Chci dětem v Tanzanii dát naději na budoucnost, říká jičínský záchranář

„První cesta na Ukrajinu pro nás byla velice emotivní, nebyli jsme připraveni na to, co tam uvidíme,“ říká.

Na podzim jste v dětském domově v Aruši postavili kurník, díky kterému je nadační fond částečně potravinově nezávislý. Jak se děti se slepicemi sžily?

Kurník se jim určitě líbí, ale byl stavěn spíš kvůli přínosu pro nadaci. Děti z toho nemají úplně rozum, těm se líbí všechno, co je pro ně nové. To je asi stejné jako kdekoliv jinde na světě. Jsou tam i děti, které jsou mentálně výš než ostatní a je na nich znát, že v sobě mají pud se starat, zametat a tak. Takže to určitě nějaký přínos má. Mají šest slepic, které hezky nesou, a kohouta.

Co bylo cílem vaší poslední návštěvy Tanzanie letos v květnu?

Jednalo se o„sensitivity room“, což je místnost, která má být pro děti s poruchou autistického spektra. Na zdech je jednolitá barva, na zemi matrace, blikají světýlka a hraje hudba. Ta místnost byla úplně strašná. Všude byla cítit moč, matrace byly ještě ze staré nadace, podlaha nebyla dodělaná. Cílem mise tedy bylo oškrábat zdi, vymalovat, opravit podlahu, vyházet staré matrace a dát tam takové, ze kterých jde moč jednoduše setřít. A to se nám povedlo. Ještě jsem měl druhý cíl, takovou osobní záležitost.

Jakou?

O Bensona, kluka s mozkovou obrnou, který je mimo nadaci, se už osm let stará jeho maminka. Na to, že je na všechno sama, jsou její dvě děti moc dobře opečovávané. Nemá to ale vůbec jednoduché, bydlí v jedné místnosti. Můj cíl byl pomoct mamince tím, že jsem jí zaplatil nájem na půl roku a nakoupili jsme jí. A pak jsem jí chtěl udělat radost tím, že jsem jí zaplatil kadeřnici. Teď mi každý druhý den volá a ukazuje mi vlasy.

Z přísně střežených Valdic se pokusil utéct vězeň. Na místě se střílelo

Jičínsko

Jak to s Bensonem vypadá do budoucnosti? Je možné, že by dostával nějaké příspěvky od státu?

Určitě ne. Já bych jeho mamince přál chlapa, který by se o ně postaral. Jinak si myslím, že ta situace bude pořád stejná. S těmi dětmi se tam nic neděje. U nás se dá docházet k různým doktorům, ale u nich je to všechno drahé. Potřeboval bych tam být delší dobu, abych to mohl nějak vylepšit, ale to si nemůžu dovolit. Nicméně tím, že do Tanzanie teď už druhým rokem jezdím pravidelně, tak vím, že jsem schopný zajistit alespoň půlroční nájem.

close info Zdroj: Eva Horčičková, Olga Šumová zoom_in Matěj se se svým nadačním fondem Tembo.

Máte už plán na příští cestu?

Konkrétní plán ještě nemám. Chtěl bych se více zaměřit na péči kolem Bensona. A také v nadaci je jedna holčička, která mentálně vyčnívá nad ostatní děti, a nadace je pro ni brzda. Mimo to, že špatně mluví, je úplně normální a daleko chytřejší než ostatní. Chtěl bych ji umístit do jiného zařízení. Není ideální, že tam budu zase asi jen deset dní. Když jsem v Africe a potřebuji zařídit jednu věc, trvá to mnohonásobně déle než u nás.

A máte nějaké další cíle do budoucna?

Dlouhodobý problém je v nadaci kuchyň, která se teď přesunula do míst, kde v budoucnu má být jídelna. Nad jídelnou, ale to je doopravdy někdy v budoucnosti, bych chtěl vybudovat jednu místnost, která by sloužila případně pro nějakého dobrovolníka. Ale tu jídelnu s kuchyní je doopravdy potřeba vytvořit. Celkově to je spočítané asi na sto šedesát tisíc. Ale teď na to nemám čas, bohužel nejsem schopný tam být tak dlouho, než se to postaví. Pořád trvám na tom, že si to budu radši kontrolovat osobně.

Pěšky, na kole, autem po Jičíně bezpečněji. Plán městské mobility dostal zelenou

Jičínsko

Jaká tam je teď situace kolem covidu?

V Tanzanii to nikdy moc neřešili. Omezení tam byla jako u nás, ale bylo to všechno jen doporučení. Příjemné bylo, ne teda pro ně, že během covidu bylo v letadle místo tří set lidí asi dvacet. Teď už jsou letadla zase narvaná.

