VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cestování Ivana Pírka na kole kolem Itálie

Motto: Důležité pro mne je pozitivní přístup k životu, soustředit se na přítomnost a budoucnost a plnit si stále své sny; toto je jeden z nich. Na kole kolem Itálie - 19 let od úmrtí přítele Angela Lambertiho.

28.7.2015
SDÍLEJ:

Ivan Pírko na kole v Itálii.Foto: Archiv Ivana Pírka

Jičín / Itálie –  Země, která se dnes rozkládá na Apeninském poloostrově a mnoha přilehlých ostrovech, je historicky spojena s největším rozmachem jak politickým, tak kulturním. Je omývána Středozemním a Jaderským mořem. Je jedním z turisty nejnavštěvovanějších států světa. Turisty do Itálie lákají antické a středověké renesanční památky – Řím, Florencie, Benátky, Pisa a mnoho dalších měst. Země, která nabízí geograficky vše, nač si člověk vzpomene. Byla a je zajímavým cílem pro všechny cestovatele, kteří jsou zvědaví, mají rádi dobrodružství a zároveň chtějí zažít příjemnou atmosféru s výborným jídlem, vynikajícím vínem či typicky silnou černou kávou.

Pro nás, vnitrozemce, bylo vždy lákadlem vydat se „na jih k moři". Karel Hynek Mácha absolvoval cestu do proslulých Benátek dokonce pěšky. Itálii jsem navštívil od doby studií v roce 1962 doposud minimálně 180krát, ale spíše vícekrát. V poslední době převážně na kole včetně ostrovů jako je Sicílie, Sardinie a Elba. Byly to stovky zajímavých míst tohoto rozmanitého jihoevropského regionu, zvláště nikdy nezapomínám navštívit své milované Dolomity se svými přáteli, dříve i jako průvodce pro CK. Méně už mne lákají nekonečné písečné pláže.

Příroda nade vše
Na světě pro mne není mnoho lepších činností než pobyt v přírodě, na horách a cyklistika. Itálie je země zaslíbená především silniční cyklistice. Cyklistika je zde sport číslo dvě; prohrává pouze s fotbalem. Z tohoto mimořádně silného vztahu Italů ke kolu se odvíjí vše ostatní; popularita cyklistů, zvláště profesionálních, ohleduplnost k cyklistům na silnicích i průmysl, tj. výroba kol a rámů.
Jako pravidelně jezdím do italských hor, zvláště do Dolomit, tak stejně často, spíše vícekrát za rok, jezdím do Itálie, resp. po Itálii na kole. Kromě jiného jsem projel většinu etap populárního etapového závodu Giro d´Itália, také několikrát jsem objel její ostrovy, zvláště Sicílii, kde jezdím své oblíbené „cesty za teplem", většinou v dubnu. V Itálii panuje velká pohodička; je tam krásně, lidé žijí v pohodě a v klidu. Panuje zde obrovský kult silnice, silniční cyklistikou to tam dýchá. Mám rád také italskou kuchyni, jejich sýry a vína.

Vztah k Itálii
Ještě si dovolím uvést můj zvláštní vztah k Itálii, který začal už při studiu na stavební fakultě, kdy jsem do Benátek jezdil každý rok v období kolem Vánoc. V roce 1967 jsem s manželkou Jitkou uskutečnil více jak měsíční putování vlakem po celé Itálii a na Vesuvu navázal přátelství s Italy Angelem a Giulianem. Toto přátelství se postupně rozšířilo na pěvecký sbor v Cologni, který Angelo dirigoval, a začaly výměny skupiny italských přátel z pěveckého sboru s vysokohorskými turisty z Vodních staveb Praha, kde jsem byl předsedou odboru turistiky. Po listopadové revoluci jsem společně s Italy založil firmu SICE, s.r.o. (Společnost italsko československého exportu) a s Jitkou jsme byli zástupci italské firmy Rosacometta z Peschiera Boromeo poblíž Milána pro ČR.

Tuto náročnou cestu nyní věnuji vzpomínce na svého dlouholetého přítele v Itálii, který zemřel před 19 roky, v den svých 53. narozenin. Jedu sám, abych si to co nejvíce užil; cyklistiky, dobré společnosti, jídla i pití. Moc jsem se na cestu těšil a musím říci, že mne nezklamala.

Vypravil jsem se o den později než jsem předpokládal, neboť v pondělí 25. května byl v Rakousku i Německu svátek a tak kamiony měly zákaz jízdy. Odjel jsem ve 14.37 hodin vlakem z Jičína přes Nymburk, Prahu a Březnici do Strakonic, odkud jsem kamionem pokračoval do Itálie. Při projíždění Černošicemi jsem vzpomněl na svou ženu pečující zde o vnuka Jáchyma a napsal jí SMS, aby cyklistickou přilbu, kterou jsem zapomněl doma, položila na rakev, pokud se nevrátím. Těšil jsem se, že si hned první den v Bergamu, cyklistické mekce Itálie, v obchodě Gianniho Motty, úspěšného závodníka závodů Tour de France a Gira d´Italia, koupím novou. S tímto italským profesionálem jsme se seznámili na MS v rakouském St. Johannu, kde Jitka stanula na nejvyšším stupni vítězů ve svých 55 letech, kdy zvítězila v časovce průměrem 40 km za hodinu.

Bylo 19 hodin, když motorový vláček zastavil v Blatné, kde stál 15 minut, a zde jsem začal psát deníček pro vás, převážně přátele hor. Jak víte, cestování je věc, která mne baví. V Blatné jsem vzpomínal na Kamilu, s kterou jsem byl před třemi roky měsíc v Indii. Kamila se narodila v Blatné, kde žije jen šest měsíců v roce a zbývající dobu většinou pobývá v Indii nebo jejím okolí už více jak 15 let.

Ve 20.45 hodin jsem vystoupil jako jediný pasažér z vláčku ve Strakonicích a u benzinky vyčkal příjezdu kamionu Volvo s řidičem Standou Dancem, s kterým jsem začal společnou cestu přes hraniční přechod Strážný přes Německo a Rakousko do Itálie.

Úterý – skoro celou noc pršelo a déšť ustal teprve na Brenneru při vstupu do Itálie. V klimatizované kabině kamionu však bylo příjemně a s řidičem jsme si stále něco povídali. Já popíjel svůj Tramín, a tak jsem občas na sedadle i pospával. Po 10 hodinách čisté jízdy musel řidič cestu ukončit a mít devítihodinovou přestávku. Já se rozhodl, že budu pokračovat k přátelům na kole v kombinaci s vlakem. Standa mi pomohl přenést kolo přes oplocené parkoviště u autogrilu na dálnici a sám jsem prošel úzkým turniketem, který používají zaměstnanci benzinky a autogrilu.

Zde začala má cesta na kole do blízkého města Desenzano u jezera Lago di Garda po mokré silnici. Obloha byla zatažená a černé mraky hrozily deštěm. Odjel jsem raději na vlakové nádraží a využil vlak do Rovata, odkud jsem dojel k přátelům v Cologni už na kole. Na nádraží jsem se seznámil s dvojicí brazilských cyklistů; 35letý Vladimír mi věnoval cyklistické kalhoty svého oddílu z Ria a mladší Renata se chtěla se mnou vyfotit, jak jsme si byli sympatičtí navzájem. Před vystupováním mne ještě oslovil italsky a poté rusky Ukrajinec, který zde žije s rodinou a pracuje jako zubní laborant. Za měsíc si tu vydělá šestkrát více než doma, a tak je tu velmi spokojený. Méně spokojení jsou už Italové, kteří nezvládají obrovské množství běženců, přistěhovalců hlavně z Afriky, kteří tu zvyšují delikvenci, berou práci domácím a přinášejí různé nemoci a infekci.

