nicholas Winton.

Přeci jenom se ještě vracíme do Osvětimi. Doris Broulová se tu dívala do očí Doktora smrti – Josefa Mengeleho. „Byli jsme nahnáni na plac a on prováděl selekci. Jen dával palec nahoru nebo dolů. Rozhodoval o tom, kdo půjde do plynu a kdo na nucené práce. Mě se naštěstí zeptal, kolik je mi let. Vypadaly jsme totiž všichni stejně. Já tehdy zalhala, že je mi devětadvacet. To mně zachránilo život, byla jsem deportována do Hamburku na nucené práce," prozrazuje malou lež. Snad i díky ní je tu dnes mezi námi, i když rozhodně důležitou roli sehrála její houževnatost, pevná vůle, kdy si i v těch nejhorších chvílích říkala: musíš, musíš…