Hodně článků z poslední doby věnovaných vůdci slovenské strany Smer Robertu Ficovi připomíná, že se stal v dubnu 1986 členem Komunistické strany Československa (KSČ), což má ilustrovat jeho výrazný oportunistický pragmatismus.

Současně se ve veřejném prostoru znovu vynořilo jméno Mikuláše Dzurindy, jednoho ze zakládajících členů Kresťanskodemokratického hnutia z roku 1990 a bývalého slovenského premiéra z let 1998 až 2006, jenž se hodlá Ficovi postavit ve volbách jako soupeř.

Není to také tak dávno, co ve veřejném prostoru výrazně zarezonoval střet někdejších premiérů České a Slovenské republiky Václava Klause a Vladimíra Mečiara s mladými reportéry slovenské televize RTV – která oba bývalé politiky pozvala u příležitosti 30. výročí vzniku Slovenské republiky do brněnské vily Tugendhat, aby zavzpomínali na rozdělení federace.

To vše svědčí o tom, že začátek 90. let představuje stále živé politické téma a že jména jeho tehdejších aktérů mají dodnes dopad na politické dění i celospolečenskou diskusi. Deník proto přibližuje příběhy půltuctu slovenských politiků, kteří na začátku 90. let patřili mezi ty nejvýraznější.

Fedor Gál

Dnešní mladé generaci bude jméno spoluzakladatele politického hnutí Verejnosť proti násiliu už asi neznámé, dost možná podobně jako jméno onoho hnutí. A že tento politik byl i jedním z původních spolumajitelů licence televize Nova, nebude vědět ani leckterý pamětník. Přesto nebo právě proto ale stojí jméno Fedora Gála za připomenutí.

close Fedor Gál v roce 2019 info Zdroj: Wikimedia Commons, Peter Tkac from Brno – Brno Nehajluje, CC BY-SA 2.0 zoom_in Fedor Gál v roce 2019

Hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN) založil spolu s Milanem Kňažkem ještě během listopadové revoluce v roce 1989, hnutí hrálo na Slovensku podobnou roli jako v Česku Občanské fórum, tedy představovalo narychlo zformovanou občanskou politickou platformu vystupující v opozici vůči tehdy ještě monopolně vládnoucí KSČ a formulující požadavky protestujících občanů.

Gál, který vedl Koordinační centrum VPN, se později stal předsedou tohoto hnutí a poradcem federální vlády. V červnu roku 1992 však středová politická hnutí propadla v obou republikách tehdejší federace ve volbách, kde v české části federace zvítězila přesvědčivě Občanská demokratická strana (ODS) s předsedou Václavem Klausem a na Slovensku Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS) v čele s Vladimírem Mečiarem.

ODS šla přitom do voleb s heslem „Buď funkční federace, nebo pokojné rozdělení Československa na dva samostatné státy“, HZDS žádalo „svrchovanost a mezinárodní subjektivitu pro Slovensko“ – přičemž zastávalo názor, že tento požadavek lze s existencí společného státu sloučit.

Pro Gála to znamenalo konec vrcholné politické kariéry. V jednom z posledních rozhovorů, otištěném v září 2023 v časopise Euro, označil Vladimíra Mečiara za předvoj „všeobecně bujícího radikálního populismu“ s tím, že do tohoto vlaku naskočil i Robert Fico a jeho lidé. Také uvedl, že téměř polovina Slováků má ve své „kulturní DNA inklinaci k autoritám a k silné ruce“.

Milan Kňažko

Do českého povědomí se politické působení populárního slovenského herce Milana Kňažka zapsalo zejména větou „Prepáčtě, prší“. Kňažko tak v roce 1992, kdy už působil jako místopředseda Mečairova hnutí HZDS, reagoval poté, co spolu s Mečiarem opouštěl ve večerním dešti brněnskou vilu Tugendhat, kde probíhaly rozhovory o další budoucnosti federace.

Novinářům čekajícím u aut politiků nejdříve sdělil, že se v zásadě dohodlo konstituování federálních orgánů, a na otázku, zda by tedy mohl charakterizovat jejich strukturu, odpověděl právě onou větou, jež se stala legendární (přičemž dnes je zřejmé, že ve vile Tugendhat se daleko spíše domlouvaly praktické detaily toho, jak federaci rozdělit, než to, jak v její existenci pokračovat).

close Milan Kňažko v roce 2014 info Zdroj: Wikimedia Commons, AngryBiceps, CC BY 3.0 zoom_in Milan Kňažko v roce 2014

Milan Kňažko se do aktivní politiky zapojil podobně jako řada českých herců přímo během listopadové revoluce, v níž mnozí populární umělci využili své popularity k tomu, aby širokou veřejnost seznámili s požadavky svobodných voleb, svobody slova a všeobecné demokratizace života v tehdejším Československu.

„Pomáhal rozjet politickou změnu a v prvních dnech obětavě moderoval bratislavské demonstrace za odchod komunistického režimu,“ uvedl o něm v roce 2021 na webu Hlídací pes někdejší spoluzakladatel a mluvčí Občanského fóra Jan Urban.

