Přitažlivá byla i didaktická stránka celého sevřeného tříhodinového průběhu. Nejednalo se o sérii dlouhých přednášek. V první části hovořili sami postižení a jejich nejbližší. Vyprávěli svůj příběh a pomocí moderátora ho konfrontovali s možnostmi danými zákony a předpisy. Používali k tomu i rozhovory předtočené. Setkání živého slova s rozhovorem před kamerou byla občas přerušena přímým dotazem z publika a tím působivější. Paní Iva líčí, jak se dostala do dluhů tím, že důvěřovala lidem. Chce pomáhat, ale díky svým chorobám je pomalá, na práci nestačí. Má ráda zvířata, sousedům to vadí.
Opatrovníkem pro Vojtu byla maminka. Teď se stala zastupujícím členem rodiny. To je mírnější forma, není tolik administrativně náročná. Kdyby musel Vojta k soudnímu jednání, je stres daleko větší. I tak to není jednoduché. Na kontrolu přijde paní soudkyně, zapisovatelka a justiční stráž.
Příběh klienta Petra přivezly pracovnice organizace Quip z Prahy. Právnička a sociální pracovnice. Každá stála na jedné straně, mezi nimi plátno. Na něm se promítaly fotografie, dokumenty a stručný popis problémů. Smlouva o nápomoci má dvě verze. Jedna v řeči úřední, druhá pro Petra srozumitelnější. Obě platné. Petr, žádný knižní hrdina. Leží na ubytovně, dívá se na televizi a spotřebovává sociální dávky. Koncem týdne nemá na jídlo. Tvrdí, že má život pod kontrolou. Smlouva funguje dobře. „Nic neřešíme za něj. Musí se sám přesvědčit, jak konat."
O přestávce kuloáry. Sušenky, voda, káva, čaj. Prohlídka výstavy Kamilových obrazů a panelů s fotkami. Skvělá byla rukou psaná deska, kde klienti odpovídají na otázku: Co si myslí člověk, který je omezen ve svéprávnosti a jak své omezení vnímá. Příklad odpovědi: „Kdybych věděla, co všechno to obnáší, uměla bych říct, co chci a co nechci."
V následné panelové diskusi jsou na každé otevřené téma 4 minuty. Jinak nelze stihnout. „Máme zpoždění." Celá konference je plánována na 3 hodiny. Učme se mluvit stručně a věcně.
Pro panelovou diskusi sedí vpředu veřejné opatrovnice, advokát, soudkyně, lékařka, lidé z praxe. „Je potřeba navázat vztah tak, aby člověk přišel s důvěrou. … Použít sociální empatii. … Vysvětlovat lidsky, přizpůsobit se klientům s duševním onemocněním. … Lidé vnímají omezení svéprávnosti jako omezení svých práv. … Klienti tvrdí, že oni nejsou nemocní. Někdy konají v poruše. … Stává se, že podepíší špatnou smlouvu, pak je náročné ji zrušit. … Pokud tomu člověk nerozumí, je to neplatné… Jejich choroba není na žádném dokumentu jako je občanka uvedena. … "
Mnoho dotazů z praxe. Na řešení konkrétních případů. Mnozí neznají PDZ, nevyužívají jejich služeb. Zájem novinářů o konferenci je minimální. Na obrázku je cesta, na ní napsáno: „Cestu děláme tím, že jdeme." Bohumír Procházka
