Kliknutím zvětšíteV té době byl už Vlad III. Țepeș (Napichovač) ostříleným veteránem bojů, za nimiž stála letitá osmanská snaha o ovládnutí Balkánu. Jeho životní zkušenosti s Turky přesahovaly dvě desítky let a odnesl si z nich přesvědčení, že obstojí jen tehdy, bude-li ještě krutější než jeho nepřátelé. Pro tento postoj měl i své osobní důvody.
Králova hlava naložená do medu
V tureckém zajetí se ocitl již jako jedenáctiletý, když jeho otce, tehdejšího valašského knížete Vlada II., zajal v roce 1442 v Gallipoli spolu s oběma jeho syny turecký sultán Murad II. Ten pozval knížete zrádně k diplomatické hostině, ale namísto jednání ho nechal hned po příchodu zajmout, pod hrozbou smrti jej donutil složit slib věrnosti, a i když jej propustil, oba jeho syny si nechal jako rukojmí, takže malý Vlad s bratrem Raduem vyrůstali na sultánově dvoře.
Tam měli na kahánku o dva roky později, když se jejich otec navzdory slibu věrnosti přidal k polskému a uherskému králi Vladislavu III. Jagellonskému, hodlajícímu vypudit Turky z Balkánu křížovou výpravou. Tažení však skončilo v listopadu 1444 katastrofální křižáckou porážkou. V bitvě u Varny, zvané též první bitva národů, zahynula nebo byla zajata polovina křižácké armády.
Sám král se stal nezvěstným, protože jeho tělo se nikdy nenašlo. Jeho hlavu ale sultán naložil podle některých kronik do medu a ještě dlouho ji prý ukazoval návštěvám. (S touto legendou se rozchází český cestopis Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa v letech 1465-67, jehož autor Václav Šašek z Bířkova píše o setkání s živým Vladislavem na Pyrenejském poloostrově. Jeho tvrzení však není ničím doloženo, pozn. red.)
Vlad II. bitvu přežil a znovu se podrobil sultánovi, jemuž se navíc zavázal platit pravidelnou roční daň, tzv. džizju. Mohl se tak vrátit domů a dokonce si odvézt i oba syny. O tři roky později se ale stal obětí povstání valašských šlechticů bojarů, kteří ho sesadili z trůnu, a poté zabili i s Vladovým nejstarším bratrem Mirceou.
Zřícenina hradu Poenari, kde kníže Drákula žil:
Nástup napichovače
Tím ovšem uvolnili cestu ke knížecí stolici prostřednímu synovi, jímž byl právě Vlad III. Ten se s podporou Turků skutečně stal novým pánem Valašska, ale jeho panování mělo velmi krátké trvání: pouhé dva měsíce. Poté jej vystřídal Vladislav II. Valašský, chráněnec a osobní přítel mocného sedmihradského vévody Jana Hunyadiho. Hunyadi v té době působil jako uherský regent, jenž spravoval zemi namísto neplnoletého Ladislava Pohrobka, syna předčasně zesnulého Albrechta II. Habsburského, a jako takový měl značný vliv.
Vladislav vládl Valašsku devět let, ale udělal chybu, když se v roce 1456 pokusil násilně katolizovat Hunyadiho sedmihradské vévodství a při tom zpustošil tamější vesnice. Něco takového si mocný šlechtic samozřejmě nedal líbit, takže se rozhodl přepřáhnout koně a vsadit na Vlada, jehož v létě 1456 vybavil armádou a slíbil mu podporu v tažení proti Vladislavovi.
Jenže turecký tlak nepolevoval a Hunyadi musel narychlo vytáhnout k Bělehradu, který osmanští válečníci oblehli v červenci 1456. Město před nimi dokázal ještě ubránit, ale už v srpnu podlehl moru, jenž se rozšířil v jeho vojenském táboře.
Vlad III. tak vytáhl proti Vladislavu Valašskému sám, ale s podporou Hunyadiho dosavadních stoupenců. Podařilo se mu Vladislava zaskočit v jeho sídle a podle legend ho dokonce zabil v osobním souboji na meče. Zda tomu tak opravdu bylo, nebo mu s valašským panovníkem trochu pomohli muži po jeho boku, je sporné, jisté je, že 20. srpna 1456 Vladislav II. Valašský padl s mečem v ruce, a konečně tak uvolnil Vladovi III. cestu k moci.
Ten už byl v té době znám i svou přezdívkou Țepeș čili Narážeč nebo Napichovač, již získal kvůli své zálibě napichovat poražené nepřátele na kůl, a nechávat je tak dlouho a bolestivě umírat. S tímto způsobem popravování se údajně seznámil už v dětství na sultánově dvoře a v dospělosti neváhal s jeho použitím.
