„Rok 1992, rozpad společného státu Čechů a Slováků, jsem prožíval velice rozervaně. S rozdělením státu jsem nesouhlasil. Jsem totiž skutečný Čechoslovák – matka pravda Češka, byť s kořeny v Sudetech, ale otec ze Slovenska, přitom Rusín. Mojí vlastí je tedy Československo, v hranicích mezi válkami obsahující Čechy včetně pak odsunutých Němců, Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Mám rád všechny tyto země a připadalo mi to přirozené, že jsou pohromadě. I když musím uznat, že tento protáhlý stát vznikl především díky diplomatickému mistrovství Eduarda Beneše.

Slováci bezpochyby jsou národem. A 20. století je stoletím národních států – věří se, že národ má právo na stát. Rusíni, zdá se, této úrovně nedosáhli, za národ je nepovažuje třeba referenční atlas národů vydaný oxfordskou univerzitou. A když už národ má mít stát, tak Slovensko má být státem.

Polemika
Trochu si kladu otázku, proč má mít každý národ stát, ale to asi nevyřeším. Podle mého názoru je volba národní příslušnosti něco jako rozhodnutí pro určité náboženství. Je to každého vnitřní věc a neměl by s tím nikoho otravovat a vnucovat mu svůj jazyk a kulturu. Nacionalismus stejně jako náboženský fanatismus vede k válkám.

Ale zpět k rozdělení Československa. Asi to byl nezadržitelný proces. Slováci chtěli svůj stát. Jakmile mohli, tak si ho založili už za Hitlera. A v roce 1992 zase měli šanci, kterou politická reprezentace nemohla nechat propadnout. Z tohoto pohledu byly jakékoli emoce zbytečné. Vše byla jen hra, kdo z nich se zaslouží o vznik státu nejvíce. I když ten rozchod byl nakonec docela na úrovni. Takže to vlastně dopadlo dobře."