Kliknutím zvětšíteZvuk lidského hlasu zazněl z éteru poprvé na Štědrý den roku 1906. Bezdrátoví operátoři na lodích plujících Atlantikem kolem pobřeží Nové Anglie měli v té chvíli pocit, že snad prožívají nějaký vánoční zázrak. Ve sluchátkách, z nichž byli zvyklí poslouchat jen změť pípání teček a čárek Morseovy abecedy, se náhle ozvala slova Lukášova evangelia o narození malého Ježíška a housle hrající „Tichou noc“. Pak jim kdosi ještě popřál veselé Vánoce a pípání Morseovy abecedy začalo nanovo.
Kanaďan a Američan
Oním hlasem, který jim přečetl do rádia slavný vánoční příběh, byl hlas inženýra a vynálezce Reginalda A. Fessendena (1866 až 1932). Tento kanadský fyzik pracoval na vývoji a výrobě hlasového rádia již od prvního Marconiho bezdrátového vysílání přes Atlantik. Nebyl to zase až tak velký problém, protože bezdrátové systémy založené na tečce a čárce byly vyvinuty tak, že byly schopny hlasové vysílání přijímat, muselo se jen správně začlenit do vysílaného signálu.
Fessenden připravil přístroj schopný vysílat komplikovanější signál, než je Morseova abeceda, a zkonstruoval také velmi výkonný vysílač. Vánoční čas roku 1906 mu posloužil pro první experiment, jímž si ověřil své postupy v praxi, a poté pokračoval v práci.
Zhruba ve stejnou dobu, kdy Fessenden experimentoval s prvním hlasovým rádiem, vynašel jiný vynálezce, americký fyzik Lee de Forest první účinný zesilovač elektrického signálu, jenž nazval audion. V technickém slangu raného rádia se mu říkalo baňka, dnes jej nazýváme vakuovou trubicí.
Audion, který mohl zesílit jak vysílané, tak přijímané signály, se stal až do vynálezu tranzistoru v roce 1947 standardní součástí všech rozhlasových přijímačů, radarů a telefonů. Postupně jej vylepšovali další vynálezci, aby zvýšili jeho výkon a současně jasnost a zřetelnost přenášeného signálu.
Dlouhá cesta
Přes Fessendenův úspěch s prvním vysíláním však vedla k masovému rozšíření rádia ještě dlouhá cesta. Asi patnáct let zajímalo hlasové vysílání jen inženýry nebo opravdu zapálené fanoušky. Ostatním lidem se sice jevilo jako zajímavá novinka, ale bez praktického využití. Jednou z překážek bránících větší poptávce po rádiích bylo i to, že první rozhlasová zařízení byla velmi těžkopádná a jejich spuštění vyžadovalo značné množství znalostí.
Všeobecný zájem o tento typ technologie však i přesto narůstal. Hlasové přijímače byly náročné, ale primitivní „krystalku“ (jednoduchý přijímač z několika minerálů schopných zachytávat i bez napájení vysílaný signál) si uměl vyrobit téměř každý radioamatér. A téměř každý doufal, že právě on bude tím romantickým hrdinou, který zachytí volání z potápějící se lodi a všechny zachrání.
K dalšímu technologickému pokroku přispěla první světová válka, v níž se využívání nových vynálezů stalo jedním z klíčových faktorů úspěchu na bitevním poli. A ukázalo se, že kromě nových zbraní má svou cenu i rychlost šíření informací. Boj se přenesl ze země také do vzduchu – a bojující letadla nebyla vybavena jen kulomety, ale i radiotelefony, jimiž piloti naváděli dělostřelecké baterie na nepřátelské pozice a informovali je o přesnosti jejich palby.
Válka zapříčinila také zrušení dosavadních patentových sporů. Ty v prvních desetiletích 20. století téměř znemožnily další vývoj, protože každé zlepšení nového vynálezu se stalo okamžitě předmětem soudních tahanic o autorská práva (i Lee de Forest čelil od svých věřitelů obvinění pro podvod, když svůj patent na audion prodal firmě AT&T and the Bell System). Technologie začaly v poválečném období díky tomu zajímat mnohem více lidí, a mohl se tak zrodit úplně nový průmysl.
První diskžokej a influencer
Po válce tak převzala otěže dalšího vývoje první velká firma, konkrétně americký elektrotechnický koncern Westinghouse, jeden z předních výrobců rozhlasových přijímačů. Tento podnik přišel v roce 1920 s nápadem, že jeho artikl by se lépe prodával, kdyby rádia nesloužila jen ke komunikaci mezi dvěma lidmi, ale nabízela program. A firma si rychle našla i člověka, který mohl uvést její ideu do života.
Oním člověkem byl Frank Conrad z Pittsburghu, rozhlasový nadšenec napojený na spoustu dalších radioamatérů, kteří ho poslouchali proto, že jim často přehrával své záznamy z éteru a začal vysílat i hudbu z gramofonu.
To se setkalo s obrovským úspěchem a posluchači se začali dožadovat dalších a dalších písní. Conrad se proto spojil s místním obchodníkem s gramofony, díky čemuž se dostával k čerstvým nahrávkám, a začal po dvě hodiny dvakrát týdně nepřetržitě vysílat hudbu. Počet jeho posluchačů se tím rychle zvýšil. Vlastně bychom jej mohli označit za prvního „diskžokeje“ a současně prvního „influencera“ předinternetové éry, který měl i spoustu vlastních „followerů“.
Westinghouse Conrada pověřil, aby mu v Pittsburghu zřídil rozhlasovou stanici s pravidelným vysíláním. Ten se nedal dvakrát pobízet. Dne 2. listopadu 1920 tak spustila své první národní komerční vysílání (tento termín razil sám Conrad) stanice KDKA. Stala se obrovským hitem a rychle inspirovala další. Během čtyř let existovalo po celých Spojených státech na 600 komerčních stanic. Rozhlas se vydal na svou úspěšnou pouť za dobytím světa a zásadně přispěl k rozvoji masové kultury.
Rozhlas a konspirace
A jak to bylo s tou španělskou chřipkou? Jde o konspirační teorii amerického lékaře Thomase Cowena, který tvrdí, že každá pandemie v posledních 150 letech byla důsledkem kvantového skoku v elektrifikaci Země. Pandemii španělské chřipky v roce 1918 tak podle něj mělo vyvolat globální zavedení rádiových vln na konci podzimu 1917.
Cowenovo video s touto „hypotézou“ se objevilo na internetu letos v březnu a sdílely je miliony lidí. Jeho problémem však bylo, že lékař si většinu svých údajů vylhal, a to včetně onoho údaje o globálním zavedení rádiových vln. Poslední vlna španělské chřipky dozněla v dubnu 1920 – do startu komerčního vysílání, jež vyvolalo globální rozšíření rádia, zbývalo ještě více než půl roku.
24
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
