Lokalitu jsme lehce našli. Do dálky bylo slyšet štěkání a vytí pejsků, kterých se tu sešlo kolem tří set. A práci měli tentokráte opravdu nelehkou. Rozbahněný těžký terén proklínali i někteří závodníci. „Už jsem nikdy nejedu," lamentoval v cíli jeden z účastníků, jenž se brodil na kole. Pro osmdesátku nadšenců byla připravena sprintová trať o délce 4,8 km a midová dlouhá 14 km. Každý musel absolvovat dvě kola.

Zázemí
„Všichni většinou přespávají v autech nebo karavanech. Máme k dispozici společenskou místnost, ale jen jednu sprchu se studenou vodou," posteskl si Vladimír Vraštil, který chová šest aljašských malamutů. Jezdí po závodech nejen v Čechách, ale i v zahraničí. „V Jičíně je asi nejnáročnější trať, vždycky je tu bahnitý terén a raritou je i to, že se tu projíždí brodem, což někteří pejskové nehodlají akceptovat," přiznává nadšeně muž, který si už život bez svých chlupáčů neumí představit.

Disciplíny
Soutěží se v běhu, na koloběžce, kole, tříkolce s jedním nebo až osmi pejsky ve spřežení. Na mnohých byla znát v cíli únava, všichni měli bahno až za ušima. „Nejtěžší závod, jaký jsem jel. Tady je to o síle psa a u nás na kole jde o to, abychom nespadli. Já padal jenom jednou, tak jsem asi vyhrál," neztrácí humor Miloš David od Trutnova. K psům a závodění se prý dostal úplně náhodou, a to po přečtení knihy Běh s vlky. Závody, to je prý adrenalin, nádherná souhra psa a člověka.

Rodina Klímových přijela od Žatce. „Závod byl pěknej, trošku bahnitej, ale tady je to tradice," směje se Lukáš Klíma. Vlastní čtyři sibiřské hasky.