„Ta myšlenka je stará asi dva roky a teď se to prostě nabídlo. Někdo vyrazí na Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela pro nějakou vizi a já se rozhodl, že si pojedu pro vizi do Dolan, protože jsem dolanský patriot,“ říká 51letý starosta, který cestu pojal jako náhradu za neuskutečněné setkání stejnojmenných obcí.

„Každoročně máme tradiční sraz obyvatel Dolan z celé republiky, ale poslední dva roky nemohlo setkání být, tak jsem se rozhodl, že když nemohou Dolany do Dolan, tak ty obce propojím svojí návštěvou všech těch obcí,“ vysvětluje.

Původně jste chtěl vyrazit už v březnu – proč takhle brzy na jaře?

Protože je chladněji a člověk se tolik nepřehřívá, ale zavřeli nám bohužel okresy. Celková myšlenka byla přivézt s jednou nohou na zemi a druhou na stupátku a do obcí naději, že se zase potkáme a připomenout, že se ve všech Dolanech člověk cítí jako doma.

Věděli kolegové starostové že je navštívíte, nebo to byla přepadovka?

Nikdy jsem nejel úplně na blind. Předem jsem kontaktoval zástupce obcí, že tam pojedu, a vždycky nás nechali někde přespat a pohostili nás. Přivítání bylo na různých úrovních, třeba v Dolanech u Plzně nám dělalo doprovod jejich nové hasičské auto a bylo to velmi příjemné. Potkali jsme spoustu úžasných lidí a viděli jsme tu naději, že se z téhle doby vykopeme. Někde nám zase natáhli pásku, kterou jsme měli protrhnout. Bylo to zkrátka velmi příjemné a ti lidé byli úžasní, že se s námi chtěli potkat.

Jednou nohou na zemi, jednou nohou na stupátku – jak ta cesta probíhala? Startoval jste v domovských Dolanech nebo jinde?

Když jsem si tu cestu natrasoval, tak jsem zjistil, že to je 600 km a já nemám na to úplně neomezený čas. Takže jsem se dopravili do Dolan u Čkyně na Prachaticku a odtamtud jsme vyrazili do Dolan u Klatov, a tak postupně do dalších. Poslední byly Dolany u Olomouce. Tam nám jela naproti tajemnice na koloběžce se starostou na kole a pak nás přivítali na úřadu.

Na neobvyklou misi se před prázdninami vypravil starosta Dolan Jiří Plšek. Vášnivý koloběžkař během necelého týdne na své koloběžce navštívil deset českých a moravských obcí s názvem Dolany.Na neobvyklou misi se před prázdninami vypravil starosta Dolan Jiří Plšek. Vášnivý koloběžkař během necelého týdne na své koloběžce navštívil deset českých a moravských obcí s názvem Dolany.Zdroj: Archiv Jiří Plšek

Co bylo náplní koloběžkové mise? Jenom pozvání na to setkání, nebo jste ještě něco debatovali, řešili?

Povídali jsme si o konkrétní obci, jaké tam mají problémy, co mají nového a dobrého a jak se u nich žije. Ve všech Dolanech to bylo krásný, udržovaný a je vidět, že se tam o ty své vesnice starají.

Viděl jste nějaké společné problémy, které obce trápí? Jak byste porovnal tu situaci u vás v Dolanech u Jaroměře s těmi ostatními?

shodli jsme se na tom, že čím je ta obec větší, tím má více dobrých lidí, ale i takových rýpalů, abych byl slušný… Ale všude je to o té obětavosti starosty, jak se o ni stará, o jeho osobním příběhu. Vždycky to byli místní fotbalisté nebo hasiči a jsou to takové duše té lokality. Všichni to dělají srdcem, to je prostě všude stejné, že jejich srdce bijí za Dolany.

Kolik je Dolan v ČR?

O kterých vím je 12 nebo 13. Pak jedny jsou třeba zatopené pod hladinou Nechranické přehrady, takže ty bychom mohli navštívit leda na lodi a potopit se. Ještě jsou Dolany u Jičíněvsi a u Mladkova, tam zatím kontakty nemáme, ale uvidíme, třeba se tam někdy vydáme.

Nějaký postřeh z cesty?

Řekl bych, že všechny Dolany jsou hodny svého jména, protože se do všech Dolan jelo z kopce a z nich zase do kopce. Ty Dolany jsou prostě opravdu v dolíku. Asi největší dolík je u Pardubic, nedaleko Toulovcových Maštalí.

Kolik času celá ta cesta zabrala?

Startovali jsme v sobotu a ve čtvrtek jsme se vraceli. Takže jsme za šest dní ujeli přes 600 kilometrů, takže průměrně asi 100 km na den.

Jste letitý koloběžkář, ale 100 km na den je dost…

Tak na 600 km nenatrénuješ. Já jezdím poměrně často i s dalšími cyklisty, a v pohodě jsme se stíhali. Samozřejmě to asi je fyzicky náročnější, ale kdo to jednou na koloběžce zkusil, tak ho to chytlo. Ta koloběžka jsi ty, je to tvoje síla a není tam žádný převod. Vlastně tě uspokojuje už jen to, že se odrazíš a ono to jede.

Jak jste se ke koloběžce dostal?

Začal jsem na ní jezdit kvůli operaci krční páteře a doktoři mi nedoporučovali kolo. Ale protože jsem měl psy, tak jsem s nimi jezdil na koloběžce, protože to je bezpečnější. Pak jsem jednou za sezónu ujel 800 km a už bych na kolo nevlezl. Kdybych ale na koloběžce nejezdil dřív, tak bych takovou cestu prostě nedal. Hlavně my jsme jeli takzvaně „na těžko“, tedy s bagáží. Jenom moje brašna vážila asi 17 kg. Nevěděli jsme totiž co se kde může přihodit, takže jsme vezli samozřejmě spacák, karimatku, jídlo, náhradní oblečení a tak.

Na tu dlouhou cestu jste ale nebyl sám…

Samozřejmě bych to sám nezvládl. Na kole to se mnou odjel celé parťák Karel Linhart a pak nás na cestě od Pardubic do Olomouce podpořil Lukáš Ludvík. Jinak s námi kousek jel někdo z každé obce. Třeba starosta Dolan u Plzně si pro nás dojel až k Chrámu sv. Bartoloměje, který zrovna otevřeli.

Jaké bylo přivítání doma?

Tak byla slavobrána, bouchalo se šampaňské a bylo to příjemné.