Jako jediná historická památka v Čechách dovoluje už šestým rokem napnout vyznavačům slacklinu (slackline je balancování, chození a skákání na popruhu ukotveném mezi dvěma body) popruhy mezi hradební zdi a předvést své umění veřejnosti.

A už vůbec nevadí, že vás od koukání do oblak bolí za krkem a od sluníčka slzí oči.
Dechberoucí podívaná na nadšence, kteří balancují na lajně mezi nebem a zemí vás prostě uchvátí tak, jako našim předkům učarovali provazochodci.

Přes sto dvacet účastníků z Čech, Moravy, Slovenska, Polska, Německa tu předvádělo své dovednosti a odvahu na vysokých i nízkých lajnách.

„Tady nás mají rádi, vystupujeme tu v doprovodném programu v rámci historických dnů, a tak nás napadlo v závěru sezony oživit památku mezinárodním mítinkem a natáhnout lajny nejen na nádvoří hradu, ale i mimo v údolí Plakánku. Na parkáně pak mohou zájemci zhlédnout trikovku a sami si chůzi po lajně vyzkoušet," vysvětluje k programu zakladatel akce na Kosti Jiří Janoušek.

Podle Janouška příznivců slacku přibývá zejména mezi mladými. „Vývoj je i v tom, že se lajny napínají mnohem méně napevno a tím se chovají jinak, jsou méně dynamické, takže člověk na nich může předvádět i triky. Na trikovce se naopak dávají delší délky, dříve to bylo patnáct metrů, dnes pod dvacítkou nechce nikdo skákat," přibližuje Janoušek posun v této zajímavé disciplíně blízko nad zemí.

Janka přijela z Liberce a k slackařům se prý dostala náhodou. „Viděla jsem je a moc se mi to líbilo, tak jsem se před čtyřmi lety přidala. Trikovku zatím nezvládám a dlouhé lajny, to je běh na dlouhou trať, protože jsem měla odmala obrovský strach z výšek, ale postupně se to lepší. Baví mě překonávat právě ten strach. Když jste na lajně, tak něco vám říká, že tak to asi není správně, že určitě byste tam neměla být, ale pořád vás to žene zkoušet, zda to jednou nerozejdete," odhaluje své pocity odvážná dívka.
Mezitím s lehkostí tanečnice doslova přeběhla nad hradním nádvořím Anička.

LÁSKA K LAJNÁM

Osmadvacetiletá Anna Kuchařová z Prahy se zamilovala do kluka, který tomuto sportu propadl a tak se dostala mezi lajnisty. „Nejhorší byly začátky, já chtěla chodit ve výškách, na nízkých lajnách mi to šlo velice pomalu. Člověk ale všechno nacvičí.

Nejhorší je, když čtyři hodiny napínáte lajnu a pak máte pocit, že tam nevlezete, tak pak se nedaří a člověk by to měl raději vzdát," míní nadšená sportovkyně, která by chtěla v budoucnu naučit chodit po lajně i své děti, i když přiznává, že tady pády. „Moji rodiče s tím jsou v pohodě," směje se sympatická lajnařka.