Už je to víc než třicet let, co se zrodil nápad uspořádat v Jičíně pohádkový festival. Jak k tomu došlo?

Po revoluci jsem byl zvolen předsedou okresního výboru. Tehdy jsem se potkal s Jaromírem Gottliebem, kterého mi doporučili jako šéfa kultury. Měli jsme toho hodně společného, přemýšleli jsme podobně a mimo jiné jsme se shodli na tom, že by si Jičín zasloužil jakýkoliv festival. Inspirovali jsme se na Šrámkově Sobotce a po vzoru místního spisovatele, recesisty a sběratele lidových písní Josefa Štefana Kubína jsme uspořádali nultý ročník festivalu Kubínův Jičín.

Podívejte se ve fotogalerii na poslední ročník festivalu z roku 2019, vloni se přehlídka kvůli epidemii koronaviru neuskutečnila

Jak jste se ale od něj dostali k pohádce?

Kubín měl dva hlavní směry. Národopisný, sběratelský, a dětský, pohádkářský. Když jsme vyhodnocovali nultý ročník, uvědomili jsme si, že chceme něco víc. A v roce 1991 padlo, že bychom mohli uspořádat pohádkový festival. Oba jsme byli kantoři, znali jsme i hodně dalších učitelů. Roli sehrála i Gottliebova manželka, rovněž kantorka. Dali jsme dohromady hodně nadšených lidí, kolegů, kteří se do prvního ročníku s radostí vrhli.

Medailonek: 

Jaroslav Veselý se narodil v roce 1944 v Jičíně. Vystudovali pedagogiku a práva, část života učil na Střední zahradnické škole v Kopidlně, pracoval u Krajského soudu a po revoluci byl zvolen předsedou Okresního národního výboru v Jičíně. Přestože jej studia zavedla do Hradce Králové, zůstal vždy hrdým občanem Jičína. Rád leze po skalách, miluje dílo Karla Čapka a zabývá se lingvistikou a historií. Spolu s kamarádem a kolegou Jaromírem Gottliebem stál u zrodu festivalu Jičín - město pohádky a dodnes se účastní schůzí a plánování akce.

Co jste si tehdy od akce slibovali?

Především jsme nechtěli lacinost. Moje sestra žije v Kalifornii a s velkým pohoršením mi poslala fotku ze zábavního parku. To jsme tady přesně nechtěli udělat, aby se z toho stal Rumcajsland. Jičín je s Rumcajsem hodně ztotožněný, ale máme tu i další regionální autory, spisovatele, pohádky a tradice. Hlavně jsme se rozhodli zapojit děti a jejich učitele. Chtěli jsme, aby to bylo trochu dětské, trochu sranda, trochu recese. To se nám taky alespoň na začátku podařilo dodržet.

Jaký byl první ročník?

Úžasně se povedl. Zahájili jsme ho tradičním průvodem, který končí na náměstí. Tam starosta předává klíč od města dětem a tím pohádka začíná. Pozvali jsme zpěváky, kteří za totality nemohli vystupovat, pouliční divadla, výtvarníky. Přijel tak třeba Jaroslav Hutka nebo manželé Lhotákovi, kteří s dětmi pomalovali náměstí. S Jičínem se ztotožnil i Radek Pilař, který se do festivalu úplně nadchnul, obul si každou botu jinou a s dětmi kreslil veliké plakáty na zámeckém nádvoří. My jsme si s Gottliebem vzali cylindr a buřinku a šli jsme v čele průvodu. Postupem času festival strhl celé okolí. Autoři, umělci, výtvarníci a zpěváci se nám sami začali hlásit, že by se chtěli zapojit. Jaromír Gottlieb měl skvělé nápady, které se nám dařilo přetvořit v něco kouzelného. Byla to úžasná renesance po tom, co se dlouhou dobu nic nesmělo.

Které nápady vám za ty roky utkvěly v paměti?

Na Valdické bráně jsme měli vyvěšené pohádkové zákony. Každý, kdo vcházel do pohádkového města, musel zazvonit na zvonec a očistit se o rohožku od nepohádkových vlastností. Když chtěl někdo kouřit, měl podle zákonů kouř foukat přímo do kanálu. A podobné blbiny. Někomu to může připadat infantilní, ale my to brali legraci a líbí se mi to dodnes. Každý ročník měl jiné téma, které celý festival protkalo. Kromě pohádek a zábavy jsme se ale věnovali i vážným tématům. Součástí festivalu jsou kolokvia, kam zveme učence a odborníky, aby vyprávěli. Zaměřovali jsme se tak třeba na češtinářské zajímavosti, ale i na protidrogovou problematiku. Může se to zdát nesouvisející, ale vždyť i pohádky mají přesah do morálních asociálních problémů.