Přátelé v Cologni
Na kole jsem z Dovata přijel k dlouholetým přátelům v Cologni, která má už více jak 7000 obyvatel. V domě Giuliana a Anny mne přivítala Soňa, neboť rodiče byli u lékaře. Navštívil jsem na kole Antonii, sestru Angela, další sestru Luisu, které jsem předal CD k 100. výročí začátku 1. světové války a odsunu Italů do českých vesnic. Vzpomínali jsme na náš společný pobyt v Pieve di Ledro před 25 roky, kdy jsme se jeden večer setkali s pamětníky války, kterým bylo tehdy více jak 80 let. Následovalo krátké setkání s Beppem; poté s Giannim návštěva hřbitova a hrobu Angela. Vrátil jsem se do domu Giuliana a Anny na večeři, kam přišel jeho bratr Gervasio a další přátelé. Anně jsem předal dárek od Jitky, který ocenila a těšila se z něho. Při příjemném posezení po večeři jsme dlouho vzpomínali na časté společné pobyty Italů u nás v Československu a recipročně mých přátel z odboru turistiky Vodních staveb Praha; hlavně na pobyty v Dolomitech a nejvíce na dvoutýdenní cestu kolem Mont Blancu, zakončenou výstupem na vrchol Evropy vysoký 4807 m, kam většina vystoupila včetně mé ženy Jitky a tehdy třináctiletého syna Pavla. Až před půlnocí jsme se rozloučili a já se těšil po probdělé noci v kamionu na pohodlnou postel.

Středa – Cologne – Bergamo (330) – Bergamo Alta (500) 35 km – Bergamo 39 km – Nibionno 75 km – Como (201) 95 km Varese (382) – 125 km; převýšení 800 m.

Už v půl osmé jsem snídal s Annou. Potom jsem si prohlédl vinici a neuvěřitelně úrodný citroník, na kterém bylo asi 250 plodů. Před odjezdem se přišel rozloučit Gervasio a dal mi velkou domácí klobásu pro případ krize na cestě.

Za jasné modré oblohy a teploty jen 10 °C a velkého silničního provozu jsem začal svou cestu do Bergama, což je mekka cyklistiky. V dolní části Bergama mne zaujal jen kostel San Spirito a od něho jsem začal stoupat 170 m nahoru do „města na kopci", Bergama Alto, což je skrytá perla Lombardie nedaleko Milána. Nejdříve jsem si prohlédl baziliku Santa Maria Maggiore s gotickými portály, poté pergamskou katedrálu a náměstí Piazza Vecchia, kde je dominantou městská kamenná vyhlídková věž Torre del Campanone. Je zde také bílý Palazzo Nuevo sloužící jako knihovna (nyní byl obklopen lešením) a naproti gotický palác Palazzo della Ragione, kde je stará radnice.

Nová přilba
Společně s jinými turisty jsem se rád kochal touto nádherou. Vrátil jsem se dolů do města, abych si koupil cyklistickou přilbu, neboť jsem svoji zapomněl doma. Využívám známosti s Giannim Mottou, který bydlí v tomto městě a téměř všichni ho znají jako jednoho z nejlepších italských cyklistů. Když jsem předložil prodávajícímu program svého Gira, snížil mi cenu z původních 50 € na pouhých 30 €. Za silného provozu aut a teploty 24 °C jsem pokračoval členitým terénem po silnici směr Como.

Zastavil jsem na oběd v městečku Nibionno, kde jsem v parku konzumoval jídlo a pití, které jsem dostal ráno od svých přátel. Pokračoval jsem dlouhým sjezdem mezi středomořskou a exotickou květenou k jezeru Como do stejnojmenného městečka kouzelných zákoutí, památek a obchůdků. Vše je uzavřené za středověkým opevněním. Nejznámější je Duomo di Como, vedle je Palazzo Govio, dnes muzeum Garibaldiho. Na kole jsem se projel dlouhou ulicí Via Vittorio Emanuele III. a zastavil se v infocentru, kde mi mladá dívka sdělila, že plánované ubytování v ostellu je možné až od 17 hodin. Nechtělo se mi dvě hodiny čekat a raději jsem pokračoval za překrásného počasí do 30 km vzdáleného města Varese. Slečna mi tam dokonce zajistila ubytování v levném hotelu „Stelvio".

Výhled na jezero
Já si zatím dojel na živé náměstí Piazza Cavour s nádherným výhledem na jezero. Koupání v jezeře, které je třetí největší v Itálii a druhé nejhlubší v Evropě, je srovnatelné s mořem. Z města Como jsem vystoupal o 300 m výše a pokračoval po krásné silnici nahoru a dolů do Varese. V pozadí už se ukazovaly Švýcarské Alpy, na kterých ještě ležel sníh. Na cestě podél švýcarských hranic byl malý provoz, a tak jsem si to moc užíval. Celý den jsem potkával neuvěřitelné množství cyklistů a všichni se zdravíme – opravdový cyklistický ráj, a bylo by škoda zde nebýt. Po 17. hodině jsem sjížděl do Varese, kde byla teplota 26 °C.

V hotelu „Stelvio" mne na recepci přivítala mladá Polka. Stelvio se jmenuje také jeden z nejvyšších průsmyků v Itálii 2758 m n. m. a výjezd 22 km dlouhý o 1690 m výše do sedla na kole patří mezi nejtěžší. V roce 2005 jsem jel společně s Petrem Košátkem nahoru 103 minut, o 35 let mladší Petr jen 98 minut.

Po večeři jsem se více jak hodinu toulal po městě; náměstí je Piazza della Motta a nejvíce se mi líbil malý kostelík Madonnina in Prato. 

Po večeři jsem se více jak hodinu toulal po městě; náměstí je Piazza della Motta a nejvíce se mi líbil malý kostelík Madonnina in Prato. Usnul jsem s vínem od Giuliana a sladkostmi k němu.

Čtvrtek – Varese – Laveno 28 km – trajekt Verbania –Omegna 46 km – Burgomanero 71 km – Gattinara 86 km – Cossato 113 km – Biella 124 km – Zubiena (600) 138 km – Ivrea (240) 158 km; převýšení 750 m.

Po snídani v půl osmé jsem se rozloučil se sympatickým personálem hotelu, kde bylo moc dobře. Pohodlná byla cesta k jezeru Maggiore, které je druhé největší v Itálii ledovcového původu (největší je Lago de Garda) a zasahuje až do Švýcarska. Cestou jsem často zastavoval, abych se kochal pohledy na zasněžené Alpy v Itálii i ve Švýcarsku. Bohužel v mlze byla Monte Rosa neboli Dufourspitze 4634 m n.m., o kterou jsme se jako turisté také mnohokráte snažili. I tak jsem viděl velkolepý obraz jižní nádhery, kde severní břeh obklopují vysoké zalesněné vrchy, v okolí jsou honosné vily a paláce v nádherných zahradách a parcích. Z Lavena jsem za 20 minut přejel trajektem na druhou stranu jezera (jízdenka 2.80 €, za kolo 1.60€) a pokračoval pohodlnou cestou s menším provozem do městečka Omegna. Zde už provoz zesílil a také teplota překročila 20 °C.

Vstoupil jsem do regionu Piemonte, což je oblast severozápadní Itálie ohraničená ze tří stran Alpami s hlavním městem Torino; pramení zde největší řeka Itálie Pád a leží zde nejvyšší hora Evropy Mont Blanc 4807 m, na jehož vrchol jsem vystoupil v roce 1987 a 2008. Celý den jsem potkával velké množství cyklistů, což bylo mimo jiné i tím, že právě ten ten ve Verbanii končila 18. etapa Giro d Italia a 19. předposlední etapa se pojede po téměř stejné trase, kterou jsem jel dnes já.

