Do jisté míry dějinným paradoxem je fakt, že země tzv. východního bloku, které v roce 1968 odvážně vystoupily proti invazi do Československa, kromě tohoto protestu téměř nic nespojovalo, naopak měly mezi sebou značné rozpory. Ještě zajímavějším paradoxem je fakt, že právě kvůli těmto rozporům se postavily proti tehdejší hegemonní politice Sovětského svazu.
Albánie vs. Jugoslávie
To se do značné míry týká právě Albánie a Jugoslávie, dvou zemí, které sice byly socialistické, vládla v nich jedna strana a měly do značné míry centrálně řízenou ekonomiku, ale přesto si na Sovětském svazu dokázaly vydobýt nezávislost. Přitom to v žádném případě nebyly země vzájemně spojenecké – naopak, panovala mezi nimi nevraživost s hlubokými historickými kořeny.
close
info
Zdroj: Se svolením Paměti národa
zoom_in
Srpen 1968 na pražských Vinohradech
Albánie a Jugoslávie byli sousedé od svého vzniku. Už během balkánských válek předcházejících první světové válce si Srbsko nárokovalo balkánský sever, který označovalo za oblast své sféry vlivu. Tyto nároky zůstaly živé i po vzniku Jugoslávie coby společného státu jižních Slovanů, nazvaného původně Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v roce 1918. Součástí Jugoslávie se stalo i Kosovo, obývané převážně Albánci; podle sčítání obyvatelstva v roce 1921 tvořili Albánci 64 procent kosovského obyvatelstva.
Jugoslávská vláda povzbuzovala v meziválečném období Srby, aby Kosovo zalidnili, v důsledku čehož klesl počet Albánců v tomto teritoriu do vypuknutí druhé světové války pod 50 procent. Plánované vysídlování albánských rodin z Jugoslávie do Turecka bylo také jednou z afér, která značně ovládala jugoslávsko-albánské vztahy koncem 30. let minulého století.
Ještě před vypuknutím války obsadila Albánii v roce 1939 fašistická Itálie, která k ní po pádu Jugoslávie v roce 1941 připojila i Kosovo. Když Itálie v roce 1943 po vylodění Spojenců kapitulovala, vystřídaly italské okupační jednotky v Albánii ty německé.
Albánská vláda pod vedením premiéra Mustafy Kruji se zpočátku snažila zachovat neutralitu, nakonec se však připojila k fašistickým mocnostem.
Ačkoli v Albánii existovalo i protifašistické partyzánské hnutí, temnou kapitolou albánských dějin zůstávají etnické čistky v kosovsko-metochijských oblastech, kde Albánci bojující po boku Němců povraždili tisíce Srbů, vypálili desítky srbských vesnic a přinutili několik desítek tisíc srbských rodin uprchnout do Srbska.
Etnické čistky ovšem měly v tomto regionu dlouhou tradici, protože za balkánských válek v letech 1912 a 1913 masakrovali pro změnu Albánce Srbové.
Po válce byly v Albánii i v Jugoslávii svrženy dosavadní monarchie a k moci se dostaly tzv. lidové režimy: v Jugoslávii národně-osvobozenecká fronta v čele s Josipem Brozem Titem, v Albánii Albánská strana práce vedená Enverem Halilem Hodžou. Oba režimy se záhy dostaly do sporu se Sovětským svazem, každý z jiného důvodu.
Tito proti Stalinovi, Hodža proti Chruščovovi
Skutečnost, že Titovým partyzánům se podařilo osvobodit Jugoslávii od fašismu do značné míry bez sovětské pomoci, vedla k tomu, že nový jugoslávský vůdce začal razit vlastní nezávislou politiku, včetně otázky zahraničních vztahů s Albánií a Řeckem. Jugoslávie uzavřela s Albánií několik mezistátních hospodářských smluv, jakákoli spolupráce však byla přerušena poté, co se proti Titovi obrátil Stalin.