Co vnímáte jako největší přínos festivalu?

Asi to, že svedl dohromady generace a byl tu pro každého. Z toho vychází i naše oslovení, které používáme od začátku. „Vážení lidé, děti i kmeti.“ Festival přinesl do města identitu a pospolitost. Třeba po duchovní stránce jsme dosáhli pozoruhodné věci. Na velišském hřbetu jsme postavili smírčí kříž na památku dvou místních martyrů, jezuitského kněze Burnatia a evangelického laika Tomáše Svobody. A shodou šťastných náhod se nám podařilo k tomu přizvat vrcholné zástupce církví a dokonce jsme dostali souhlas z Vatikánu. Z pořadatelů jsme nikdo nebyl nijak zvlášť věřící, ale touto akcí se nám podařilo dosáhnout tolerance a smíření v rozžhaveném světě vzájemně nevraživých církví.

Kam se festival posunul za třicet let existence?

Z původních iniciátorů už nás moc nezbylo. Ale někteří z nás se pořád ještě sdružují ve „vejboru“ Nadačního fondu Jičín – město pohádky. Účastníme se schůzí a nabízíme svůj pohled na věc. Ale teď je na mladých, aby přebrali otěže a udělali si to po svém. Nemusím se vším souhlasit, ale nejsem tu od toho, abych jim říkal, co si mají myslet. Jsou mladí, musí riskovat, dělat blbiny a ať si to vyžerou. Spolupracujeme teď se dvěma mládežnickými skupinami – Propadák a Jinčí čin. Některé jejich nápady jsou rozporuplné, ale jiné jsou naopak velmi hodnotné.

close Jaroslav Veselý s almanachem mapujícím prvních deset let festivalu. info Zdroj: Deník/Kateřina Chládková zoom_in Jaroslav Veselý s almanachem mapujícím prvních deset let festivalu. Podařilo se vám si vychovat nástupce, kteří organizace převezmou?

Rádi bychom, ale má to háček. Stává se nám, že když už se najde někdo schopný, odchází z Jičína nebo se stěhuje do ciziny. Ono to s tím souvisí, schopní lidé se potřebují posunout dál. Naštěstí máme teď ve vedení Michaelu Brusákovou, která je skvělá a daří se jí. Umí pracovat s dětmi a je mladá, rozumí našemu původnímu záměru.

Co vnímáte jako největší rizika pro budoucnost festivalu?

Od začátku jsme se chtěli vyhnout paní Komerci a její laciné blyštivosti. Ona se nám do akce ale pořád vkrádá. Zdá se, že ji někteří i očekávají a chtějí. Já s tím nesouhlasím, ale ve „vejboru“ je nás takových asi jen polovina. Jde hlavně o výběr stánků, programů a atrakcí. Aby nezačaly převažovat cetky nad uměním. Ale máme právo cenzurovat sprosté písničky? Nebo zakazovat kolotočáře? Já už to ovlivňovat nechci, nebudu mladé do ničeho tlačit. Můžou si dělat, co uznají za vhodné. Hlavně ať zůstává to furianství, dobrá nálada, písničky a pospolitost.

Na co nerad vzpomínáte ve spojitosti s festivalem?

Především na opilé tlupy teenagerů, kteří se ve večerních hodinách potulovali městem. O tom by pohádkový festival neměl být. Kdysi jsme dokonce oslovili místní judisty, aby nám noční ulice pohlídali. Aby nebyl nepořádek a aby se nekradlo.

Jubilejní ročník se měl uskutečnit už loni, situace to ale nedovolila. Bude letos?

Bude. Před několika týdny padlo konečné rozhodnutí a třicátý ročník se letos uskuteční. Téma bude Voda, voděnka. Opět chceme sezvat umělce, zpěváky, malíře a sochaře, zapojit děti a navázat na tradici a atmosféru pohádek. Chtěli bychom se na vodu podívat i z lingvistického hlediska. Karel Čapek, kterého mám moc rád, o vodě píše, jak šplouchá, zurčí a bublá. Chceme dětem ukázat, jak je čeština krásná a jak se vyjadřují špičky. Ale nejkrásnější bude zase ta pospolitost. Že přijde dědeček s vnoučky a bude je to bavit všechny.