Ani Sputnik, ani bojová stíhačka TIE/LN z kultovní ságy Star Wars. Masivní betonová skulptura, která se koncem května objevila uprostřed hořického náměstí Jiřího z Poděbrad, zamotala hlavu nejednomu kolemjdoucímu. Nejedná se však o žádný popkulturní odkaz, ale o sochu umělce Tomáše Polcara, kterého pro nejnovější expozici oslovilo Městské muzeum a Galerie plastik v Hořicích.
Dílo z cyklu Kyklos nemá podle kurátora Filipa Jakše definitivní a „správný“ výklad, každý si může v kruhových tvarech betonové sochy hledat vlastní asociace. Někteří Hořičtí na hru přistoupili, v jiných umělecké dílo odlité na míru místnímu náměstí vyvolává kontroverze.
„V okamžiku, kdy sochu vytvořím a umístím na vybraném místě, začíná podle mě žít vlastním životem a já se o ni přestávám starat. Nevnímám, jestli ji lidé okolo přijímají pozitivně, nebo negativně,“ uvedl Polcar, který se ve své malbě a sochařské činnosti primárně zabývá významy skrytými za základními geometrickými tvary.
I mohutný Kyklos na hořickém náměstí v sobě spojuje tři archetypální tvary - kruh, kružnici a kouli. Všechny v surovém betonovém provedení jsou navzájem propojeny železnými tyčemi a zároveň mají navazovat na linie náměstí Jiřího z Poděbrad a Hořic jako takových.
Podle Jakše nese Kyklos význam kruhu a kružnice, které evokují pohyb a změnu, ale zároveň dává dílo divákovi prostor k dialogu, dotyku a individuálnímu prožívání.
Mekka sochařů a kus betonu na náměstí
V Hořicích, které si vybudovaly pověst mekky sochařů a kameníků, je prvotní dojem místních z betonového kolosu uprostřed náměstí částečně rozpačitý. Debata se strhla například na sociálních sítích muzea, kde lidé Kyklos přirovnávali k vesmírné družici a legendárním stíhačkám Impéria z fantasy filmů.
„Město kamenné krásy, kamenická škola a na náměstí kus betonu,“ ozval se například diskutující Martin N. Jiní ale nekonvenční dílo oceňují a přijímají jej jako dočasnou součást náměstí.
Kyklos bude vystavený na hořickém náměstí do konce srpna, poté se přesune do jiného prostoru. I to je pro tvorbu Tomáše Polcara typické, své betonové sochy umisťuje do různých prostředí - na několik měsíců je nechá v přírodě obrůstat mechem, pak je přesune do sakrálního prostoru nebo například do bílé, prázdné a sterilně působící galerie.
„V každém tom prostoru socha nasává atmosféru, život a historii daného místa. Proto rád pracuji v sakrálních prostorách, nesou totiž hodně silný příběh, kus historie, a já věřím, že jej socha nasává a nese si ho s sebou i na další místa,“ vysvětlil Polcar.
I Kyklos na hořickém náměstí podle Filipa Jakše touží po kontaktu s člověkem. „Tento objekt se podobá člověku i tím, že je zranitelný, má odřeniny a nese stopy výroby, které Tomáš Polcar záměrně nechává vyniknout. Působí staře a zkušeně, ač byl před několika dny odlit. Nese šrámy a otisky doprovázející jeho vznik a převoz. Stejně jako člověk, i umění má své vrásky. Chce se s ním setkat, cítit jeho pohledy a dotyky dlaní,“ doplnil Jakš s tím, že minimalistická tvorba se má prožívat právě tímto způsobem. Vyzývat k rozhovoru a být v něm divákovi partnerem.
