Místo pokecu s kamarády na internátě jsou doma s rodiči, místo klasické výuky ve škole vysedávají u počítače. A na dovršení všeho hermeticky uzavřený Trutnov, kde mladí lidí strávili část svého života. Maminka osmnáctiletého Martina, který studuje na trutnovské lesnické akademii se svěřuje se svými obavami.

Martin z Peckovska bude za tři měsíce končit studium maturitou, přitom se vlastně rok a půl neviděl s kamarády. Chybí mu vzájemná komunikace. Vloni měli naplánováno několik školních exkurzí do přírodních parků Norska, Rumunska a Ruska. Přišli o stužkovací večírek a maturitní ples. Pakliže se jim poštěstí a v březnu nastoupí do školy je otázkou, jak tam budou dlouho. Dva měsíce?

Starost mámy

I z maturity má Martin respekt. Obavy nemá paradoxně z praktické části, ale spíš z klasických předmětů jako je matematika a český jazyk. „Má pocit, že kdyby chodil do školy, paní profesorka by je drilovala daleko více než oni sami sebe. Sice provede didaktický test a vyhodnotí, ale pod vedením učitelky získává jistotu,“ popisuje matka synovi pocity. Vnímá, jak je současné období pro její dítě složité.

„Hodně maturitních otázek je zaměřeno na literaturu, povinnou četbu. Má ji načtenou, ale nedokáže si představit, jak to bude u maturity probíhat. Při online hodinách na to prý není čas,“ vypráví paní Jana.

Martin má velkou kliku, že jeho otec pracuje v oboru. Vloni, když už do školy nemohli, chodil celé léto s tátou do lesa kácet dřevo. Má v revíru hodného lesního hospodáře, který s ním v rámci praxe prošel les, upozornil, co je podstatné.

„Už je to doma nebaví, je to pro ně strašně těžké. Učí se po svém, ale není zaručené, že si vše osvojí správně,“ vyslovuje paní Jana své obavy. Maturanty přitom ve čtvrtém ročníku čeká mimo jiné i autoškola. Když byli na internátě, nebyl to problém. Nyní dojíždí třikrát v týdnu na testy, na jízdy, ale jsou šťastní, že alespoň něco zvládnou a dokončí, protože toho mají ještě hodně před sebou.

Ve čtvrtém ročníku skládají zároveň i zkoušky na zbrojní průkaz. „Zrovna náš kluk zkoušky neudělal. Chybí jim praktická část, nemají možnost jít na střelnici, zvládnout techniku, přes počítač se všechno nenaučí,“ pokračuje Jana ve své zpovědi.

„Na škole jsou samé hodné děti, mají vztah k přírodě, jsou naladěni trochu jinak, jsou slušní vůči svým učitelům. Je mně jich líto,“ říká Jana posmutnělým hlasem. I její přání je, aby se školáci vrátili co nejdříve do lavic.