Na oběd jsem se zastavil v parku nedaleko věže, kde zvony právě odbíjely poledne. Zde jsem se bavil s maminkami, které tu hlídaly své skotačící děti. Po obědě bylo táhlé stoupání do města Biella, kde jsem odbočil na úzkou asfaltku a musel stoupat 400 m, abych tutéž výšku nakonec sjel do velkého města Ivrea, což je biskupské sídlo s katedrálou. Sjezd dlouhý 11 km jsem si opět moc vychutnával. V infocentru jsem si zajistil ubytování v ostellu, které je k dispozici převážně poutníkům, kteří absolvují poutní cestu Via Francigena do Říma. Já tuto cestu absolvoval na kole v roce 2009 a 19. října jsem byl dokonce osobně přijat společně s poutníkem z Německa a poutnicí z Itálie monsignorem Brunem Vercesim jako jediní toho dne, který nás provázel téměř dvě hodiny Vatikánem včetně jeho zázemí; životní zážitek pro mne.

Téměř nové ostello je u řeky Dora Balda u vodáckého kanálu nedaleko centra. Nad městem vyčnívají dvě věže a velký hrad s věžičkami.

Společný večer jsem trávil s mladým italským cyklistou Markem a jeho francouzským kolegou Paulem, kteří jedou z Aosty do Vatikánu poutní cestu Via Francigena. Večer mne pozvali na italské těstoviny a já na oplátku nabídl poslední pečené maso z domova, které jim chutnalo. Za ubytování u sportovního klubu kanoistů včetně snídaně jsem zaplatil jen 15 €. Večer bylo ještě 25 °C a bezvětří. Celou noc hučela voda v blízké řece i v kanoistickém kanále přímo pod okny ostella, ale já spal „jako zabitý". Necítil jsem žádnou únavu po 158 km a těšil se na další den.

Pátek – Ivrea – Chivasso 45 km – Torino 70 km – Pinerolo 112 km – Osasco 118 km ; převýšení 450 m.

Snídal jsem s přáteli z Itálie a Francie a teprve v 8 hodin se znovu vydal k hradu a Dómu. Dlouho jsem kroužil po městě, než jsem našel správnou cestu pro kolo do Torina, cestu „Torinských vín", která je velmi příjemná, málo kopcovitá a rychlá.
První zastávka byla ve městě Chivasso, kde jsem chtěl vyřídit mailovou poštu. V pátek zde mají knihovnu uzavřenou stejně jako v Jičíně ve čtvrtek. Přesto mi sympatická dáma, která nedávno navštívila Prahu, zajistila vstup do knihovny a ještě mi k počítači přinesla sladkosti; k tomu jsem u PC dopíjel poslední víno od Giuliana – maximální pohoda.

Snadná už byla cesta do Torina, průmyslového města s milionem obyvatel, které leží v Pádské nížině na úpatí Alp. V pravé poledne jsem přijel ke královskému paláci Palazzo Reale, kde jsem si dopřál oběd, během kterého mne oslovilo mnoho Italů se zájmem o mé kolo a mé putování po Itálii. Na lavičce vedle sedící muž, průvodce po královském paláci, měl právě siestu a skoro hodinu jsme si přátelsky povídali.

Další hodinu jsem projížděl kolem památek po městě. Od renesančního Dómu na Piazza San Giovanni, který je zasvěcený sv. Janu Křtiteli a vedle stojící zvonice jsem si prohlédl hlavní náměstí Piazza Castello. Uceleně působí náměstí Piazza S. Carlo s domy s arkádami. Nad městem se vypíná věž 167 m vysoká Mole Antonellina s kupolí. V roce 2006 zde byly 20. zimní olympijské hry.

Překvapilo mne velké množství turistů, převážně Italů a velký počet městských strážníků, ale velmi sympatických, se kterými jsem si také povídal. Teplota dnes nepřekročila 24 °C, byla oblačná obloha, což mi vyhovovalo. Odpoledne jsem pokračoval v pohodlné cestě s mírným stoupáním do Pinerola, kde jsem se chtěl ubytovat.

V infocentru bylo zavřeno, ale sympatický pán ve vedlejší radnici mi doporučil ubytování v 6 km vzdálené obci Asasco, kde jsem se ubytoval v překrásné velké chalupě B+B „La Siede", což nemělo chybu; skvělé. Velký dům, ještě větší zahrada, krásné prostředí s květinami, bazén a hlavně sympatická paní domácí. Obvyklou cenu 40 € mi snížila na 25 € bez snídaně, kterou nakonec stejně poskytla. Cítil jsem se tu jako král. Když odjela do města, nabídla mi vlastní počítač a tak jsem byl skoro hodinu v přímém kontaktu přes PC s manželkou.

Opět jsem si říkal, že nejhezčí věci na světě jsou skoro zadarmo. Celý večer jsem seděl na překrásné zahradě, kde jsem i večeřel při teplotě 24 °C a večer si povídal s paní domácí i jejím manželem, který se vrátil ze zaměstnání. Překrásný večer s lidmi, kteří byli šťastni, že jsem u nich a zrovna tak já, že tu nejsem sám. Ve 20 hodin jsme si na dálku připili s Jitkou; ona červeným Tramínem a já vínem z oblasti Piemonte značky „Barbera". Grazie Dio, jsem říkal svým novým přátelům v penzionu.
Nevyfotil jsem katedrálu San Donato v Pinerolu ani kostel San Maurizio, ale ve vsi Osasco malý kostelík naproti obchodu a mnoho fotek stavení, kde jsem bydlel včetně krásného interiéru.

Sobota – Osasco – Cavour 8 km – Savigliano 39 km – Bra 57 km – Dogliani 81 km – Belvedere Langho (629) 86 km – Pass (790) 95 km – Milazzano 110 km – Montezemolo 118 km – Savona 154 km; převýšení 950 m.

Snídani jsem měl domluvenou na 7. hodinu. Nevěřil jsem svým očím, co mi paní domácí všechno připravila. Kromě mé oblíbené kávy s mlékem „kafé lungo", tři druhy domácích džemů, máslo, sýry, jogurty, piškoty, chléb, čerstvé jahody, upekla pro mne dort, který jsem dostal ještě na cestu! Kromě pomerančové šťávy jsem musel vypít ještě „náprstek" italské kávy na přátelství. Následovalo dlouhé loučení a fotografování za účasti manžela, který odjížděl do práce.

Večer jsem zjistil, že na zadním kole je prasklý drát, a tak jsem dostal doporučení s adresou cyklistického servisu v 8 km vzdálené obci Cavour. Snadno jsem vyhledal opravnu kol, kde mi za 35 minut vyměnili prasklý drát a kolo vycentrovali; zaplatil jsem 5 €. Mohl jsem v klidu pokračovat v cestě krajinou nekonečných sadů ovoce po obou stranách rovné silnice. Většina stromů byla chráněna sítěmi shora a dole měly zavlažování. Provoz na silnici byl minimální, cesta snadná a příjemná za teploty kolem 20 °C.

V pravé poledne jsem zastavil před kostelem San Paolo v Dogliani, kde probíhal svatební obřad. Obědval jsem více jak hodinu před kostelem na náměstí a popíjel červené „Terre Siciliane" rosso. Klábosil jsem jak se svatebčany, tak s mladým italským cyklistou, který přijel z Torina.

Odpoledne začalo náročným stoupáním na náhorní plošinu, kde nejezdila skoro žádná auta ani cyklisté, ale desítky motorkářů. Foukal chladný vítr, většinou proti, a tak jsem musel pořádně šlápnout do pedálů a občas i zastavit a nabrat nové síly po občerstvení. V Montezemolo jsem doplnil tekutiny pivem s motorkáři, kteří tu také odpočívali a jako jediný cyklista jsem byl středem pozornosti.

