„Lidé v Tanzánii o pomoc neprosí. Jsou upřímní, vděční a nezávidí si. Děti v Destiny nejvíc potřebují peníze a kompenzační pomůcky,“ říká v rozhovoru Matěj.

Jak se záchranář z Nemyčevsi dostal až do daleké Tanzánie?
Kvůli práci hodně cestuju po světě. Dokud nebyl covid, jezdil jsem přibližně jednou do měsíce na výjezdy do zahraničí, ať už to bylo Rakousko nebo Austrálie, až jsem se dostal do Afriky. Před deseti lety jsem se byl v Addis Abeba v Etiopii a tam jsem zjistil, že Afrika může být hodně drsné místo. Ale pak se mi to rozleželo v hlavě a Afrika mě začala lákat čím dál víc. Když jsem pak jel jako záchranář se závodníky rallye po staré trase Dakaru, a uvědomil si, jak se mi v Africe líbí. Na doporučení jsem se vypravil do Tanzánie. Do té jsem se natolik zamiloval, že jsem se tam chtěl vrátit a poznat ji.

A tam vznikla myšlenka, že byste chtěl místním pomoci?
Nebaví mě dovolené, kdy někam dojedu a plácnu sebou na pláž. Baví mě poznat zemi od základů, celé si to připravit a tu zemi skutečně poznat. Africké děti jsou hrozně vděčné, takže první co mě napadlo bylo se tam jet podívat do nějaké školky. A napadlo mě, že by bylo fajn ji vylepšit a dát své dovolené nějaký smysluplný cíl.

Proč jste se nakonec rozhodl navázat trvalou spolupráci v Arushi?
V Tanzánii mě provázel Frank, ze kterého se brzy stal můj dobrý kamarád. Ten mi doporučil nadaci Destiny, kterou jeho kamarád založil v roce 2017 v Arushi. Jel jsem se tam podívat a samozřejmě jsem na první návštěvu přivezl oblečení a hračky. Brzo jsem ale zjistil, že to není to, co lidé v Africe potřebují nejvíc.

Matěj Břeský

Pracuje jako záchranář v krajské Zdravotnické záchranné službě. Žije v Nemyčevsi na Jičínsku, ale práce jej často táhne do zahraničí. Ze všech kontinentů, které navštívil, si jeho srdce získala africká Tanzánie, která je bránou do safari. Přes svůj nadační fond Tembo pomáhá dětskému domovu v Arushi, svou pomoc ale neomezuje pouze na finance. Do Tanzánie jezdí pravidelně pomáhat s opravami a stavbami. Při poslední misi například s přáteli postavili moderní kurník, ve kterém mohou děti chovat slepice. Po misích v Africe se vrací domů ke dvěma malým dětem. „O Africe jim vyprávím a až budou větší, chtějí jet se mnou,“ směje se.

Co je tedy nejvíc potřeba?
Oblečení tam mají spoustu, ani se všechno nevyužije. Z Číny ho tam přicházejí záplavy.. Ale při návštěvě dětského domova jsem viděl, kolik je tam potřeba udělat práce, kolik kompenzačních pomůcek děti potřebují. A na to je nutné sehnat peníze. Po návratu jsem tedy založil transparentní účet, na který mi mohli zájemci přispívat, ale bylo mi jasné, že je potřeba to podchytit víc legálně. Tak jsem si nastudoval, co bylo potřeba, ze svého jsem vložil asi 15 tisíc a založil nadační fond Tembo. To bylo v roce 2019.

A od té doby pravidelně jezdíte právě do Arushi?
Přesně tak. Nadace Destiny tam provozuje dětský domov, ve kterém jsou z velké části děti s postižením. Většina dětí má dětskou mozkovou obrnu, je tam pár autistů, jsou tam i další postižení jako třeba jeden kluk, kterého doma týrali. Má zjizvený celý obličej, jinak je v podstatě zdravý. Takový fajnový kluk, ale rodiče ho týrali. Teď je tam devět dětí, ale vždycky, když se tam jednou za půl roku ukážu, někdo tam přibude, někdo ubude.

Přemýšlel jste i o tom, že byste pomoc zaměřil i do jiných koutů Tanzánie?
V Arushi se mi líbí, navíc se mi podařilo tam za čtyři roky vybudovat zázemí, mám tam kamarády, možnost si půjčit auto a všechno si zařizovat jako doma. Než jet pokaždé jinam, přivézt jim pár kousků oblečení a tu pomoc roztříštit, zdálo se mi lepší se zaměřit na jedno místo. Samozřejmě jsem uvažoval o tom, že by bylo fajn se podívat i jinam, ale to by vyžadovalo půjčit si velké auto. A to je hodně drahé. Je rozdíl, jestli si půjčím velké auto za dvacet tisíc, nebo menší za tři a za zbytek nakoupím pomůcky dětem do domova. Možná pokud se mi podaří sehnat milion. Ale vždycky se snažím, aby náklady nepřevyšovaly pomoc, kterou dáme lidem.

