A právě tento pro mnohé neprobádaný svět byl k okusení minulý týden v Jičíně, kde na zdejším Valdštejnském náměstí zaparkovala Kavárna Potmě, která již na svých veřejích hrdě hlásila, že je: Otevřena od nevidím do nevidím.

Pomocná ruka
A její kouzlo a nevídané zákoutí jsme se rozhodli prozkoumat. Ovšem bez průvodce, kterým byl v našem případě Honza, by to rozhodně nešlo. Bez jeho pomocné ruky bych se přinejmenším přerazil. „Dobrý den, přejete si stůl?" vítá mě před vstupem do kavárny usměvavá „recepční" Kateřina Hegerová. Po mé kladné odpovědi začne prsty zkoumat osazenstvo kavárny na improvizovaném 3D plánku před sebou.

„Tak tu máme teď volnou jedničku," dodává dívka, která je již od narození nevidomá a hlásí do vysílačky: „Honzo, máme tu dalšího hosta. Uveď ho prosím na jedničku." Čekám. Otevírají se dveře pojízdné kavárny a z nich vychází můj, na další minuty věrný, průvodce a podává mi pomocnou ruku.
„Bude to trošku nezvyk, ale za chvíli to opadne," říká mi Honza s douškou, že některým lidem se při prvním kontaktu s černočernou tmou může udělat nevolno. Chytám se jeho natažené dlaně a o jeho slovech nepochybuji.

Jen co se za námi zavřely vstupní dveře a my se šouráme chodbičkou (alespoň tam podle Honzy je. Já nevidím nic a temnota mi připadá bezbřehá a nekonečná), začíná se mi točit hlava a ve změti myšlenek, které se vynořují jako zmatení delfíni, mi vyvstane text skupiny Komunál o nevidomém chlapci: „Až budu umírat, já lásko nic nepoznám, hrob taky černou barvu má." Ještě než mi však v hlavě dozní poslední tóny, jsme na místě. Zase tápu.

„Teď vám dám ruku na stůl. Je lepší se k němu postavit čelem a pak se zasunout na židličku," vyzývá mě Honza a směřuje mou dlaň na dřevěnou desku. Poslouchám jak školáček a za chvíli s menšími problémy usedám. „Tak, co si dáme?" otáže se mě můj průvodce. „Nevím, jestli si mám dát něco teplého, bojím se, že se pokecám a spálím," zní má odpověď. „Nebojte, to zvládnete," odtuší Honza a s moji objednávkou čaje s osmi cukry mizí ve tmě, tedy alespoň to tak zní. Černočerná tma má totiž své kouzlo v tom, že člověk „odpojí" smysly zrakové a o to intenzivněji vnímá okolní zvuky. Honza se tedy odšoural a z blízkosti ne menší než dva metry slyším jeho objednávku na tušeném baru. Neuběhnou ani dvě minuty, které se ve tmě také jen těžko prokousávají nicotou, a již je tu má objednávka.

Čajova etuda
„Následujte můj hlas, natáhněte ruku a vezměte si šálek," ozve se ze tmy a já šátrám. Po několika dezorientovaných pohybech se mi skutečně v dlaních objevuje příjemně teplý kus porcelánu. Pokládám jej neohrabaně na stůl, který druhou rukou kontroluji, zda se mi během té krátké chvilky nepropadl do nekonečna. Je tam. Teď mě ještě čeká přebrání pytlíku čaje a hledačka cukrových vrecek. Před vložením čajového pytlíku do teplé vody lituji, že tam již nebyl při jeho podávání. Dostat se totiž do jeho obalu je v naprosté tmě takřka husarský kousek připomínající boj s větrnými mlýny. Když je sáček vyproštěný, začíná další hledačka s nerudovskou otázkou: Kam s ním? Po pár vteřinách nacházím šálek a opět lituji.

Tentokrát toho, že mou čajovou vášní je tento mok počastovat osmi cukry. Je to boj, ale po několika minutách vítězím. Při vychutnávání té si k mému stolu znovu usedá Honza, který vyzvídá, jak se mi v kavárně líbí a jak to prožívám. Netajím se tím, že jsem trošku v rozpacích a je to velmi zvláštní pocit. „To nejste sám. Ale je pravdou, že naši kavárnu v poslední době vyhledávají hlavně lidi, kteří se chtějí oprostit od venkovního chaosu," říká mi Honza s tím, že kolikrát se mu již stalo, že musel hosty budit.

„Naše kavárna má však jednu velkou výhodu. Zatím se nám totiž nestalo, že by někdo utekl bez placení," říká můj průvodce a navrch chce přidat ještě nějakou pikantní historku. „Prosím odveď hosty ze trojky," přeruší nás vysílačka a já opět zůstávám sám ačkoliv obklopen plnou kavárnou. Rozjímám a má mysl se v tom prázdnu uklidňuje a myšlenky se třídí.

Dopíjím a taktéž žádám o pomoc s odchodem. „Dejte si pozor na oči, možná to bude trošku bolet," upozorňuje mě Honza, když se ze tmy vydáváme opět ke světlu. Oči si však opět rychle zvykly na okolní svět. Loučím se s Honzou a vím, že to nebyla má poslední návštěva.