Odtud následoval už převážně sjezd. Nejhezčí byl posledních 14 km z Altare do Savony, kde byla dokonce značka s omezením maximální rychlosti motorek 80 km za hodinu a kol 60 km za hodinu! Já jel však pomaleji a cestu jsem si opět vychutnával.
V Savoně až u moře jsem začal hledat ostello uvedené v seznamu ubytoven pro celou Itálii. Zklamání bylo veliké, když jsem po 2.5 km dlouhém krutém stoupání na nejmenší možný převod přijel k závoře ubytovny, která byla mimo provoz. Vrátil jsem se do města k velké pevnosti Priamar a hledal info, které bylo v sobotu zavřené. Pěkná mladá policistka nevěděla nic než doporučit Grand hotel za 50 €. V jeho blízkosti jsem ale získal kontakt na penzion Kristýna, ale po zazvonění nikdo neodpovídal. Opsal jsem si číslo telefonu s tím, že požádám někoho místního o kontakt s penzionem.

Stalo se neuvěřitelné, když jsem před domem oslovil první dámu, která byla majitelkou penzionu Kristýna a okamžitě mne ubytovala za 25 € v centru města. Bylo už 18 hodin, když jsem se vydal na nákup, poté zvládl hygienu a dlouho večeřel a popíjel s tím, že si přímořské letovisko prohlédnu až zítra ráno. Byl to docela náročný den plný překvapení, ale s dobrým koncem. Červené víno a Studentská pečeť byla závěrečná tečka dnešního dne.

Pondělí – Bracco – Pass del Bracco (615) 8 km – Borghetto 24 km –La Spezia 47 km – Marina di Massa 82 km – Viareggio 103 km – Pisa 140 km; převýšení 500 m.

Po snídani v půl osmé chci odjet, ale skoro jako pokaždé i zde mne majitel zval na šálek kávy, což nelze odmítnout. Po zcela prázdné silnici jsem ještě stoupal více jak 120 m nahoru do průsmyku Bracco (615). Vzpomněl jsem na Mirka, co by asi říkal této cestě kolem moře a byl jsem rád, že si výjezd vychutnávám sám.

Ale jen malou chvilku, neboť se ke mně přidal na kole sympaťák na první pohled Enrico, který za měsíc jde do důchodu a stejně jako já si rád udělá pěkné ráno. Jeli jsme pomalu a stále se bavili a on jen litoval, že nemůže se mnou pokračovat k moři do La Spezia. Opět překrásný sjezd po prázdné silnici´k moři, ale samá zatáčka, a tak má rychlost nepřekročila 45 km za hodinu.
Potkali mne dva mladší Italové na kolech, když jsem v Borghettu fotil asi 25 zavěšených kol na fasádě domu. Chvíli jsem si s nimi povídal, ale jejich pomalejší tempo mi nevyhovovalo, tak jsem se rozloučil a sám přijel k moři do La Spezia. Je to oblíbené letovisko se subtropickou vegetací, kde je moderní kruhová katedrála na náměstí Piazza Europa, která se mi nelíbila, a pevnost San Giorgio.

Moc se mi naopak líbil překrásný park. Dopřál jsem si zde dopolední teplou svačinku na tržišti před stánkem s květinami, kde jsem se bavil s místními staříky, kteří měli zájem o moji cestu. Pokračoval jsem do přímořského letoviska Marina di Massa, které je omýváno Tyrhénským mořem a jsou tu piniové háje a za nimi Apuánské Alpy, na kterých ležel ještě sníh. Dominantou je hrad Malaspina Massa.

Další zastávka byla až na pláži za městem Viareggio, neboť bylo 28 °C. O Viareggiu povím jen, že je to centrum severní toskánské riviéry. Kolem silnice, po které jsem projížděl, byla po obou stranách samá auta a motorky, i když byl všední den. Voda v moři měla jen 22 °C, a tak se skoro nikdo nekoupal.

Dopřál jsem si druhou zastávku na jídlo, spíše na pozdní oběd. Asi po 1,5 hodině mne vítr dotlačil do Pisy, kde jsem se díky taxikářům rychle ubytoval v moderním hostelu za pouhých 19 €, ale na úrovni našich lepších hotelů. Bydleli tu převážně mladí lidé, cizinci ze všech kontinentů, nejvíce Japonci. Moderní budova o čtyřech podlažích má kapacitu více jak 150 lůžek. K hostelu mne ochotně doprovodil mladší Ital, který jezdí každý rok na Velkou Pardubickou – jak je ten svět malý.

Po vysprchování jsem vypral propocené a zasolené oblečení, nakoupil na večeři a v zahradě hostelu s ostatními povečeřel. Velmi úspěšný den jsem zakončil italským vínem „Feudi Reali" se sýrem „Bluedino" z Bystřice pod Hostýnem – snoubilo se dobře.

Úterý – Pisa – Livorno 25 km – Cecina 66 km – San Vincenzo 93 km – Piombino 105 km – Follonica 136 km – Scarlino, Casa in Maremma 147 km; převýšení 450 m.

V Itálii byl svátek založení republiky, stejně jako u nás 28. října. Po snídani od půl osmé jsem kroužil po římském městě na řece Arno, bydliště proslulého astronoma a fyzika Galileo Galilea a mířil k Šikmé věži – Torre Pendente; hned vedle je Dóm a Baptisterium. Mnohokrát jsem navštívil toto středisko italského umění a znovu jsem musel obdivovat komplex budov z 12. a 13. století.

Po 9. hodině jsem se vydal za naprostého klidu na cestu po staré historické římské silnici Via Aurelia lemované piniemi do přístavního města Livorno, odkud nejčastěji jezdím trajektem na Sardinii za svými přáteli. Cesta kolem moře voněla tropickou vegetací a kolem poledne vůní grilovaných ryb a všech druhů masa. Ani já jsem neodolal a nakoupil kromě jiného grilované kuřátko za 5 €, z kterého jsem snědl jen polovinu. Zato pivo a víno nezbylo žádné.

Teplota už překročila 30 °C, a tak jsem byl rád, že cesta byla chráněna stromy, kde bylo přece jen lépe. Pohodlná asfaltová silnice s malým provozem, cesta rychle ubíhala a etruská riviéra byla přeplněná díky svátku auty po obou stranách silnice a pláže plné lidí, ale jen málo se jich´koupalo, resp. smáčelo v moři. Je známé, že Italové neumějí moc plavat a dvě hodiny po jídle do moře ani nevkročí.

Těsně před Piombinem, kterému jsem se vyhnul, i když je to přístavní městečko renesančního vzhledu, ale už vícekrát mnou navštívené. Byly zde i etruské doly. Je zde hranice mezi Ligurským a Tyrhénským mořem a naproti je 10 km vzdálený ostrov Elba, kde jsem byl naposledy 7. dubna 2010. Odbočil jsem na alternativní Aurelii do města Follonica, kde jsem snadno nakoupil, ale obtížně jsem hledal cestu do kempinku s bungalovy Casa in Maremma, který nikdo z Italů neznal. Byl jsem tu sice před rokem na týdenním soustředění jičínských cyklistů, ale jako nováček jsem jezdil vždy ve skupině a nedával pozor na cestu, kudy jsme projížděli. Až na internetu mi náhodní Italové při pivě vyhledali správnou cestu a já byl velmi přátelsky přivítán sympatickou mladou Sylvii, která mi přidělila VIP bungalov pro 4 osoby, kde jsem byl sám. Zásluhu na tom má i má Jitka, která ohlásila můj příjezd, neboť se Sylvií mnohokráte domlouvala nedávný letošní pobyt dvou skupin cyklistů z Jičína.

V dobře vybaveném bungalovu bylo vše potřebné pro pobyt a navíc mi předala ještě láhev červeného k večeři. Říkal jsem si, že takto komfortně vybavený domeček včetně nádobí nemá mnohý u nás doma. Využil jsem i 25 m dlouhý bazén na plavání s vyhřívanou vodou 24 °C teplou jak večer, tak i druhý den ráno. Bungalovy mají kapacitu pro 450 osob, ale obsazené byly jen asi z 10 %, převážně Seveřany. K dispozici jsem měl i internet k vyřízení pošty. Ještě ve 21 hodin bylo 26 °C, a tak jsem seděl na terase, psal deník, popíjel víno Verdicchio a těšil se na další cestu.

