To jsem ještě nevěděl, že třičtvrtě trasy bude foukat protivítr, a to je nejen pro koloběžku slušně řečeno – né moc fajn.

Start: Robousy přes Jičín, okolo rybníku Kníže pokračuji jižním směrem na Čejkovice. Tam mě mile překvapil nový, asi kilometr dlouhý asfaltový povrch silnice. Když jsem tudy jel naposled (asi dva roky) byla to tu samá díra. Stoupám do obce Veliš. První písemná zmínka o Veliši je z roku 1143, kdy tehdejší osadu zakoupil pražský biskup Jan II. a následně ji daroval nově založenému klášteru na Strahově. Zastavuji se u místního hřbitova kde fotím nádhernou hrobku rodu Šliků, kde jsou uloženy ostatky hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, popraveného na Staroměstském náměstí v roce 1621.

Další trhání nohou je náročnější, jelikož na vrchol stejnojmenného kopce je to pořád vzhůru. Kde končí cesta a začíná strmý výstup, zvažuji, co s koloběžkou. No, přece ji neochudím o ten výhled. Beru ji do „teplejch" a oba stoupáme vzhůru. Vrchol Veliše 429 m n. m. pokořen. Výhled je dobrý, tak fotím jako o život. Z vrcholu je krásný výhled na Jičín, Český ráj, Trosky, Krkonoše, Ralskou pahorkatinu a na nížinu směrem na jih k Nymburku. Nebe je plné větroňů. Aby ne, v takovém větru; výhledy opravdu stojí zato.

Historie hradu

Trochu z historie hradu Veliš, ze kterého se dodnes dochovalo jen velmi málo. Hrad Veliš stával na vrchu téhož jména, jenž je dnes narušen čedičovým lomem. Dnes jsou zde jen nepatrné zbytky zdiva bašt, věže a západního paláce, které jsou pevně spojeny s čedičovým základem, nejasně vyznačené přístupové cesty a terasovitě upravený jižní vrchol. O vzhledu hradu Veliše si můžeme učinit představu podle nejstaršího vyobrazení na pergamenovém plánu dvora Vokšice, který vypracoval v r. 1698 zemský měřič Andreas Bernard Klauser. Protože toto vyobrazení vzniklo asi dvacet let po zboření hradu, kdy ještě stály jeho podstatné části a kdy ještě žilo dosti pamětníků, lze zobrazení považovat za věrohodné.

Podle Klauserovy kresby tvořila hlavní část hradu velká hranolovitá věž, krytá sedlovou střechou s cimbuřím, umístěná asi uprostřed hradního komplexu. K věži přiléhaly na západě a východě dva paláce ukončené dvěma menšími věžemi, z nichž k východní byla připojena kaple. Na severu byla předsunuta pevnostní budova s ochozem a střílnami. Přístupová cesta k západní bráně byla chráněna palisádami. No to vše ale odnesl čas, jak zpíval Walda. Snáším koloběžku a frčím konečně z kopce.

Projíždím obce Bukvice, Střevač, Nadslav, Štidla, až do Příchvoje, kde za obcí odbočuji do pole a asi po 90 metrech jsem u svého dalšího naplánovaného cíle, u pramene řeky Mrliny. Pramen se nachází 378 m n.m. pod vrchem Čakan. Mrlina teče Královéhradeckým a Středočeským krajem a je pravým přítokem Labe, do kterého se vlévá po 51,6 km u Nymburka. Někdy příště ji celou na brndě taky pokořím. Pár fotek, lehké ochutnání ledové vody z pramene (doufám, že to bude bez následků) a jede se dál.

Severním směrem opět nová asfaltka a krásný sjezd, při kterém moje Kostka vyvinula rychlost 53 km/hod. Podjíždím státovku a přes Samšinu, Zámostí a Blata odbočuji do lesa. Zelená turistická trasa mě vede do kopce, který není sjízdný pro kolo, natož pro koloběžku, a tak opět sesedám a stoupám. Nacházím se na samém okraji Prachovských skal. Mým cílem je skalní vyhlídka Ervínův hrad. Asi po kilometru v „supr" terénu jsem na místě. Nikdo tu není – pohoda – klídek a bez tabáčku fotím tu všudypřítomnou krásu.

Skalní vyhlídka

Ervínův hrad se nachází v západní části Prachovských skal. Nejde však o žádnou hradní zříceninu, jak by se podle jména mohlo zdát, ale o skalní vyhlídku umístěnou na jedné z vysokých skalních věží v souboru několika skal, které svým vzhledem připomínají hradní zříceninu. Samotná vyhlídka je zajištěna kovovým zábradlím. Z vyhlídky lze přehlédnout západní část Prachovských skal, hlavně pak hluboké údolí vinoucí se od lesního koupaliště Pelíšek. Částečné výhledy pak poskytuje i pohled západním směrem do otevřené krajiny, na tuto stranu však ve výhledu částečně vadí vzrostlé stromy. Konec kochání a jede se dál.

Chvilku pěšky, chvilku na brndě cesta pomalu, ale jistě ubíhá dále po zelené turistické značce KČT až pod Malou Svinčici a Šikmou věž. Klesám až k hotelu Šikmá věž, kde je také liduprázdno. Chvilku váhám – dám pivko, nedám pivko, ale nakonec frčím dál. Následuje sjezd do Horního Lochova. Napojuji se na cyklotrasu č. 14 a sjíždím přes Holín do Jičína. Čeká mě posledních 5 kilometrů.

Po 3 hodinách a 7 minutách mám pro dnešek padla. Celkem 46 kilometrů poměrně náročným terénem. Bylo to ale super, škoda jen toho „luftu". Už se těším na další štreku. Chystám se do Liberce a sjíždět se bude Ještěd. Tak teď už jen to počasí aby dopadlo.   Miroslav Čech