Edinburgh – Díky svým spolubydlícím jsem se připletla k indické (hinduistické a sikhské) slavnosti Diwali, svátku světla, obdobě našich Vánoc. Manželka pana domácího Raman mě pozvala, ať jdu s nimi do chrámu, tak jsem se tam cestou z práce stavila. Před chrámem, který vypadal zvenku jako normální kostel, jsem si šátek, co jsem měla kolem krku, jenom přehodila přes hlavu, aby mě pustili dovnitř. Pokrývku hlavy měli všichni včetně dětí, ale bylo v podstatě jedno jakou. Viděla jsem dokonce několik Indů, jak si narychlo vážou na hlavu kapesník. Vypadali, že jdou přímo z práce.

Vystoupala jsem po schodech nahoru do patra, kde probíhaly modlitby, ale ve svém černém pracovním společenském oblečení a s černobílým šátkem na hlavě jsem se mezi pestrobarevně vyparáděnými Indkami cítila stejně nepatřičně, jako se musely cítit i moje černé polobotky mezi stovkami pestrobarevných žabek dole za vchodem. Pan domácí Pal mi později vyprávěl, že v Indii někteří lidé chodí do chrámu záměrně v rozpadlých botách a pak si při odchodu prostě vyberou jiné. A jaké on má štěstí, že má velkou nohu a jeho boty tak nikdo nechce!

Jako všichni ostatní jsem si napůl klekla napůl sedla na zem a pozorovala jsem ruch kolem. Vepředu někdo něco kázal a pouštěl k tomu powerpointovou prezentaci. Všude hořely svíčky.

Hrála indická hudba. Celá podlaha byla zaplněná hlasitě se bavícími indickými rodinkami. Kolem chodil představený s mísou, ze které vždy rukou trochu čehosi nabral a vložil do nastavených dlaní věřících. Byla to taková hnědá mazlavá těstová hmota, která chutnala jako sladká krupicová kaše. Pak si lidé přiložili ruce k sobě (s těstem mezi dlaněmi), dotkli se jimi čela, něco zašeptali a těsto snědli.

Doma jsem potom narazila na Rani s Šambú. Jedli večeři při pěti zapálených svíčkách. Moje protesty byly marné, hned mi běželi nabrat porci, tak jsem se pomalu připravovala na proces vypálení pusy. Jídlo se skládalo z rýže a asi osmi různých příloh (pálivé maso, pálivá řepová hmota s jogurtem, pálivá cibulová hmota, extrémně pálivá hmota z čehosi zeleného, extrémně hořká pálivá hmota atd.). Podařilo se mi to všechno sníst. Bylo by to doopravdy výborné, kdybych ale cítila i chuť a ne jenom pálení! Ale když všechno přepálilo, zůstala mi v prázdné puse příjemná chuť, takže ocenění, která Šambú nasbíral jako šéfkuchař v Dubaji, budou jistě pravá.

Příště vám prozradím, jak česká učitelka v obchodě se skotskými suvenýry zvládá skotské zákazníky. ⋌(vk)