Příjemné bylo zavolání z Jičína od Mabel a SMS od dalších přátel. Zase se musím opakovat: „mám se lépe, než si zasloužím".

Středa – Scarlino – Grosseto 46 km – Orbetello 94 km – Tarquinna 148 km; převýšení jen 250 m.

Po snídani ještě krátké osvěžení v bazénu (voda byla o 6 °C teplejší než vzduch), opustil jsem Toskánsko a jel po etruské riviéře; v pořadí už čtvrtý region od začátku cesty. Toskánsko je prostor mezi Apenninami a Tyrhénským mořem, oblast proslulá uměním, historií, s hlavním městem Florencií, kterému se tentokrát vyhnu.

Města, kterými nyní projíždím, často obklopují etruské hradby a vegetace cypřišů. Fotil jsem jen málo, neboť vše mám podrobně zdokumentováno v deníku ze své poutní cesty Via Francigena vedoucí z anglické Canterbury do Říma v roce 2009. Pohodlná byla cesta do Grosseta, známého z loňského cyklistického soustředění. Fotil jsem opravovaný kostel Sacro Corre, dopřál si malou ovocnou svačinku a pokračoval po čtyřproudové silnici s menším provozem směr Roma. Silnice je asi 1 km vzdálená od pobřeží etruské riviéry.

Brzy se teplota přiblížila 30 °C, a tak mé velké štěstí bylo, že tato Via Aurelia je chráněna piniemi. Pro mne bylo trochu nudné jet 45 km do Orbetella stále po rovině s bočním větrem, který občas i zatlačil; bylo to ale rychlé. Na pozdní oběd jsem zastavil u malého kostelíka a dopřál si odpočinek v tomto horku, jak by řekl Werich.

Také poslední část cesty do města Tarquinna byla s minimálním provozem aut a velmi rychlá. Už před 17. hodinou jsem byl v historické části města, kde jsem oslovil staříky s žádostí o ubytování. Jeden z nich okamžitě zavolal manželce, zda je to možné a poté nastartoval auto a já za ním na kole asi 1,5 km po městě, kde byla vila s označením B+B „Tarchon", tzn. ubytování v soukromí. Pěkný patrový dům se zahradou plnou exotických stromů s výhledem na moře a balkonem, kde jsem večeřel a psal deníček. Také zde mi poskytli snídani a vše za 25 €. V blízkém supermarketu jsem nakoupil hlavně pití, tj. pivo a dvě lahve vína, což byla skoro má pravidelná odměna večer. Na zahradě jsem pozoroval tři přítomné menší želvy, na které prý mám dávat pozor, až budu ráno odjíždět.

Čtvrtek – Tarquinna – Civitavecchiia 21 km – Supermercato 65 km – Vatikán 90 km – po Římě hledání ubytování 104 km – po památkách Říma 121 km; převýšení 250 m.

Po pestré snídani od paní domácí jsem odjel v půl osmé po téměř prázdné silnici do Civitavecchia. Doprovázel mne mladý italský cyklista, též stavební inženýr, a celou hodinu jsme se cestou příjemně bavili. Nakonec mne pozval na kávu, ale já si dal raději skleničku bílého vína. Potom mne požádal o společné foto a vizitku a popřál šťastnou cestu.

Krátce jsem se zastavil v místní knihovně na internet, kde mi Jitka sdělila, že naši přátelé ze Sardinie jsou už v Udine na severu Itálie; měl bych cestu přerušit a do týdne se vrátit domů. Informaci jsem předal svým přepravcům, což je Pavel Čadek z Autospolu Strakonice a Jirka Mates z jičínského Carga. Říkal jsem si: „ať se snaží, uvidím, kdo vyhraje".

Po překrásné asfaltce s bočním větrem od moře jsem pokračoval do Říma. Před 12. hodinou jsem si dopřál oběd s tím, že jsem ve velkém supermarketu nakoupil a vedle v klimatizované hale McDonaldu, kde skoro nikdo nebyl, poobědval. Krásné čisté prostředí, jen černoch stále vytírající podlahu mne rušil v pravé poledne. Dokonce polední zvonkohra mi zpříjemnila polední siestu.

Do Vatikánu to byla už jen hodina velmi rychlé cesty. Kolem silnice většinou pole po sklizeném obilí nebo plochy zeleniny všeho druhu. Po krátkém odpočinku a focení na Svatopetrském náměstí včetně švýcarské gardy jsem se vydal hledat své oblíbené ostello u stadionu Lazio Roma. Bohužel už je čtyři roky mimo provoz a zde mi doporučili nedaleký hotel. V tomto hotelu, který byl obsazený, pracuje v recepci pán, který si mne pamatoval z předchozích návštěv ostella, kde dříve pracoval. Doporučil mi levné ubytování u železniční stanice Termini, což bylo dalších 8 km přes celé město.

Dobrou orientací pro mne však byla řeka Tibera, podél které jsem jel. V okolí nádraží je mnoho hotelů a hostelů, které provozují převážně cizinci, nikoliv Italové. Ceny ubytování se však všude pohybují kolem 50 € a výše. Dlouho mi trvalo, než jsem přemluvil mladší Italku, než mi slevila na 35 € za noc, což je o 10 € více než je můj limit. Ubytování v hotelu však bylo na velmi dobré úrovni.

V podvečer jsem se ještě vydal už jen nalehko na kole po známých památkách hlavního města Itálie a opět jsem nebyl zklamán. Řím je město antické, románské, gotické, renesanční a barokní, ale také i moderní. Postupně jsem zvládl prohlídku baziliky S. Maria degli Angeli na náměstí Piazza Esedra s fontánou. Vedle jsou bývalé lázně Terme di dioeleziamo, poté Traianův sloup, vedle od něho kostel Del Santisimo nome di Marta; obrovský je Viktoriánský palác Traiano. Zato oblíbená Fontana di Trevi mne zklamala, neboť je v rekonstrukci a tudíž v lešení. Kostely kolem ní jsou však pěkné.

Poté jsem se vydal ke Coloseu, symbolu Říma kolem Forum Romanum, centra starověkého Říma. Nezapomněl jsem ani na náměstí Piazza Spagna, kde jsou dominantou Španělské schody ke kostelu Trinita dei Monti. Předtím jsem se ještě zastavil na náměstí Piazza Colonna, kde je též překrásný ozdobný sloup. Středu města dominuje památník Viktora Emanuela II..

V obrovském večerním silničním ruchu bylo štěstí vrátit se bez úrazu do hotelu. Jsem rád, že se mi to opět povedlo. Stejně velkou radost mi udělala večerní SMS od manželky, že po třech letech sedla na kolo a objela svůj dámský okruh do Vysokého Veselí, cca 30 km. Napsala: „Budeš asi v šoku". Byl jsem potěšen, přímo nadšen touto zprávou, když nejrychlejší žena světaa ve věku 55 let opět usedla na kolo. Tehdy jela časovku na MS v rakouském St. Johannu průměrem 40 km za hodinu a byla ve své kategorii nejlepší na světě!

Bylo 22 hodin, když jsem psal deníček, a tuto radostnou zprávu jsem slavil s místními Italy a popíjel vychlazené bílé „Rémove" a moučník s čokoládou k tomu. „Jito, jsi super baba, díky", jsem říkal přítomným přátelům na baru v Římě a nechtělo se mi jít spát.

Pátek – Roma – Cisterna di Latina 66 km – Terracina 116 km – Sperlonga 136 km; převýšení 450 m.