Poté, co se do politiky aktivně zapojil také Vladimír Mečiar, jenž se v polovině ledna 1990 stal za VPN ve slovenské vládě ministrem vnitra (byl jím do června 1990), se Kňažko stal dočasně jedním z jeho nejbližších spojenců. Když Mečiar po červnových volbách v roce 1990 získal post slovenského premiéra, byl více než dva roky členem jeho dvou slovenských vlád, v první vládě coby ministr mezinárodních vztahů Slovenské republiky v rámci federace, ministr zahraničních věcí SR v rámci federace, ve druhé jako místopředseda. Názorově se s Mečiarem rozešel až na jaře 1993.

V politice později působil ještě jako ministr kultury v letech 1998 až 2002 v první vládě Mikuláše Dzurindy. Po neúspěšných kandidaturách na slovenského prezidenta a na primátora Bratislavy se z politického života stáhl a vrátil se k herectví. V roce 2021 zažaloval Fedora Gála za to, že ho ve své vzpomínkové knize z roku 2017 označil za „poslušného vykonavatele Mečiarových pokynů a jednoho ze zakladatelů mečiarismu na Slovensku“.

Vladimír Mečiar

Vladimír Mečiar vstoupil do politiky v 60. letech. Mezi roky 1962 až 1970 byl členem KSČ, z níž byl vyloučen pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. V roce 1990 zastával funkci ministra vnitra a životního prostředí Slovenska, do které ho jako nestraníka a neznámého právníka nominovalo hnutí VPN. Po volbách v roce 1990 se stal předsedou vlády Slovenska v rámci ČSFR.

close Vladimír Mečiar info Zdroj: ČTK zoom_in Vladimír Mečiar

Začátkem roku 1991 se ale dostal do sporu s vedením VPN a parlament ho z funkce slovenského premiéra odvolal. Mečiar následně vytvořil v hnutí křídlo VPN-Za demokratické Slovensko, jež se stalo předchůdkyní jím založeného HZDS, jehož se stal předsedou.

Po volbách v roce 1992, ve kterých na Slovensku HZDS zvítězilo, se stal v červnu 1992 znovu slovenským premiérem, nejdříve v rámci federace a po jejím rozdělení i premiérem samostatné Slovenské republiky.

V roce 1994 však byla jeho vláda odvolána a nastoupil kabinet Jozefa Moravčíka. Po volbách koncem roku 1994, v nichž Mečiar zvítězil, byl opět až do roku 1998 premiérem.

S jeho vládou se pojí řada kriminálních kauz: v srpnu 1995 došlo k únosu Michala Kováče mladšího, syna tehdejšího slovenského prezidenta, do rakouského Hainburgu, přičemž mezi hlavní podezřelé patřila slovenská tajná služba SIS. Spojka korunního svědka únosu Róbert Remiáš následně v dubnu 1996 uhořel při výbuchu auta v Karlovej Vsi.

Pachatele Mečiar v roce 1998 amnestoval. V důsledku tohoto i dalších autoritativních kroků ho západní média začala označovat za Lukašenka na Dunaji a Slovensku hrozila mezinárodní izolace. Ačkoli HZDS uspělo i ve volbách z roku 1998, nebylo schopné sestavit koalici, a novým premiérem se tak stal Mikuláš Dzurinda z opozice.

| Video: Youtube

Když bylo ve středu 30. září 1998 už zřejmé, že Mečiarovi se ani přes vítězství HZDS vládu znovu sestavit nepodaří, protože z jeho dosavadních koaličních partnerů se jedna strana už vůbec nedostala a druhá nedostala ani 10 procent, vystoupil Mečiar večer v televizi STV v tehdejší pravidelné relaci Ako ďalej, pán premiér, kde s ním vedla rozhovor šéfka zpravodajství Hana Pravdová.

Mečiar se v něm dojal sám nad sebou, když v jeho závěru pateticky vyhlásil: „Mal som rád život a mám ho rád. Žil som naplno, robil som naplno, dával som vám všetko, a čo teraz mám hovoriť? Poďme si zaspievať“, načež zapěl: „S Pánom Bohom, idem od vás, neublížil som, neublížil som žiadnemu z vás.“

Video s jeho výstupem se později stalo inspirací pro množství internetových memů, spojovaných zejména s neúspěšnými konci dalších politiků.

Mikuláš Dzurinda

Mikuláš Dzurinda vstoupil do politiky v roce 1990 jako jeden ze zakládajících členů Kresťanskodemokratického hnutia (KDH). Po volbách v roce 1992 se stal náměstkem ministra dopravy a pošt SR, po volbách v roce 1992 poslancem Slovenské národní rady.

close Mikuláš Dzurinda v roce 2021 info Zdroj: Wikimedia Commons, European People's Party – EPP Western Balkans Summit, CC BY 2.0 zoom_in Mikuláš Dzurinda v roce 2021

V roce 1997 se KDH stalo členem opozičního sdružení Slovenská demokratická koalice, Dzurinda se 4. července 1998 stal jejím předsedou a po volbách také poprvé předsedou slovenské vlády.

