Kliknutím zvětšíteJedenadvacet let předtím, než se legendární parník ponořil po srážce s ledovcem do ledových vod Atlantiku, došlo u Gibraltaru ke katastrofální srážce dvou lodí, která měla za následek nejméně 560 mrtvých. Svět byl tehdy poprvé vážně varován, že síly lidského ducha nejsou nezměrné a že se zdokonalující se technikou se zvyšuje také riziko pramenící z každého omylu nebo chyby.
Zabijácký kloun
Jistou předehru k tomuto neštěstí obstarala o pětadvacet let starší námořní bitva u Lissy na Jadranu, v níž se rakouské a italské námořní síly střetly v boji o nadvládu nad Jadranským mořem.
Rakouská flotila admirála Wilhelma von Tegetthoffa tehdy rozdrtila italské válečné loďstvo díky použití taktiky zvané taranování, tedy prorážení trupů nepřátelských lodí mohutným podvodním hrotem neboli klounem, který si uměl poradit tam, kde palné zbraně nestačily na mohutné opancéřování.
Úspěch této taktiky vedl k tomu, že lodní stavitelé začali tento kloun navrhovat pro všechna válečná plavidla – a brzy se bohužel ukázalo, že v praxi je nebezpečnější spíš spřáteleným lodím než nepřátelským. V následujících letech způsobil kloun pod lodní přídí pět velkých kolizních katastrof, z nichž ta, k níž došlo v gibraltarském přístavu v březnu 1891, byla v mnoha ohledech nejstrašnější a nejtragičtější.
Cesta za nadějí
V té době proplouval Gibraltarem transatlantický parník Utopia, zajišťující přepravu italských vystěhovalců do Spojených států. Migrační službě byly uzpůsobeny podmínky na lodi, aby byly co nejúspornější a loď byla schopná pojmout co nejvíce lidí. Naprostá většina míst (900 paland) se tak nacházela ve třetí třídě, v porovnání s pouhými 45 místy ve třídě první a zcela chybějící třídou druhou.
Velké množství lidí stěsnaných do omezeného prostoru bylo jedním z klíčových faktorů, jenž způsobil tragicky vysoké ztráty na životech při nadcházející katastrofě.
Utopia vyplula ke své poslední plavbě v únoru 1891 z Terstu a po cestě naložila další pasažéry v Neapoli a v Janově. V době, kdy připlouvala k Gibraltaru, bylo na její palubě 880 lidí včetně 59členné posádky. Zbytek osazenstva na lodi představovali cestující, z nichž pouze tři se přepravovali v první třídě. Většinu tvořili muži, žen bylo na lodi 85 a dětí 67.
Podobně jako později v případě Titaniku, ani tady neodpovídal počet cestujících počtu a kapacitě záchranných člunů. Těch měla Utopia jen sedm, přičemž podle pozdějšího místopřísežného prohlášení jejího kapitána Johna McKeaguea mohly pojmout zhruba „460 lidí za mírného počasí“. Tedy jen něco málo přes polovinu skutečného počtu lidí, kteří byli na lodi. Navíc, jak se mělo brzy ukázat, jeden ze sedmi člunů v osudnou noc na palubě chyběl.
Nálada na lodi trochu odpovídala stísněným podmínkám. Většinu cestujících tvořili chudí vystěhovalci, kteří se ještě nikdy předtím nevzdálili z rodné obce o více než pár kilometrů. Hlavní silou, jež je hnala do neznámého dobrodružství, byla chudoba a snaha najít si lepší život v nové zemi. O té věděli jen málo, ale představovala pro ně naději.
Kapitánova chyba
Ke kotvišti na Gibraltaru dorazila Utopia 17. března v podvečer. Kapitán McKeague místo znal a zamířil i s lodí k jejímu obvyklému stanovišti uvnitř přístavu. Bohužel nepostřehl, že prostor už před ním zabraly dvě velké válečné pancéřové lodi britského královského námořnictva, Anson a Rodney.
Obě patřily k nejmodernějším v královské válečné flotile, měly výtlak 10 600 tun, měřily na délku kolem sta metrů a byly vyzbrojeny čtyřmi 13,5palcovými děly. Co ale bylo pro danou situaci podstatnější, obě doplňoval pod vodní hladinou brutálně špičatý a dlouhý kloun. Podobným byl vybaven i velký obrněný křižník Immortalité, který rovněž zakotvil v přístavu. A aby toho nebylo málo, své místo si tu našla také švédská korveta Freja.
Těžko říci, co vedlo zkušeného kapitána, aby se pokusil bez doprovodu lodivoda vměstnat zaoceánský parník do zaplněného prostoru, a jak je vůbec možné, že si tří obřích válečných plavidel a menší korvety včas nevšiml. V pozdější výpovědi McKeague uvedl, že ho oslnil reflektor z Ansonu. Prý si nejdříve myslel, že je Anson „dál, než ve skutečnosti byl“ a fakt, že vnitřní kotviště je zaplněné, zaznamenal až poté, co si jeho oči zvykly na ostré světlo.
Když potom před ním nečekaně vyvstala překážka v podobě pancéřové lodi Anson, udělal podobnou chybu jako první důstojník na Titaniku, a než aby riskoval čelní náraz, pokusil se válečnému plavidlu obloukem vyhnout.
Ostrý kloun ukrytý pod hladinou zafungoval jako obří otvírák na konzervy a způsobil Utopii zhruba pětimetrovou trhlinu pod čarou ponoru. Do trupu lodi se začala valit voda, jež téměř okamžitě vyřadila z provozu její pohon, a parník se začal naklánět.
Nevyslyšené varování
McKeague nařídil spustit záchranné čluny, ale loď se naklonila natolik, že se část člunů na boku zanořila pod vodu. Dalších bylo příliš málo, aby opravdu pomohly.
Dvacet minut po srážce se Utopia potopila na dno přístavu a jediné chabé útočiště pro lidi z její paluby představovaly její stožáry vyčnívající nad hladinu.
Posádky všech čtyř válečných lodí i dalších plavidel okamžitě zahájily záchranné práce, ale jejich úsilí komplikovala tma, špatné počasí a silný proud. Podle pozdějších zpráv oslepoval záchranáře ostrý vítr a prudký déšť, takže neviděli nic než zmítající se masu lidských těl uprostřed trosek. Vyprošťování tonoucích si tak bohužel vyžádalo i dva životy zachránců, a sice námořníků z Immortalité Jamese Cottona a Georga Halese. Z 880 lidí na palubě Utopie zemřelo 562, většina z nich přitom zůstala zaklíněná uvnitř lodi.
Ke katastrofě přispěl vražedný kloun i nerozvážnost kapitána McKeaguea (ten katastrofu přežil), nejpodstatnějším faktorem podílejícím se na velké ztrátě životů však byla přeplněnost lodi a naprostá nevybavenost záchrannými prostředky, jež by odpovídaly tomuto množství. Je zarážející, že ještě o 21 let později, při katastrofě Titaniku, se táž chyba opakovala. I tento zářící palác vyplul na Atlantik, ačkoli měl ve člunech místa jen zhruba pro polovinu cestujících, jež byli na palubě. Varování Utopie nebylo vyslyšeno.
24
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