Dnešní den byl po ránu náročnější než všechny předchozí, neboť více jak 1,5 hodiny jsem hledal možnost, jak na kole opustit třímilionové město Řím. Po ránu zcela přeplněné město s ucpanými ulicemi včetně pruhu určeného jen pro busy a taxi, a tak jsem často předjížděl po chodníku, pokud na něm bylo místo. Jeden z Italů mne poslal k tangenciále s tím, že po ní cyklisté také jezdí. Jiný to zase nedoporučil, neboť je to nebezpečné. Vracel jsem se proto do centra a projížděl historickou bránou Porta Maggiore, Porta di Ladina a kolem dalších památek, ale na focení jsem neměl náladu.

Po ránu mne 24 °C přinutilo vyměnit dlouhý dres za krátký, a stejně jsem se potil. Také prvních 25 km od Říma bylo v hustém provozu i s kamiony hodně náročné. Trochu mi to připomínalo situaci před devíti roky, kdy jsem na kole nemohl opustit Madrid, kde na všech výpadovkách byla značka zákaz cyklistů. Nakonec se štěstí obrátilo na moji stranu a se silným bočním větrem od moře jsem v poledne zastavil v pěkném klidném městečku Cisterna di Latina, kde jsem si dopřál oběd.

Odpoledne následovala historická cesta Aurelia, rovinatá, ale pinie chránící mne před ostrým sluncem svými kořeny velmi narušovaly asfaltovou silnici, po které jsem se za teploty 30 °C přibližoval městu Terracina. Krásné historické město na útesu Monte Angelo 227 m vysoko nad mořem, kde je římský Jupitérův chrám. Odpočíval jsem na náměstí Forum Emiliano a doplňoval tekutiny a vitamíny z pomerančů.

Necelých 20 km zbývalo do cíle v pobřežním lázeňském městečku Sperlonga, kde jsem pokaždé velmi rád. Je to oblíbená destinace majetných Italů a pobřeží patří mezi nejhezčí v Itálii.

Když mi kamarád Pavel Čadek, majitel Autospolu Strakonice, napsal, že v pondělí večer bude jeden z jeho kamionů vykládat zboží ve Frosinone, rozhodl jsem se pro přerušení cesty právě zde ve Sperlonge s tím, že další den na doporučení své ženy si odpočinu u moře a teprve poté se začnu přibližovat do Frosinone. Druhá možnost byla cestovat za kamionem do vzdálenějšího Ascoli na pobřeží Jaderského moře, kde bych ale musel překonávat pohoří Appennin. Měl bych možnost navštívit v Maceratě svého přítele Enrica Copariho, pro kterého moje žena také pracovala. Zvítězila první možnost, neboť poblíž Frosinone je město Sora, kde máme také mnoho přátel. Jitka nevěřila, že vydržím celý den u moře. Byl to pro ní asi stejný šok jako pro mne,když mi oznámila, že sedla opět na kolo.

V podvečer jsem se ubytoval v kempinku „Nord-Sud" v roulottu (obytný přívěs), který měl dokonalé vybavení pro 4 osoby včetně plynového sporáku s troubou, ledničky, nádobí atd. Posezení bylo možné jak uvnitř, tak venku pod střechou s osvětlením, a všude kolem vonící kvetoucí keře. Původní cenu za ubytování 30 € jsem snížil na 20 € s tím, že zde budu dvě noci. Ve velké pohodě jsem večeřel a poté se kochal pohledem na překrásné Tyrhénské moře.

Sobota – Sperlonga kemp – Sperlonga a zpět dvakrát 15 km; převýšení 400 m.

Stejně jako jiné dny jsem už v půl sedmé začal připravovat snídani, i když jsem měl plánovaný jen odpočinek celý den. Po snídani jsem navštívil místní krámek, abych doplnil proviant, vypral prádlo a odešel na pláž se slunit a hlavně si zaplavat. Na pěkně upravené pláži bylo málo lidí a ještě méně jich bylo v moři, a skoro nikdo neplaval dále od pobřeží. Jen málo Italů umí plavat, neboť ve škole se to jako u nás nenaučí.

Byly tu rodiny s malými dětmi předškolního věku nebo starší lidé. Teplota vzduchu 24 °C, vody jen 23 °C, ale mně to maximálně vyhovovalo. Lenošil jsem jako už dlouho ne a všude kolem vládla velká pohoda. Dlouho jsem se bavil s plavčíkem Fábiem, který je buddhista a hlídá bezpečnost na pláži i na moři. Těšil jsem se na polední vaření a grilování, abych využil nádherně zařízenou kuchyň. Po obědě jsem se vrátil na pláž si zaplavat. Překvapivě rychle se ale obloha zatáhla mraky a začalo drobně pršet. Odpočíval jsem proto ve svém roulottu a dokonce na chvilku usnul.

Po dešti jsem se vydal na kole na krátkou vyjížďku do městečka Sperlonga, což znamenalo vyjet o 100 m výše, odkud je pěkný výhled na pobřeží, a zase sjet dolů k moři. Toulal jsem se spletí uliček kolem kostela Santa Maria a Strážní věže Torre Truglia na pobřeží a fotil pěkně upravené pláže. Nakoupil jsem vše potřebné na večeři včetně nového zubního kartáčku. Po návratu do kempu jsem zjistil, že mi chybí brýle, a tak jsem krátkou, ale náročnou cestu na stoupání do Sperlongy musel zopakovat.

Po návratu už opět pražilo slunce, a tak jsem se na pláž stejně jako většina vrátil; plaval v moři a odpočíval. Co mne však překvapilo, byla ruština, kterou asi padesátiletá, vedle ležící dáma, komunikovala s chlapcem ve věku našeho Jáchyma, cca 3 roky. Nesměle jsem ji oslovil a ona byla velice ráda, že po týdenním pobytu může mluvit s někým jiným než se svým vnukem. Žena z Kyjeva zde už týden hlídá syna své dcery, která pracuje v Římě a zaplatila jí dvoutýdenní pobyt ve stejném kempinku jako bydlím já. Neumí italsky, ale i tak je spokojená, že si může užívat malého Voloďu. Příjemně jsme si povídali na pláži do 19 hodin, kdy jsem odešel na večeři a odmítl její pozvání na večeři. Litovala, že odjíždím, neboť jsem mohl být jejím společníkem na další týden, kdy odlétá do Kyjeva. Přijal jsem pozvání na láhev červeného vína a zopakoval si ruštinu stejně jako při nedávné cestě na Bajkal. Že budu trávit večer v Itálii s Ukrajinkou, mne ani ve snu nenapadlo. Celý den u moře byl překvapivě pestrý a ani chvilku jsem se nenudil. Musím za to poděkovat své ženě, která mi to navrhla.

Neděle – Sperlonga – Intri 16 km – Pass Madona di Civita (620) 27 km – Ceprano 61 km – Sora 92 km; převýšení 1200 m.

Výborně odpočatý jsem v půl osmé opustil kempink a začal stoupat více jak půl hodiny do sedla stejně jako v roce 2009, kdy jsem přejížděl pohoří Appenniny přes Frosinone a Soru. Na 7 km jsem vystoupil o 400 m výše a rozloučil se posledním pohledem na překrásnou riviéru a odjížděl do vnitrozemí za svými přáteli do města Sora. Jen pár minut jsem klesal dolů, abych znovu začal stoupat dalších 200 m po překrásné horské asfaltce, kde jezdí v neděli převážně jen cyklisté. Prudký sjezd následoval do městečka Intri, odkud jsem stoupal 8.5 km do sedla Madona di Civita, kde jsem se zdravil a fotil s mnoha cyklisty; nejvíce jich bylo z města Terracina. Kolem silnice byly lesy, skály, kvetoucí vonící keře, cypřiše, velké kaktusy – opuncie, pinie a jiná vegetace, v údolí zase pěstují převážně zeleninu, nejvíce artyčoky. Teplota přesahovala 24 °C a tričko bylo zcela propocené.