V lednu 2000 pak založil novou stranu Slovenská demokratická a kresťanská únia (SDKÚ), v níž se stal opět předsedou. Po volbách v roce 2002 sestavil s koaličními partnery novou pravicovou vládu Slovenské republiky. Premiérem byl do 4. července 2006, kdy jej vystřídal Robert Fico.

V současnosti Dzurinda ohlásil politický comeback a podepsal memorandum o společné politické budoucnosti se stranou Spolu, jež následně změnila svůj název na Modrou koalici. Jako prioritu si toto uskupení vytklo zlepšit život na Slovensku a udržet euroatlantickou orientaci země.

Ján Čarnogurský

Velmi výraznou slovenskou politickou osobností začátku 90. let byl také Ján Čarnogurský, původně bratislavský advokát, jenž se už v 70. letech minulého století stal známým jako zástupce náboženských aktivistů a politických disidentů v rámci celého Československa, což v roce 1981 vedlo k jeho vyloučení z advokacie.

close Ján Čarnogurský v roce 2012 info Zdroj: Wikimedia Commons, Pavol Frešo, CC BY 2.0 zoom_in Ján Čarnogurský v roce 2012

V roce 1988 začal vydávat samizdatový časopis Bratislavské listy, kvůli čemuž byl v srpnu 1989 obviněn z podvracení republiky. Skončil ve vazbě, odkud se dostal až 25. listopadu 1989 během sametové revoluce, když tehdejší prezident Gustáv Husák zastavil řadu trestních stíhání kvůli politickým projevům. Na svobodu tehdy šli kromě Čarnogurského například čeští samizdatoví novináři Jiří Ruml a Rudolf Zeman, kteří ještě téhož dne vystoupili na masové demonstraci v Praze na Letné.

Od 10. prosince 1989 do 6. dubna 1990 byl prvním místopředsedou federální vlády národního porozumění, od 6. dubna 1990 se stal místopředsedou vlády ČSFR. Po červnových svobodných volbách zastával funkci prvního místopředsedy slovenské vlády a předsedal slovenským vládním radám pro informační politiku a masmédia a pro národnosti a etnické skupiny. Inicioval vznik Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) a stal se jeho prvním předsedou. V této funkci působil až do roku 2000. V listopadu 1990 byl po 20 dnů pověřen přechodně řízením slovenského ministerstva vnitra a od dubna 1991 do června 1992 byl předsedou vlády SR.

Za zmínku stojí, že přestože byl sám bývalý obhájce disidentů a samizdatový novinář, vystoupil začátkem 90. let velmi ostře proti slovenskému redaktorovi Martinu Kasardovi, který v roce 1991 publikoval v časopise Kultúrny život svou povídku Posledná večera, v níž vylíčil poslední večeři Ježíše Krista jako bezuzdný mejdan spojený se sexem mezi Ježíšem a Máří Magdalénou. Povídka pobouřila slovenské katolíky a vyvolala v tamějších poměrech podobné pozdvižení, jako na mezinárodní scéně film Poslední pokušení Krista z roku 1988, pracující s podobným tématem.

Ján Čarnogurský tehdy spolu se skupinou poslanců Slovenské národní rady i s tehdejším místopředsedou federální vlády za slovenskou KDH Jozefem Mikloškem podali tehdejší Generální prokuratuře podnět ke Kasardovu trestnímu stíhání pro údajné hanobení rasy, národa a přesvědčení. Tento krok vyvolal na druhé straně velké protesty v tehdejším tisku. Prokuratura nakonec stíhání zastavila s tím, že jde o literární fikci a nikoli o trestný čin. Slovenská vláda však časopisu v dalším roce odebrala příspěvek na vydávání.

František Mikloško

V letošních slovenských volbách se chce pokusit o svůj politický návrat také František Mikloško, někdejší předseda Slovenské národní rady (SNR) z let 1990 až 1992.

close František Mikloško v roce 2013 info Zdroj: Wikimedia Commons, Pelz, CC BY-SA 3.0 zoom_in František Mikloško v roce 2013

Mikloško vstoupil do politického života podobně jako Gál a Kňažko v listopadu 1989, kdy se stal členem Koordinačního výboru VPN. V následné funkci prvního porevolučního předsedy SNR se proslavil mimo jiné svým podílem na prosazení tzv. kompetenčního zákona z roku 1990, řešícího právní úpravu vztahů mezi oběma republikami a federací, včetně kompetencí týkajících se například státní banky nebo ropovodů.

Zákon byl v prosinci 1990 skutečně schválen a díky Mikloškovi se mu začalo přezdívat „haluškový“, protože politik ještě před jeho přijetím veřejně vyhlásil, že jestli tento zákon projde, pozve všechny na halušky s brynzou.

František Mikloško je mladším bratrem dalšího slovenského politika, již zmíněného Jozefa Mikloška, jenž patřil koncem roku 1989 mezi zakladatele KDH na Slovensku a v letech 1990 až 1992 působil ve federální vládě tehdejšího premiéra Mariána Čalfy jako její místopředseda.