Jak je to s náklady za cestu a ubytování?
Já i další lidi, kteří se mnou jezdí, si svoje výlohy platíme sami. Často se mi ozývají lidi, že by chtěli jet se mnou, ale odradí je cena. Na takovou desetidenní misi je totiž potřeba si připravit ze svého klidně i 50 tisíc. Hradí si letenku, ubytování, základní jídlo a výlohy za cestování. Kamarádům, kteří tam jedou se mnou, totiž Tanzánii hrozně rád ukážu. Ať tam nevidí jen letiště a domov. Asi bych mohl za peníze z fondu koupit třeba lepší mobil, abych mohl sdílet, co tam děláme. Ale to se mi nezdá fér ani k těm, kteří mi posílají peníze. Asi i proto mě lidi kolem tolik podporují. Znají mě a ví, že jejich peníze najdou dobré využití.

Setkáváte se hlavně s podporou ze strany veřejnosti?
Z velké většiny ano. Ale samozřejmě se už našli i tací, kteří psali ošklivé komentáře o tom, že bychom měli radši pomáhat tady a proč si v Africe nemůžou pomoct sami. Já to nečtu, ale třeba kamarád, který jel se mnou, z toho byl docela smutný. Ale já se nebudu omlouvat za to, že někomu pomáhám. Jako záchranáři ve dne v noci jezdíme po kraji a pomáháme všem, kteří to potřebují. Takže nevidím nic špatného na tom, že chci pomoct i jinde, ještě k tomu za svoje peníze.

A jak vaši pomoc vnímají Tanzánci, konkrétně třeba lidé v Destiny?
Je potřeba říct, že mě tam o pomoc nikdo neprosí. Všechno je to moje iniciativa. Už to tam znám a občas vidím, že je nutné něco spravit, koupit a případně se zeptám, jestli něco potřebují. Lidé jsou tam jiní. Nestěžují si tolik, jak lidi u nás. Nezávidí mi to, že mám tady v Jičíně dvě auta. Jim se to třeba líbí, ale nezávidí, nestěžují si, že oni nemají. Často tam žije celá rodina v jedné místnosti, ale stačí jim to. V některých ohledech jsou proti jiným částem světa pozadu, ale o to jsou k sobě upřímnější a zdá se mi, že si i víc vypomůžou.

Jak Tanzánii zasáhla pandemie covidu?
Ani mi nepřišlo, že by se tam život nějak výrazně změnil. Nezdálo se mi, že by to tam pokosilo populaci tak, jako třeba v Indii. Samozřejmě v nemocnicích a na letišti se testuje, dokonce tam funguje i očkování, platí některá opatření. Ale asi nejvýraznější změna byla, že tam je méně turistů. Když jsme byli v národním parku, nebylo u lvů padesát jeepů, ale třeba jen pět. V Arushi jsem dvakrát navštívil místní nemocnici, která je podobná hradecké fakultce v africkém stylu, a nezdálo se mi, že by to tam bylo nějak dramatické. Ale je pravda, že teď už je to volnější. V lepších krámech nebo na letištích vyžadují roušky, na tržnici vůbec. Ale když covid začal, tak respirátory nosili i Masajové v buši.

A jak ovlivnil covid vaší činnost v Tanzánii?
Musel jsem kvůli tomu jednu misi odložit, tak jsem tam alespoň poslal balík. Posílal jsem tam kompenzační pomůcky, balík měl asi třicet kilo a dorazil tam po půl roce asi měsíc předtím, než jsem tam zase přijel já. A poštovné stálo asi osm tisíc. Něco tam takhle posílat nemá moc cenu. A většina věcí se dá sehnat přímo v Tanzánii, mnohdy dokonce levněji.

Při podzimní misi jste s přáteli v Destiny postavili moderní kurník, aby děti mohly chovat slepice. Už máte plány na jaro?
Ten kurník byl velký projekt. Nám se to může zdát jako maličkost, ale pro dětský domov to může znamenat určitou soběstačnost. Na jaro zatím konkrétní plán nemám, vím jen, že zase pojedeme na týden. Déle nemůžu kvůli práci a rodině tady. Určitě bude potřeba udělat nějaké drobné opravy na baráku. A chtěl bych se zaměřit na jednu místnost, která se mi tam nelíbí. Říkají tomu „sensitivity room“. Děti si tam můžou lehnout na molitany, blikají jim tam světýlka a hrají zvuky a má to na ně mít relaxační a terapeutický efekt. Ale ta místnost je hrozná. Chtěl bych ji vymalovat, pořídit tam nějaké ležení z nepropustného materiálu, které se bude snadno udržovat.

Jak se do pomoci můžou zapojit lidé ze široké veřejnosti?
Nejvíc potřeba jsou peníze. Nabízeli mi třeba i hasiči, že udělají sbírku oblečení. Já sám bych po dětech zaplnil čtyři velké kufry. Ale nemá smysl tam vozit něco, co není potřeba. Nejdůležitější je ta finanční stránka. Peníze musím shánět, protože sám bych to ufinancovat nezvládl. A nebo se můžou přidat a jet se mnou.