Odměnou byl dlouhý sjezd opět bez provozu aut, jen motorkářů přibylo. V poledne ve městě Ceprano jsem si dopřál oběd a dlouhý odpočinek, neboť do cíle cesty zbývalo už jen 30 km a setkání s přáteli Giovannim Rossatim a jeho manželkou Carlou bylo domluvené až na 19. hodinu. Několikrát jsem zastavil, abych doplnil vitamíny (pomeranče a broskve) a tekutiny.

Obloha se trochu zatáhla, což jsem rád uvítal. V Soře na náměstí jsem fotil katedrálu Assunta a poté zasedl před barem „Cafe di Angelo" s karbaníky a popíjel pivo. Stále se chtěli bavit, ale většina z nich mluvila dialektem, což mělo velmi daleko k italštině.
Předtím jsem zastavil místní policisty, abych získal adresu, resp. název ulice svých přátel, kteří před více jak 20 roky mnohokráte pobývali u nás v Jičíně. Policista mne překvapil, když vytočil telefonní číslo a předal mi Giovanniho, který byl na výletě daleko od domova a sdělil mi název ulice, kde bydlí. Po třech hodinách sezení v hospodě jsem název ulice zapomněl, a tak jsem v 19 hodin oslovil kolemjdoucího, elegantně oblečeného pána, zda zná ing. Giovanni Rossatiho, který pracuje mimo jiné pro místní radnici. Byl to starosta města, který mi řekl název ulice a udal přesný směr a popis, jak ulici najdu.

Na náměstí se v té době shromáždilo velké množství lidí, neboť se konala oslava „Božího těla", kterou starosta zahajoval. Ulice, převážně pěší zóny, byly ten den ve všech městech barevně vyzdobené. V půl osmé večer už mne vítali přátelé v jejich obrovském domě a na večeři pozvali i další přátele, které jsem znal, neboť jezdili k nám do Jičína. Byl to malíř Antonio Notari, který měl v Jičínské galerii i výstavu svých obrazů, jeho manželka Anna, sestra Carly Alberta (36 let) a jejich maminka.

Výbornou společnou večeři o mnoha chodech připravila Carla, a příjemná veselá zábava skončila až před půlnocí. Giovanni se podivoval, jak jsem dokázal odpoledne oslovit nejvyšší představitele města, tj. šéfa městské policie a starostu, kteří mu okamžitě telefonovali. Když jsem vyprávěl o svém setkání s ženou z Ukrajiny, říkal, že zde pracuje legálně velmi mnoho ukrajinských dívek, které poskytují péči starším lidem v penzi, neboť tu chybí naše domovy pro důchodce. Mají příjem asi 800 € za měsíc a ubytování a stravu zdarma. Přispívá na to stát stejně jako městské radnice, podobně jako u nás, ale je to prý asi levnější než stavět domovy důchodců. Podobně je tomu s mateřskými školkami, které zdaleka nedosahují úrovně u nás v Česku.
Ubytován jsem byl v překrásném penzionu B+B uprostřed města, který provozuje mladá Alberta.

Pondělí – Sora – Cassino 48 km –Piedimonte San Germane 60 km; převýšení 150 m.

Spal jsem jako král do 7 hodin! Po 8. hodině mne vyzvedl Giovanni a v místním baru jsme lehce posnídali, neboť po bohaté večeři nebyla chuť na větší snídani. Chci uvést, že všichni přítomní včera na večeři byli neobyčejně štíhlí a víno skoro nepili; jen vodu. Já vypil asi více vína než všichni ostatní dohromady, ale bylo mi s nimi moc dobře.

Dříve než jsem opustil město, jsem vyhledal místní knihovnu, abych si přečetl hlavně zprávy o dopravě zpět, která mne nejvíce zajímala, a přesný termín příjezdu italských přátel ze Sardinie do Jičína. Šokovala mne zpráva ze Strakonic, že mám jet do Ascoli až k Jadranu přes Appenniny. Okamžitě jsem hledal vlakové spojení do těchto míst. Naštěstí se to brzy vysvětlilo a platilo místo nakládky nedaleko Frosinone, což mne uklidnilo, zvláště, když už jsem věděl, že Italové přijedou k nám do Jičína v pátek.

Cestu do Cassina jsem už znal a byla v pohodě. Přijel jsem tam na oběd, kdy se obloha zatáhla a nad horami bouřilo. Vyhlédl jsem si proto raději restauraci s venkovní terasou s vyhlídkou na Monte di Carino, kde jsem před dvěma roky vyjel o 500 m výše na Montecassino. Nahoře je obnovený Benediktinský klášter. V roce 1943 až 1944 zde byl opěrný bod německé fronty a v boji padlo 1045 polských vojáků, kteří jsou zde pochováni. Na terase restaurace jsem zaparkoval své kolo a objednal si místní těstoviny s rajčaty a pivo a přečkal zde dešťovou přeháňku. Měl jsem chuť na grilované maso, které připravují v rosticceriích (grilbarech), ale v pondělí mají zavřeno.

Po obědě jsem se vydal na projížďku po městě a poté začal hledat ubytování v blízkosti továrny Fiat v blízké obci Piedimonte San Germane, kam má přijet český kamion v noci vykládat zboží. Velkou euforii jsem prožíval, když mi řidič kamionu Stanislav Macho odpověděl, že ve 21 hodin mne vyzvedne na mnou doporučené benzínce Esso, pouhé 2 km od zítřejší vykládky u firmy Fiat, kam jedu už podruhé. Ušetřil jsem 40 € za nocleh, neboť jsem mohl přespat v kamionu. V tomto okamžiku jsem si uvědomoval, že opravdu svou cestu přerušuji a vracím se domů.

Vedle v supermarketu jsem si nakoupil nejen na večeři, ale i na dlouhou cestu do Jičína. Večer opět černé mraky nad horami a bouřka a já si v pohodě u benzinky popíjel dobré víno a začal se těšit na návrat domů. Listoval jsem v italských novinách La Stampa, kde hlavní titulky jsou problémy imigrace na jihu Itálie, hlavně z Libye, Egypta, Senegalu, Maroka a dalších zemí Afriky, o finančních problémech Řecka, které řeší G 7, zatímco Merkelová a Obama na fotografii v novinách popíjejí na bavorských slavnostech piva.

Já si tu užíval slunce a pohody, pouhých 80 km od Neapole, obklopen přímořskou vegetací a „pršelo mi štěstí"; jak je zatím krásně na tomto světě. Dopil jsem také poslední slivovici z Moravy od tatínka Moniky K. Řidič kamionu za mnou přijel k benzínce Esso ještě o 10 minut dříve než slíbil a přivítal mne mladý sympatický Stanislav. Naložili jsme kolo a pouhé 2 km popojeli před továrnu Fiat, kde jsme vypili láhev červeného vína a přespali.

Úterý – Vstávali jsme a snídali až v 7 hodin a až v 9 hodin začala vykládka brzdových součástek z firmy Continental Jičín. Do 13 hodin jsme čekali na zprávu, kde budeme nakládat zboží pro zpáteční cestu do Česka. Bohužel nakládka nebyla směrem domů, tzn. na sever, ale na jih přes Neapol a Salerno do Éboli, jen 15 km od historického Paestum, které jsem si naposledy prohlížel v dubnu 2013. Je to městečko s troskami chrámů a akropolí´z roku 600 př.n.l., které tvoří nejvýznamnější monument řeckého stavitelského umění na italské pevnině, tzv. Poseidonovo město. Zde jsme naložili 8 tun melounů a zbývajících 16 tun jsme dlouho nakládali v jiném skladu, kam bylo obtížné zajet tak velkým kamionem a ještě horší se zde otáčet. Jen bravurní jízda a trpělivost řidiče vše vyřešily. Chladící kamion s melouny byl celou cestu temperován na teplotu 15 až 18 °C. Teprve ve 21 hodin jsme opustili sklad, ale odjeli jsme spokojeni, že nemusíme čekat na druhou nakládku do dalšího dne.