Máte čas při svých misích i cestovat?

Mám to nastavené tak, že přilétám kolem středy s tím, že v sobotu a neděli jsou děti u rodičů, takže je to pro nás volnější. Pokaždé tam se mnou byl někdo jiný. Já jim vždycky ukážu, jak to chodí v nadaci, a oni se mnou poctivě pracují. Takže jako odměnu zorganizujeme nějaké safari po národních parcích, které nejsou daleko. Teď jsme byli u jezera Manyara, které leží ve stejnojmenném národním parku, a u kráteru Ngorongoro. Tato místa jsou od sebe vzdálená asi padesát kilometrů, takže je to na safari ideální místo.

Teď se přesuneme k tématu Ukrajina. Když začal válečný konflikt, napadlo vás hned, že byste chtěl nějakým způsobem pomoci?

Hned úplně ne, ale asi třetí den jsem si říkal, proč to nezkusit. Přítelkyně Eva a kluci, kteří se mnou byli v Africe, říkali, že to je jasné, že jedeme. Takže mě hned napadlo, že půjčíme nějakou dodávku. Byl to docela spontánní nápad, ale jsem rád, že to dopadlo. Pohled na děti, které byly třeba celou noc na mrazu, byl dost smutný.

Jak to vypadalo na hranicích?

Ukrajinci všechny, podle mého názoru až dost, kontrolovali. Tvořily se fronty. Tím, že byl konec února, všichni mrzli. Nikdo nevěděl, co bude. Na maminky tam křičeli, ať se rozhodnou, kam chtějí jet. Do toho brečely děti. Do autobusu se dostali i někteří tatínci, takže je samozřejmě tahali zase ven. Bylo to pro nás dost emočně náročné. Musím ale říct, že se Poláci vůči Ukrajině zachovali velice dobře, všichni tam byli úžasní.

Kolikrát jste byli na hranicích?

Celkem jsme tam byli třikrát. První návštěva byla celkově hodně emotivní. Podruhé jsme už věděli, do čeho jdeme. To jsme museli jet až na Ukrajinu, protože naši ukrajinskou spojku, která věci rozvážela, nepustili přes hranice. Takže jsme celí „podělaní“ museli překročit hranice. Naštěstí hned za čárou už čekal, tak jsme věci jen přeházeli a hned se vrátili na „bezpečné“ území. Dohromady jsme odvezli asi dvacet lidí, většina chtěla do Polska. Samozřejmě se mezi nimi našli takoví „vyčůránci“, kteří chtěli do nejlepšího. Ale zároveň bylo úžasné, že se třeba osmileté děti s námi snažily komunikovat v angličtině za svoje maminky. Někdo nám za cestu chtěl dokonce i zaplatit.

close info Zdroj: Eva Horčičková, Olga Šumová zoom_in Matěj se se svým nadačním fondem Tembo.

Před cestou jste uspořádali sbírku v Jičíně. Jak se k tomu postavili místní?

Je to jako s každou akcí, když přijde něco nového. První byla nejúspěšnější, to jsme naplnili tři dodávky. Byly plné různého materiálu, oblečení, hygiena, léky. Podruhé to bylo trochu slabší, to přišli spíše jen kamarádi. A potřetí jsem jel na Ukrajinu už jen osobním autem. Vezl jsem asi sto spacáků, které jsem dostal od kamarádky. Spacáky ušili Nepálci na pomoc Ukrajině, poslali je k nám do Čech a já jsem je vezl na Ukrajinu.

Jak s vámi spolupracuje Masarykova obchodní akademie v Jičíně?

Když jsem sháněl poslední peníze na kurník, nabízel jsem školám cestovatelské přednášky nebo přednášky první pomoci. Na obchodní akademii se jim to tak zalíbilo, že přichystali akci, kterou nás finančně podpořili. Už to udělali asi šestkrát. Já jim potom přijedu vyprávět, co jsme dělali, viděli, a ukážu nějaké fotky. Dokonce se jedna studentka vzdala stipendia ve prospěch dětí v Africe, což je úžasné.

Kolik práce a času zabere zrealizovat takovou sbírku?

Zase tolik práce to nezabere, hlavně díky sociálním sítím je to v dnešní době jednodušší. Nejtěžší na tom je přesvědčit lidi, že právě já jsem ten správný, který peníze využije tak, jak má. Zvlášť v této době je pomoc Africe až na jednom z posledních míst. Pořád se objevují komentáře typu, proč pomáhám v Africe. Proč se nepomáhá u nás? Já si ale myslím, že svým zaměstnáním tady pomáhám víc než dost.

Ema Folprechtová