Novináři jako hybatelé dějin. Připomeňte si deset zpráv, které změnily historii

1/10

Jestliže 19. století dnes označujeme převážně jako století páry, to 20. může mít podobných přízvisek celou řadu. Od elektrického až po atomový věk, od století dvou světových válek až po epochu světa rozděleného železnou oponou.

Současně se právě těchto sto let stalo érou médií a skutečně masové komunikace. Stále však platilo a platí, že ke zrodu velké zprávy jsou potřeba správní lidé na správných místech, kteří ji zachytí, ověří, pochopí její potenciál a pustí ji do světa. Několik takových zpráv si připomeneme.

Potápějící se Titanic, ilustrace z časopisu Graphic Supplement z 27. dubna 1914 Zdroj: Wikimedia Commons, Charles Dixon, volné dílo Potápějící se Titanic, ilustrace z časopisu Graphic Supplement z 27. dubna 1914

1) Titanic se potopil, napsaly jako první New York Times

Potopení Titaniku asi ve 2:20 ráno 15. dubna 1912 zůstává dodnes zřejmě nejikoničtější katastrofou 20. století. Ale kdy se zpráva o tom, že se Titanic potopil, dostala poprvé na veřejnost? Zásluhu na tom měl jeden novinář se skvělým matematickým mozkem: šéfredaktor deníku New York Times (NYT) Carr V. Van Anda.

Ještě spoustu hodin poté, co jeho deník uvedl, že Titanic se potopil, psaly ostatní noviny o tom, že poškozený Titanic je odtahován do Halifaxu a všichni pasažéři jsou v pořádku. NYT byl obviňován, že šíří paniku. Měl ale pravdu. Co se v onu osudnou noc v redakcích dělo?

Tísňové volání z Titaniku zachytila na americké pevnině rádiová stanice Halifax a zprávu o něm okamžitě rozeslala do novin. V NYT ji při noční službě zachytil právě Van Alda, který poté už zůstal u telegrafu a snažil se ulovit jakoukoliv další informaci. Když uplynuly další dvě hodiny, aniž by se Titanic ozval, došel k pevnému a logickému úsudku, že loď se musela potopit. Většina novinářů by se před publikováním něčeho tak závažného asi snažila pojistit dalším zdrojem, ale Van Alda se rozhodl riskovat – NYT vyšel v půl čtvrté ráno s titulkem hlásajícím, že „velký Titanic se potopil“.

Titulní strana deníku The New York Times informuje o potopení parníku Titanic Zdroj: The New York Times via Newspapers.com Titulní strana deníku The New York Times informuje o potopení parníku Titanic

Philipa Franklina, šéfa newyorské pobočky rejdařství White Star Line, tak od rána bombardovaly dotazy, co se děje. Nic nevěděl, ale okamžitě kontaktoval své kolegy v Liverpoolu a kolem poledne (kdy byl Titanic už dávno pod vodou) obdržel falešnou zprávu, že parník je stále na hladině a další loď jej táhne do Halifaxu. Okamžitě ji předal novinám a odpolední vydání ostatních deníků tak zaplnily uklidňující titulky, že všichni cestující z Titaniku jsou naživu a v bezpečí.

Všichni si oddechli a současně se hodně rozzlobili na NYT. Van Alda si užil několik perných hodin, než v 16:35 dorazila první oficiální zpráva z lodi Olympic, že Titanic se skutečně potopil a že Carpathia vytáhla z moře jen 705 přeživších. V půl sedmé večer svolal Franklin novináře do kanceláře White Star Line a tuto šokující zvěst jim oznámil. Zpráva o odtahované lodi, kterou poskytl novinám v poledne, se ve skutečnosti týkala jiného plavidla; k záměně došlo v důsledku přeplnění éteru radiotelegrafickou komunikací.

Do chvíle, než Carpathia doplula do New Yorku, věnoval NYT tragédii Titaniku více než 50 stran.

Konec novin?
Češi budou od ledna platit vyšší daň na tištěné noviny a internetové předplatné v EU. Místo stávajících deseti procent nově zaplatí 12 procent. To v situaci, kdy evropské vlády v rámci boje s dezinformacemi uplatňují na tisk nulovou či symbolickou sazbu (5 až 8%). Deník proto nachystal seriál s provokativním názvem Konec novin?, ve kterém čtenářům představuje některé zajímavosti ze zákulisí mediálního prostředí a vyvrací mýty, které se s výrobou novin objevují. Všechny díly najdete postupně na adrese denik.cz/noviny.

Tomáš Garrigue Masaryk ve Filadelfii v roce 1918. Po jeho levici stojí starosta Filadelfie Smith, po jeho pravici sociolog Herbert Miller, ředitel jen krátce existující Demokratické středoevropské unie Zdroj: Wikimedia Commons, Bohemian Review, 1917–Czechoslovak Review, May 1919, volné dílo Tomáš Garrigue Masaryk ve Filadelfii v roce 1918. Po jeho levici stojí starosta Filadelfie Smith, po jeho pravici sociolog Herbert Miller, ředitel jen krátce existující Demokratické středoevropské unie

2) Vznik Československa urychlily Národní listy

Je poměrně známým faktem, že vznik Československa v pondělí 28. října 1918 byl v podstatě živelný a že čeští politici, ačkoli se na něj připravovali, nakonec museli jen velmi rychle a pružně reagovat na spontánní dění. Svou roli v tom sehrály tehdejší noviny.

Asi ve čtvrt na deset dopoledne zavolal do pražské redakce Národních listů jejich vídeňský dopisovatel. Měl zprávu, že rakouská vláda přijala požadavky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Šlo o tzv. Andrássyho nótu – odpověď ministra zahraničí Rakouska-Uherska, hraběte Gyuly Andrássyho, na 14 Wilsonových podmínek nutných k uzavření mírové dohody.

Redaktoři zprávu o přijetí podmínek okamžitě sepsali na papír a vyvěsili ji na ulici s velkým nápisem Příměří. Nóta se dostala i do vývěsek Českého slova a Národní politiky na Václavském náměstí.

Lidé v ulicích podlehli víře, že válka skončila a Československo je samostatné. Zprávu si vyložili jako definitivní kapitulaci Rakouska–Uherska a začali slavit.

Nikdo z rozhodujících českých politiků v tu chvíli v centru nebyl. Hlavní vůdci domácího odboje v čele s Karlem Kramářem jednali s představiteli zahraničního odboje v Ženevě a tzv. muži 28. října, přítomní v Praze (Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup a Jiří Stříbrný), byli na jednání Národního výboru v Obecním domě.

Před vývěskou se tak chopil iniciativy staroměstský zelinář František Kopecký. Postavil se do čela davu a vedl ho přes Příkopy na Staroměstské a pak na Václavské náměstí. Cestou se průvod setkal s katolickým knězem Isidorem Zahradníkem, jenž u sochy svatého Václava vyhlásil nezávislý československý stát. Věci se daly do pohybu a už se nedaly zastavit.

Hladomor na Ukrajině, 1932-1933 Zdroj: Wikimedia Commons, Alexander Wienerberger, volné dílo Hladomor na Ukrajině, 1932-1933

3) Na Ukrajině je hladomor, oznámil Gareth Jones

Po vítězství bolševiků v krvavé občanské válce v Rusku a následném vzniku Sovětského svazu se demokratický svět potřeboval dozvědět, co se v této zemi děje.

Významnou osobností tehdy byl Walter Duranty, anglo-americký novinář, který se stal začátkem 20. let minulého století šéfem moskevské kanceláře The New York Times a v této funkci působil dalších 14 let. V roce 1932 obdržel za svou sérii reportáží ze Sovětského svazu, z nichž 11 vyšlo v červnu 1931, dokonce Pulitzerovu cenu.

Jenže Duranty psal o dění, u kterého ve skutečnosti vůbec nebyl, a jenom v Moskvě nekriticky přejímal stalinskou propagandu.

Tak se stalo, že naprosto přehlédl nebo možná ignoroval rozpoutání hladomoru na Ukrajině. Ten pomohl odhalit světu až jiný britský novinář, mladý a ambiciózní reportér Gareth Jones.

Ten si položil jednoduchou otázku: z čeho sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin platí industrializaci své země? V letech 1930 až 1933 tak několikrát navštívil Sovětský svaz, přičemž došel k závěru, že Stalin financuje průmyslový rozvoj měst z masivního prodeje ukrajinského obilí. Při své poslední cestě v březnu 1933, kdy měl být hostem německého velvyslanectví v Charkově, Jones utekl z vlaku a s nemalým osobním rizikem se vydal pěšky do ukrajinských vesnic.

Stal se očitým svědkem strašného hladovění tamějších lidí, o němž vydal po svém návratu do Berlína 29. března tiskovou zprávu, kterou následně převzala celá řada světových deníků. „Prošel jsem spoustou vesnic. Všude jsem slyšel nářek: Nemáme chléb. Umíráme!,“ stálo v úvodu textu.

Kreml existenci hladomoru popřel, ale Jones 11. dubna 1933 publikoval podrobnou analýzu, v níž správně identifikoval základní příčiny celého stavu: nucenou kolektivizaci, likvidaci nejlepších sedláků (kulaků) a příliš vysoký export potravin ze Sovětského svazu. Pravda už se nedala utajit.

Adolf Hitler s ochočenou kavkou na rameni Zdroj: ČTK Adolf Hitler s ochočenou kavkou na rameni

4) Ferdinand Peroutka před Hitlerem varoval

V roce 2015 pronesl tehdejší český prezident Miloš Zeman projev, v němž mluvil mimo jiné o tom, že řada intelektuálů podlehla v jisté fázi svého života fascinaci fašismem. V této souvislosti citoval údajná slova českého novináře Ferdinanda Peroutky, předválečného šéfredaktora časopisu Přítomnost, jenž měl prý jeden ze svých článků z 30. let minulého století nadepsat titulkem „Hitler je gentleman“.

Poté, co historici Zemanovo tvrzení kategoricky odmítli, zkusil prezident argumentovat Peroutkovým textem, jenž byl podle svědectví samotného Peroutky z března 1938 zcenzurován, a tvrdil, že cenzura mohla vyhodit právě ona zmiňovaná slova „Hitler je gentleman“. Opět ale neměl pravdu: akademici okamžitě dokázali, že cenzura z textu vypustila naopak slova, kde Peroutka před Hitlerem varoval.

Zmíněný Peroutkův článek vyšel pod titulkem „Anschluss - ce n'est pas la guerre“ (Tohle není válka). Publicista v cenzurovaných pasážích sice oceňoval Hitlerovo politické nadání, ale spíše ve smyslu, aby ho politici nepodceňovali. „Nepočínejme si jako onen šachista, který opovrhoval svým odpůrcem proto, že nehraje podle pravidel, a pak jím byl poražen. I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom jej neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem nelekejme: žádnému ani částečnému géniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů po svobodě a po důstojnosti,“ napsal Peroutka.

Kolaborantský novinář Emanuel Vajtauer. I jeho chtěl předseda protektorátní vlády Alois Eliáš odstranit Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo Kolaborantský novinář Emanuel Vajtauer. I jeho chtěl předseda protektorátní vlády Alois Eliáš odstranit

5) Splatit krví nezapomenem, vyšlo v tisku v červnu 1942

Po vyhlazení Lidic v červnu 1942 vyšla v protektorátním časopise Večerní České slovo řízeném kolaborantem Emanuelem Vajtauerem báseň „Přísaha českého dělníka“, jejímž autorem byl údajně jakýsi dělník Josef Láznička. Zdánlivě oslavovala mrtvého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a želela jeho smrti:

„Vám Ochránce lidu děleného vrahové když v osudném ránu, dětí vašich drobných nelitujíce i choti zlou zasadili ránu, žen českých dělníků se srdce zachvěla, všechno se otřáslo v nás až slzy z očí vytryskly: Náš ochránce – chvěl se nám hlas – Čas nový, který 's pro nás vytvářel, bude nám ztracen, ztracen navždy snad? Splatit bychom rádi chtěli svůj vám dluh krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad. Nezapomenem však dobrodince rodin svých! Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih! Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci, že nového řádu budem věrní ochránci!“

Ve skutečnosti však tato báseň, k jejímuž autorství se po válce přihlásil Václav Sábl, obsahovala kryptogram: když byla sepsána ve verších pod sebou, dávala první slova každého řádku dohromady věty: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem. Nezapomenem!“

O zmíněné vydání Večerního Českého slova začal být mezi čtenáři okamžitě enormní zájem, protože lidé zvyklí číst mezi řádky plamenný vzkaz samozřejmě nepřehlédli. Tohoto zájmu si však všimlo gestapo a záhy odhalilo důvod. Vydávání časopisu bylo pozastaveno a čtyři zaměstnanci tiskárny Melantrich, kteří o tomto dvojsmyslu věděli, byli popraveni. Šéfredaktor Vajtauer jako skutečný a osvědčený kolaborant trestu ušel – dostal jen výpověď. Publikace básně zůstala mimořádným gestem odporu na stránkách protektorátního tisku.

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau Zdroj: se svolením Post Bellum Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau

6) Svět se konečně dozvídá, co se děje v Osvětimi

Už od roku 1943 se do západního světa šířily zprávy o zvěrstvech, jichž se Hitlerův nacistický režim dopouští na evropských Židech. Svět nicméně stále ještě nevěděl dost o systematickém masovém vraždění v plynových komorách vyhlazovacího tábora Osvětim – kam měli být už na jaře 1944 transportováni Židé z další země, kterou toto vraždění dosud nepostihlo, a sice z Maďarska.

V dubnu 1944 utekli z Osvětimi dva slovenští židovští vězni, Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, kteří předali zprávu o holocaustu maďarské židovské obci s cílem podnítit v Maďarsku všeobecné židovské povstání, jež by zastavilo transporty. To se jim ze začátku nepodařilo; podle Vrby zřejmě kvůli tomu, že představitel maďarských Židů Rudolf Kastner jejich zprávu zatajil, aby neohrozil své vyjednávání s Adolfem Eichmannem o možnosti převozu maďarských Židů do Švýcarska výměnou za peníze a drahocennosti.

Kastner nakonec získal povolení vyvézt do Švýcarska více než 1600 Židů, masovým deportacím dalších stovek tisíc do Osvětimi ale nezabránil. Tyto deportace začaly 15. května 1944, do transportů nastoupilo celkem 437 tisíc lidí.

Vrbova a Wetzlerova zpráva se však v červnu dostala do rukou švýcarských novinářů, kteří konečně změnili běh věcí. Mezi 18. a 22. červnem spustily švýcarské noviny celosvětovou tiskovou kampaň, jež zprávu propagovala. Očité svědectví obou vězňů, podrobně popisující celou vražednou mašinerii, konečně pohnulo světovým veřejným míněním. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. proto vyvinuli tlak na maďarského admirála Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil, a ten 9. července 1944 uposlechl. Odhaduje se, že tak bylo zachráněno asi 200 tisíc Židů.

Příjezd Rudé armády do Prahy 9.května 1945. Na snímku: ruský tank, na kterém jedou vojáci i Pražané s prapory, projíždí kolem Mánesova mostu. Zdroj: ČTK/Smola Příjezd Rudé armády do Prahy 9.května 1945. Na snímku: ruský tank, na kterém jedou vojáci i Pražané s prapory, projíždí kolem Mánesova mostu

7) Svobodná Praha uvítala Rudou armádu, psaly noviny

Přestože jako den vítězství a osvobození od německého nacismu dnes slavíme 8. květen, střední a starší generace si dobře pamatuje, že za minulého režimu to bylo o den později. Komunistické Československo totiž považovalo 9. květen 1945 za den osvobození Prahy coby hlavního města, protože až 9. května vjely do Prahy sovětské tanky.

Podle polistopadového historického výkladu došlo k osvobození české metropole už o den dříve, kdy Německo kapitulovalo a kdy velitel Wehrmachtu v protektorátu generál Rudolf Toussaint podepsal před revoluční Českou národní radou v Praze kapitulaci a jeho vojsku byl umožněn volný odchod z města.

V této souvislosti stojí za zmínku, jak se na osvobození Prahy dívaly tehdejší noviny. České Slovo vyšlo už 8. května 1945 s hlavním titulkem: „Česká revoluce dobyla slavného vítězství“, uvozujícím zprávu o kapitulaci německých branných sil. Lidové listy o den později zveřejnily titulek: „Český národ děkuje maršálu Stalinovi“.

Současně však byl na první straně další titulek ve znění: Svobodná Praha uvítala radostně Rudou armádu. „Desetitisíce občanů svobodné Prahy vyčkávají na chodnících, v rukou náruče květin i praporků. Čekají na první tanky Rudé armády, jež jsou hlášeny již od Pražského Hradu, z Dejvic a Karlína,“ psalo se v textu pod tímto titulkem. Jak se tedy jeví, lidé sice sovětské vojáky skutečně upřímně vítali, své město však v té chvíli opravdu vnímali již jako svobodné, nikoli osvobozované.

10) Tíha olova: novináři chrání zdroj pod hrozbou vězení

Takzvaná aféra Olovo je jednou z nejznámějších českých porevolučních politických kauz a současně jedním z nejvýznamnějších projevů domácí polistopadové investigativní žurnalistiky. Poukázala na zásadní etickou otázku novinářské profese: ochranu zdroje informací.

Šlo o politický skandál, který vypukl v květnu 2000 v době vlády Miloše Zemana. Reportéři Mladé fronty Dnes Jiří Kubík a Sabina Slonková zveřejnili informace o tzv. operaci Olovo, kterou připravoval poradce tehdejšího premiéra Miloše Zemana Vratislav Šíma na političku Petru Buzkovou, místopředsedkyni Poslanecké sněmovny a členku České strany sociálně demokratické, jejímž členem byl i Zeman. Zmíněná operace měla političku zdiskreditovat, a dokonce i ohrozit její rodičovství, protože obsahovala vylhané informace o tom, že Buzková prý týrala svou malou dceru.

Ke zdramatizování celé situace došlo poté, co policie, jež se případem začala na základě několikerého trestního oznámení zabývat, obvinila Kubíka a Slonkovou z nadržování pachateli trestného činu, protože jí reportéři odmítli prozradit svůj zdroj, tedy člověka, který jim dokument předal. Zastavit trestní stíhání se pokusil udělením milosti prezident Václav Havel, novináři ji ale nepřijali a trvali na projednání případu před soudem. Jejich stíhání tak nakonec zastavilo v březnu 2001 městské státní zastupitelství v Praze s odůvodněním, že se žádného trestného činu nedopustili.

Stíhání Vratislava Šímy, kterého policie obvinila kvůli autorství hanopisu z trestného činu pomluvy, zastavilo městské státní zastupitelství v červnu 2001 s argumentem, že spáchaný čin není natolik společensky nebezpečný, aby byl trestným.

Předchozí

1/10

Další