Zde začala konečně cesta na sever k domovu směr Řím. Až po půlnoci jsme zastavili v pěkném autogrilu, vysprchovali se, vypili láhev červeného a uložili se ke spánku; bylo už půl třetí ráno.

Středa – Po devítihodinové přestávce jsme mohli pokračovat v cestě domů. Připravil jsem ke snídani smažená vajíčka a pokračovali přes Florencii, Bolognu stále na sever. Teplota během dne vystoupala na 27 °C, ale v klimatizované kabině bylo příjemně; poslouchali jsme italskou hudbu nebo jsme se bavili. Standa se těšil na přítelkyni Lenku a 1.5 ročního syna a já na rodinku a přátele ze Sardinie, kteří oplácejí náš loňský pobyt u nich v Tempiu di Pausania.

Před městem Mantova jsme využili bezpečnostní přestávku k pozdnímu obědu, a to bylo na teploměru venku 32 °C a od jihu vál „africký fén". Kolem dálnice v Pádské nížině jsou rýžová pole, což už mne nepřekvapilo. Před Bolzanem nás postihl defekt na zadní pneumatice, ale Standa si s tím rychle poradil, i když silniční asistence byla stále přítomná Zdržení bylo asi 30 minut, které nám pak chyběly na hraničním přechodu při nakládaní kamionu na vlakovou soupravu, kde jsme měli předem rezervované místo. Naše celková váha přesahovala 40 tun, a tak jsme po území Rakouska z Brenneru do Kufstainu museli použit vlak.

Čtvrtek – Ráno v půl páté jsme překročili ve Strážném hranice do Čech a před 7. hodinou už jsem vystupoval z kamionu ve Strakonicích před vlakovým nádražím a rozloučil se s řidičem. Za 10 minut jsem odjel rychlíkem přes Plzeň do Prahy a dále přes Chlumec nad Cidlinou a Ostroměř do Jičína, kam jsem přijel ve 12.30 hodin. Standa mi na cestu ještě přidal tašku a dva melouny o váze asi 5 a 6 kg, což bylo obtížné přepravovat při´přestupování, neboť jsem měl dost práce s kolem zatíženým brašnami. Naštěstí mi pokaždé někdo pomohl; někde cestující a někde průvodčí a dvakrát dokonce výpravčí (v Chlumci a v Ostroměři).

Do 17 hodin jsem stačil připravit malé občerstvení doma na zahradě, kam mne přišli přivítat přátelé a později i má Jitka vracející se z Prahy.

Další den v pátek už přijeli přátelé ze Sardinie Augusto a Sandra, kterým jsme se věnovali celý týden. Za týden v pátek jsme se s nimi rozloučili v Praze a vrátili se do Jičína, neboť v neděli Jitka odletěla do svého oblíbeného Řecka, opět na ostrov Rhodos, kde máme dlouholetého přítele Efta.

Nakonec ještě trochu statistiky jako obvykle.
Přehled kilometrů všemi dopravními prostředky:
25.5. vlak 200 km
26.5. vlak 45 km, kolo 28 km, kamion 850 km, převýšení
27.5. kolo 125 km Cologne – Varese 150 m
28.5. kolo158 km, lodí 4 km Varese – Ivrea 800 m
29.5. kolo 118 km Ivrea – Pinerolo 750 m
30.5. kolo 154 km Pinerolo – Savona 450 m
31.5. kolo 118 km Savona – Sestri Levante 950 m
1.6. kolo 140 km Sestri Levante – Pisa 1450 m
2.6. kolo 147 km Pisa – Scarlino 450 m
3.6. kolo 148 km Scarlino – Tarquinia 250 m
4.6. kolo 121 km Tarquinia – Roma 250 m
5.6. kolo 136 km Roma – Sperlonga 550 m
6.6. kolo 15 km Sperlonga kemp – Sperlonga 2x 400 m
7.6. kolo 92 km Sperlonga – Sora 1200 m
8.6. kolo 60 km Sora –Piedimonte San Germane 150 m
9.6. kamionem 550 km
10.6.kamionem 630 km
11.6. kamionem 420 km, vlak 250 km

Celkem:
na kole 1560 km 8300 m
vlakem 478 km
kamionem 1600 km
lodí 4 km
Průměrně denně na kole 130 km převýšení cca 700 m denně
Ubytování – přehled cen
25.5. kamion 0 €
26.5. Cologne, u přátel Giuliano Torri 0 €
27.5. Varese – hotel Stelvio 25 €
28.5. Ivrea – sportovní klub 15 €
29.5. Pinerolo B+B „La Siede" 25 €
30.5. Savona B+B 25 €
31.5. Braco, Sestri Levante, penzion „Davidín" 20 €
1.6. Scarlino, Casa in Maremma, bungalov 0 €
2.6. Tarquinia B+B B+B „Tarchon" 25 €
3.6. Pisa, hostel Pisa 19 €
4.6. Roma, hotel 35 €
5.6. Sperlonga, kemp „Nord – Sud" 20 €
6.6. Sperlonga 20 €
7.6. Sora, B+B, u přátel Giovanni Rosatti 0 €
8.6. Piedimonte San Germane, kamion 0 €
9.6. kamion 0 €
10.6. kamion 0 €
Celkem 229 €, tj. 6300 Kč
Náklady odhadem celkem:
Stravování 18 dní – 3 dny = 15 dní x 9 € = 135 € 5 000 Kč
Ubytování 17 nocí, z toho 7x zdarma, zbývá 229 € 6 300 Kč
Doprava vlakem + kolo 200 Kč
Celkem 11 500 Kč
Průměrný náklad na jeden den 11500 : 18 = 640 Kč.

Pozn.: k nižším cenám za ubytování mi pomohl vytištěný program celé cesty kolem Itálie, který jsem měl sebou.
Vždy mne nadchne Itálie, kam se velice rád vracím a miluji ji ve všech podobách. Druhou část cesty bych chtěl začít v polovině září a přáním Augusta je, abych přijel trajektem na Sardinii do Olbie a přidal poslední etapu z Olbie do Tempia Pausania, kde bydlí. Měl bych být přijat na radnici starostou města, který byl nedávno nově zvolen.   Ivan Pírko

Autor: Redakce

28.7.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Extraligoví házenkáři Zubří (v červeném) v sobotu v rámci 12. kola v rožnovském azylu porazili Jičín 28:22.

V cestě stojí nováček. „Musíme si to správně srovnat v hlavě," říká Bareš

Z vyhlašování cen Jivínského Štefana.

Jívínský Štefan za kulturní počin roku. Už jste podali nominaci?

Extraliga pokračuje. Jičín jde na Vítkovice už bez Čiháčka

Jičín - Po pauze se znovu roztočí mistrovská kola florbalové extraligy žen. V pátek je na programu třinácté dějství.

Z Hořic do Chodovic dojedete po nové asfaltové cyklostezce

Hořice - Nová cyklostezka, ze které se můžou těšit cyklisté i in-line bruslaři, spojuje Hořice-Hrachovec s Chodovicemi. Najdete zde informační cedule, stojany na kola a lavičky pro odpočinek.

Hlasujte O nejkrásnější gól roku!

Královéhradecko - Královéhradecký krajský fotbalový svaz ve spolupráci s Deníkem vyhlásil soutěž O nejkrásnější gól roku 2017. O prvenství se uchází šestice hráčů. 

Plán sklidil aplaus. Získá také finance?

Hořice - Velkorysý záměr využití hořického zámku představil místním zastupitelům a veřejnosti místostarosta a architekt Martin Pour.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT