„Nejčastěji vyjíždíme na Nový rok, většinou po Silvestru, ale že bychom vstali od štědrovečerní večeře, to si za těch čtyřicet let nepamatuji. Ale že jsme pro nebožtíka v tento den jeli, to ano. Jednou jsme také měli pohřeb na Štědrý den v kostele v Dolním Bousově. Druhý sváteční den nebo na Boží hod, to jsme v plném nasazení. Na Vánoce vyjíždíme i za hranice kraje, protože hodně lidí cestuje k dětem, takže mrtví hodně putují,“ začíná své povídání Alena Krejčíková, zakladatelka firmy Pohřební služba Krejčíkovi. V oboru pracuje přes čtyřicet let nepřetržitě, a to doslova čtyřiadvacet hodin denně, o sobotách, nedělích i svátcích.

„Vyrůstala jsem na hřbitově mezi mrtvými. Nevadí mi to, brala jsem to jako součást svého života,“ říká o svém poslání.
Tradice pohřebnictví sahá v rodině daleko do minulosti, kdy její babička Anastázie Zakouřilová byla v roce 1933 jmenována soboteckou hrobnicí a oblékačkou mrtvol. Po ní převzal nepopulární zaměstnání její syn Karel Zakouřil, který v šedesátých letech nastoupil jako vedoucí pohřební služby v Sobotce.

„Babička se starala o vše. Tenkrát se ještě pitvalo v márnici na hřbitově. Na Sobetecku se v té době pohřbívalo deset těl měsíčně. Zajišťovali jsme vykopání hrobů, květiny, smuteční oznámení, hudbu, kněze, řečníky, autobusy, prostě veškerý servis,“ vzpomíná paní Alena, která pracuje v rodinné firmě od roku 1990. Otcovo místo však převzala už po jeho smrti v roce 1973, i když se původně vyučila zahradnicí a pracovala v jičínském okresním podniku služeb.

„Když táta, který byl pohřebák, umřel, tak mi šéf komunálu sdělil: ty budeš dělat pohřby, a tak jsem u toho zůstala.“

V roce 1978 k ní nastoupil manžel Eduard Krejčík a spolu pracovali v OPS Jičín do roku 1990, kdy firmu odkoupili a založili Pohřební službu Krejčíkovi. V roce 1992 se firma rozrostla o jejich dva syny Petra a Pavla, v roce 2016 rozšířil počet zaměstnanců vnuk Jakub.

„Kluci s námi chodili na pohřby odmala, vyrůstali v tom. Za dvacku chodili v pohřebním průvodu s křížkem, měli kvůli tomu problém v pionýru. Nejhorší byl osmdesátý rok. Pak šli do učení a po revoluci odešli od svého řemesla do firmy. Nic jsme je učit nemuseli, mrtvých se rozhodně nebáli,“ pokračuje Alena Krejčíková ve vyprávění.

Své povolání nikdy nebrala jako práci. „Jsem ráda, že lidem mohu pomoci. Kolikrát odcházejí a jsou vděčni, že s nimi promluvíte.“

Porovnává dnešní dobu s obdobím před čtyřiceti lety. Dřív prý lidé drželi více při sobě, pomohli si, podpořili se.
Dnešní doba je podle ní uspěchaná, hektická. Změnily se i ceny v pohřebnictví. Dříve stál pohřeb tři tisíce, dnes si musíte dát stranou 25 až 30 tisíc korun.

Rozebíráme i otázku, zda uspořádat mrtvému poslední rozloučení, pro mnoho lidí je to znovuotevření bolesti.

„Jsem názoru, že lidé po dvou měsících litují, že se s mrtvým nerozloučili. Rozloučení jim naopak pomůže. Vždycky říkám, myslete na to lepší, to horší přijde samo. Bolest mnohdy trvá dlouho, stejská se,“ dělí se s námi o zkušenosti. Součástí povolání je i oblékání mrtvých.

„Znala jsem to už od babičky, mámy i táty. Koukala jsem na to odmalička, nevadilo mně to. Musíte si s tím člověkem povídat, říkat mu, podej mi ruku, a tak, to pomáhá. Máme na to svůj grif. Většinou mrtvého strojíme do dvou hodin po úmrtí, ale v hodně případů si rodina své mrtvé zaopatřuje sama. Kolikrát zavolají lékaře, ale už mají babičku nebo dědu ustrojené.“

Na otázku, co je nejdůležitější při práci v pohřebnictví, Alena Krejčíková jednoznačně odpovídá:

„Soucítit s lidmi, poradit jim. Soucítit, ne jednat úředně. Je důležité mít vztah nejen k mrtvým, ale i k živým.“
Nakonec paní Alena vzpomíná i na úsměvné okamžiky. „Petr s Pavlem se často chlubili, že viděli mrtvé, tak jsem jednou jejich malého spolužáka vzala do kostela a ukazovali jsme mu v zákristii mrtvého v rakvi. Byl to prcek, do rakve neviděl, a tak jsem ho musela držet v náručí. Děti v té době nevěděly, jak mrtvola vypadá. Asi byl vyděšený.“

Mikuláš Cogan.
Jičínští plavci závodili na mistrovství republiky