Jedněmi z prvních obětí se stali bojarové, kteří v roce 1444 sprovodili ze světa jeho otce a nejstaršího bratra. Vlad III. jich nechal nabodnout na kůl celé stovky a stejným způsobem zúčtoval i se všemi, jež podezříval z toho, že bojary podporují: mimo jiné vyvraždil celé předměstí kupeckého města Brašov, kde nechal nabodat na kůly nejen muže, ale i ženy. Z nového panovníka Valašska se velmi rychle zrodil hrůzovládce.
Hrad Bran v Transylvánii inspiroval spisovatele Brama Stokera k vylíčení Drakulova hradu ve svém román:
Přes 23 tisíc povražděných
Ani během této občanské války ale nepřestalo hrozit turecké nebezpečí. V roce 1453 padla Konstantinopol, kterou dobyl pozdější úhlavní Vladův nepřítel, turecký sultán Mehmed II. V druhé půli 50. let se u Vladova dvora objevili Mehmedovi vyslanci s poselstvím, že se má osmanskému vládci podrobit a dostavit se do jeho sídla. Vlad Napichovač je vyzval, aby si před ním sundali turbany z hlavy. Odmítli. Nechal je tedy zajmout a podle legendy jim dal přibít turbany k hlavám.
Odmítl také dál platit džizju (daň pro nemuslimy), kterou Mehmed II. vyžadoval od mnoha sousedních států. Boje s Turky se rozhořely naplno a ani jedna ze stran si v nich nebrala servítky.
Zatímco Mehmed neváhal například rozpůlit pilou nového uherského regenta a hlavního Vladova spojence Michaela Szilágyiho, jehož zajal v roce 1460, Vlad zase opakovaně přepadal ze zálohy turecká ležení a bez milosti Osmany zabíjel. Při jedné z mnoha potyček zmasakroval tisíc tureckých jezdců.
„V roce 1462 se Vlad zapojil do přímých etnických čistek – podle jeho vlastního odhadu povraždili jeho muži přes 23 tisíc muslimských civilistů a sympatizantů s Turky,“ uvádí web Weapons and Warfare (Zbraně a válčení).
Sám Narážeč poslal o svém řádění osobní dopis uherskému králi Matyáši Korvínovi a uvedl v něm, že zabil přesně „celkem 23 884 Turků a Bulharů, nepočítaje v to ty, kteří byli upáleni ve svých domech a jejichž hlavy nebyly našim úředníkům předloženy“. Toto krvavé řádění mu vyneslo další přezdívku: Drákula.
„Nařídil, aby všichni tito muži, spolu s jejich pannami, byli pobiti meči a kopími jako zelí… Drákula nechal vypálit celé Bulharsko a všechny lidi, které zajal, nabodl na kůl. Bylo jich 25 tisíc, nemluvě o těch, kteří zahynuli při požárech,“ píše se v jedné z německých zpráv o tomto brutálním činu. Tento úděsný „les“ nabodaných mrtvol měl v nadcházejícím válečném tažení ještě sehrát svou roli.
Taktika spálené země
Dne 4. června 1462 překročil Mehmed II. Dunaj a začal odvádět do otroctví křesťanské chlapce, které nutil k službě v turecké armádě. Valašský panovník na to odpověděl tak, jak měl ve zvyku: všechny zajaté turecké vojáky nechal nabodnout na kůl.
Současně ale musel rychle přijít na to, jak se turecké přesile ubránit. Mehmed útočil na Valašsko s nejméně 150 tisíci muži, ale valašský kníže proti nim mohl nasadit jen 30 tisíc mužů.
Řešení zvolil opět ve svém bezohledném stylu — rozhodl se nepřítele vyčerpat zničující taktikou spálené země. Zatímco před osmanským vojskem ustupoval, pálil veškerou úrodu, trávil studny, pobíjel dobytek i drůbež a přehrazoval říčky, aby se voda rozlila do krajiny a změnila všechny cesty v neprostupnou bažinu.
Mehmedovo vojsko nenašlo v důsledku těchto drastických opatření po překročení Dunaje na valašském území po sedm dní nic k jídlu ani k pití, nepotkalo ani jednoho jediného živého člověka nebo zvíře.
„Přední armádní řady hlásily, že nikde není ani kapka vody, která by uhasila jejich žízeň. Všechny vozy a zvířata se zastavily. Sluneční žár byl tak strašný, že se dal dělat kebab přímo na košilích,“ popsal útrapy osmanského vojska turecký kronikář Tursun Beg.
A krvavý valašský kníže neustále vymýšlel další pasti, jimiž by Osmanům jejich tažení ještě více znepříjemnil. Pokud náhodou narazil na vesničany nakažené syfilidou, leprou nebo dýmějovým morem, ihned je posílal do tureckého tábora. Současně také podnikal časté přepady zadních vojů tureckého vojska a všechny vojáky nemilosrdně pobíjel.
Přepad za svitu loučí
K rozhodujícímu střetu nakonec došlo ve čtvrtek 17. června 1462 v noci. Turecký hlavní voj pod velením samotného Mehmeda II. byl v té době na cestě k valašskému hlavnímu městu Târgoviște, které hodlal oblehnout. Jistí si svou přesilou postavili Turci na noc tábor ve vzdálenosti několikadenního pochodu od městských hradeb. Ačkoli už znali Napichovačovu partyzánskou taktiku, věřili, že proti jejich centrálnímu vojsku nezaútočí.
Mýlili se. Když se setmělo, ozvalo se náhle ze všech stran troubení rohů. Zmatení osmanští bojovníci vyběhli ze stanů a uviděli zář tisíců loučí, které se na ně řítily. Byl to noční přepad provedený zhruba sedmi až deseti tisíci Vladovými jezdci, jež vrazili nečekaně mezi stany a vyvolali dokonalý chaos.
Historici se přou o to, kolik Turků té noci zahynulo, odhady se pohybují kolem patnácti tisíc. K úspěchu valašského útoku přispělo i to, že ve vyvolaném zmatku na sebe začaly různé turecké oddíly útočit navzájem, protože si pletly vlastní vojáky s nepřítelem. Teprve za úsvitu se dokázalo osmanské vojsko znovu seřadit.
Na druhé straně nebyl přepad tak úspěšný, jak Vlad zamýšlel, protože Mehmed II. ho přežil. Podle legendy kolem něj vytvořili ochranný kruh jeho věrní janičáři a až do východu slunce odráželi útoky valašských a uherských jezdců, kteří bez ustání kroužili kolem.
Les nabodaných
Následovalo několik dní pochodu, po němž se osmanská armáda konečně přiblížila na dohled od Târgoviște. To už v té době bylo připraveno na obléhání a chystalo se uvítat Turky tak, jak středověká města vítala nájezdníky obvykle, ale s jednou výraznou zastrašovací „maličkostí“ navrch. Byl to již zmíněný „les nabodaných“.
„Sultánova armáda narazila na pole s kůly, asi dvě míle dlouhé a půl míle široké. A byly tam velké kůly, na kterých sultán viděl nabodaná těla mužů, žen a dětí, asi 20 tisíc jich bylo… Mláďátka byla na kůlech přišpendlena ke svým matkám a ptáci si udělali hnízda v jejich prsou,“ popsal tuto úděsnou scenérii kronikář Chalkonydas.
Pohled na tak hrůzné představení přesvědčil dokonce i Mehmeda, muže zcela jistě dostatečně otrlého a uvyklého válečným hrůzám, že dobývat Târgoviște není dobrý nápad. Ustoupil a odplul i s vojskem do přístavního města Brăila, které dal vypálit, možná z frustrace nad nepovedeným tažením. Poté se stáhl a vrátil se do Konstantinopole.
Obě strany se prohlásily v tomto tažení za vítěze. Vlad III. ubránil Valašsko a donutil nepřítele ustoupit, na druhé straně Mehmedovo vojsko se vracelo domů s mnoha zajatými otroky, koňmi a dobytkem.
Drákulův konec
Proti Turkům valašský kníže obstál, zapomněl ale na svou vlastní rodinu. Ve hře byl stále ještě jeho bratr Radu, a právě ten nyní usoudil, že je ta správná chvíle, aby svého známějšího sourozence vystřídal. Postavil se proto na stranu Turků s tím, že je ochoten se jim podřídit, pokud ho udělají valašským knížetem.
Vlad se pokusil na podzim 1462 najít proti tomuto spiknutí podporu u uherského krále Matyáše Korvína, ale ten už měl excesů krvavého Drákuly dost a nařídil šlechtici Janu Jiskrovi z Brandýsa, aby ho zajal. Další čtyři roky strávil slavný Napichovač za mřížemi, odkud se dostal teprve poté, co se výhodně oženil.
Po smrti Radua se v roce 1475 vrátil do Valašska a 26. listopadu 1476 se stal opět jeho hlavou, ale jeho třetí vláda moc dlouho netrvala. Na obzoru se znovu vynořila osmanská armáda a Vlad III. byl necelé dva měsíce po svém znovunastolení zabit. Údaje o jeho smrti se různí — buď padl v boji s Turky nebo byl zavražděn valašskými bojary nespokojenými s jeho vládou.
Jeho hlava byla (podle Antonia Bonfiniho a tureckého kronikáře) odvezena do Istanbulu jako trofej, tělo zřejmě spočinulo v Comaně, kde bylo pohřbeno v klášteře, který Vlad III. v roce 1461 sám založil.
12
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
