„Nejčastějším čtenářem je aktuálně rodič, který chce porozumět svému ditěti, které je na tom špatně. Což bylo mým velkým přáním. Být mostem a moci někoho převezt do světa deprese. Aby se tam na chvilku mohl rozhlednout a zjistit, jaké to v tom světě je,“ říká mladá žena, která si už několik let vede deník vděčnosti a radosti. Každý den se soustředí na okolnosti, za které může být vděčná. „Kotví mi to myšlenky a pomáhá mi to zorientovat se v tom, co je pro mě důležité a co ne. Hlavně pak v momentech, kdy se můj mozek zasekne na tom, co ještě nemám, co bych chtěla a nikdy mít nebudu,“ dodává.

Příběh Štěpánky, které deprese vstoupila do života bez varování a převrátila ho naruby, letos dojmul tisíce lidí nejen na Jičínsku, kde se sympatická brunetka narodila a dones zde žije. V roce 2012 studovala angličtinu na univerzitě v Pardubicích, jako každá vysokoškolačka se chystala na zkoušky, když náhle všechno přestalo dávat smysl.

Na svých besedách popisuje nástup deprese jako nevysvětlitelný smutek, pocit bezmoci, apatii a lhostejnost k okolnímu světu. Protože náhlou změnu nedokázala racionálně vysvětlit, vsugerovala si prý dokonce, že má na mozku nádor, který ji postupně fyzicky i psychicky zabíjí.

Štěpánka Živčáková žije s depresí. Napsala knihu a o svých zkušenostech s psychickým onemocněním beseduje na školách a s veřejností.
Před 10 lety se pokusila zabít. Nyní napsala knihu a přednáší o životě s depresí

Jediné řešení a úlevu pro sebe i své blízké viděl Štěpánčin depresí napadený mozek ve smrti. „Vždycky jsem byla pečlivá, měla jsem to proto všechno poctivě naplánované. Napsala jsem dopis na rozloučenou, na stole jsem nechala klíče, všechny dokumenty a s sebou jsem si vzala doklady, aby se záchranářům podařilo identifikovat moje tělo. Rozhodla jsem se totiž skočit z Milohlídky v Jičíně," popisuje věcně momenty, které jí změnily život.

V těchto těžkých okamžicích začíná vyprávění knihy Drátem do oka. Štěpánka ji letos vydala samonákladem a popisuje v ní do mrazivých detailů novoroční ráno 2013, které si tehdy vybrala jako svoje poslední. 

Sebevraždu nakonec nespáchala, shodou šťastných událostí a posledního vzepjetí pudu sebezáchovy si to rozmyslela, došla domů a se vším se svěřila rodičům. Jejich reakci, následnou terapii a několik týdnů v psychiatrické léčebně vypráví Štěpánka právě v knize Drátem do oka, která vyšla letos na jaře. Na její vydání se na Doniu složilo přes 150 lidí a vybralo se více než 105 tisíc korun.

Kniha byla původně pouze vyprávěním sepsaným na blogu. Své myšlenky, poznatky a rady se ale Štěpánka nakonec rozhodla říct veřejně, začala proto pořádat besedy, na kterých nejen vypráví svůj příběh, ale zároveň také radí blízkým těch, kteří se s depresí rovněž setkali, a dodává odvahu všem, jejichž boj teprve začíná. 

„Píšu o depresi, mluvím o depresi. A asi ještě nějakou dobu budu. Dokud ucítím, že je to potřeba. Moje knižní prvotina Drátem do oka letos spatřila světlo světa. Na moje narozeniny. Jsem moc vděčná všem, kteří si knížku koupili, i těm, kteří ji prodávají ve svých obchodech. A také těm, kteří ji darovali svým blízkým, protože by jim mohla pomoct. Moc si toho vážím," vzkazuje čtenářům.

Štěpánka Živčáková se před 10 lety setkala s depresí a málem to nepřežila. Nyní přednáší o tom, co všechno deprese dovede a jak se s ní poprat. Knihu Drátem do oka, která o její zkušenosti vypráví, pokřtila v pátek 26. května v Železnici.
Lepší než drátem do oka. Knížku o depresi pokřtila autorka v železnické vinici

Od května, kdy knížka Drátem do oka vyšlaa, Štěpánka nadále pokračuje v besedách a přednáškách, dál vypráví svůj příběh a přidala si k tomu další cíl. Stala se peer konzultantkou v organizaci Fokus Turnov, kde pomáhá lidem s podobným příběhem. Navázala také spolupráci se spisovatelem a aktivistou Tomášem Papršteinem, který letos svou tíživou zkušenost se sexuálním zneužíváním v dospívání sepsal v knize Klubovna naděje a založil stejnojmenný spolek na pomoc dětem a mladým lidem se stejnými problémy. Společně bojují za zlepšení a zpřístupnění péče o duševní zdraví nejen dětí a dospívajících. 

„Za co jsem vděčná? Za tolik skvělych lidí kolem sebe. Mám se od koho inspirovat, mám se na koho obrátit, když potřebuju pomoct, poznávam díky projektu tolik skvělých a nadšených lidí, že se mi kolikrát tají dech. Třeba mi napíšou, že četli moji knihu a jestli bych nepřijela udělat besedu k nim do města. Jsem pořád nějaká neznámá Živčáková, která ještě ke všemu mluví o tématu, kterého se bojíme a pořád se za něj stydime. Takže udělat besedu v jiném městě je výzva a obavy, že tam budeme sedět sami. A tihle lidé pak rozvěšují plakáty,sdílí událost a opravdu tam ty diváky dostanou. Tohle mi přijde jako zázrak!" říká Štěpánka

Ve své snaze ale neustává, ačkoliv stále občas narazí na odmítnutí. Zastává názor, že i o nepříjemných, nepohodlných součástech života je třeba mluvit veřejně a otevřeně, detabuizovat problematiku duševních nemocí. „Po všech píbězích, které slýcham, jsem se posunula do větší pokory. A radosti, že můžu vytvářet bezpečný prostor, kde nic není dobře, nic není špatně. A kde svítí nadeje," říká mladá žena, která s manželem Ondrou vychovává dvě malé děti.

Pravidelně si prý píše deník vděčnosti a radosti. Každý den se soustředí na to, za co je ten den vděčná a co ji potěšilo. „Dost často bereme kupu věcí jako samozřejmost a vážit si jich začneme v momentě, kdy o ně přijdeme. A to je škoda. Proto se potřebuju zorientovat v tom, co je pro mě důležité," dodává Štěpánka.