Albánie pak skutečně navázala úzkou hospodářskou spolupráci se Sovětským svazem, který ji v oblasti hospodářského rozvoje podporoval více než Jugoslávie. Jenže vzájemně vřelé vztahy neměly dlouhého trvání – k jejich ochlazení došlo poté, co Stalin zemřel a jeho nástupce Nikita Sergejevič Chruščov na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) zkritizoval stalinský kult osobnosti a začal rehabilitovat oběti někdejších stalinských procesů.
„Vlna rehabilitací albánské nejvyšší vedení znepokojovala, protože v Albánii žádné podobné neproběhly… Naprosto zásadní však byla změna v sovětské zahraniční politice. V rámci Chruščovovy politiky mírové koexistence bloků usiloval Sovětský svaz o zlepšení vztahů i s Titovou Jugoslávií. Od roku 1953 vyvíjel značný tlak i na Tiranu, aby zlepšila své vztahy s Bělehradem. Albánské vedení v čele s Hodžou, které svoje dominantní postavení upevnilo zejména po roztržce mezi SSSR a Jugoslávií v roce 1948, však sovětské výzvy uposlechlo jen velice neochotně,“ uvádí Přemysl Vinš v článku Okupace Československa v roce 1968 v kontextu politiky hodžovské Albánie.
Kromě neochoty normalizovat vztahy s Titovou Jugoslávií se vzájemné vztahy Albánie a Sovětského svazu horšily také kvůli odlišným pohledům na hospodářskou roli Albánie v rámci sovětského bloku. Hodža sázel zejména na těžký průmysl a žádal Moskvu o peníze na jeho rozvoj, ale Chruščov viděl Albánii jako zemědělskou zemi a doporučoval jí, aby se zaměřila zejména na pěstování citrusů, jimiž měla zásobovat ostatní státy Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).
Tenhle plán se albánskému vedení příliš nezamlouval, protože by dostal zemi do přílišné závislosti na Sovětském svazu, zatímco Hodža chtěl svou zemi ekonomicky soběstačnou.
Koncem 50. let se tak albánská vláda přiklonila k Číně, nepodpořila Chruščovovu kritiku Mao Ce-Tunga a čínského Velkého skoku (masové industrializace země) a v rámci socialistického bloku se dostala do izolace. V návaznosti na Čínskou kulturní revoluci se prohlásila za první ateistický stát na světě a zakázala náboženství.
Jak se albánští stalinisté dostali na správnou stranu
Odpor vůči Sovětskému svazu vedl i k tomu, že se nepřipojila k sovětské kritice Pražského jara ani k následné invazi. Zajímavé přitom je, že albánské vedení se se směřováním Pražského jara (tedy například se zrušením cenzury a s ekonomickou reformou směřující k alespoň částečné decentralizaci hospodářství) nijak neztotožňovalo.
„Dubček byl v albánské analýze československých událostí nařčen z útoků proti Gottwaldovi a ze snah rehabilitovat Slánského. Albánské stalinistické vedení se k těmto skutečnostem stavělo značně negativně. Z albánského pohledu se v tomto ohledu Dubček nelišil od sovětských vůdců, kteří jej zpočátku podporovali a vlastně jej i dosadili k moci. Zhoršení vztahů ČSSR a SSSR bylo albánskou stranou vnímáno jen jako důsledek toho, že se Dubček Sovětům vymkl z kontroly,“ píše Vinš.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Szilas, volné dílo
zoom_in
Demonstrace v Helsinkách proti sovětské invazi do Československa v srpnu 1968
Invazi do Československa pak nejvyšší stranické a státní vedení Albánie označilo ve svém prohlášení za „agresi sovětských revizionistů a jejich satelitů proti ČSSR a československému lidu“.
Paradoxem je, že ve stejném prohlášení albánské stranické špičky uvedly, že „…československá tragédie má svůj základ ve 20. sjezdu KSSS, která pohřbila leninsko-stalinskou cestu, již nahradila revizionistickou chruščovskou linií“. V závěru deklarace byla uvedena výzva „všem opravdovým bolševikům“ v SSSR, aby povstali proti „revizionisticko-fašistické klice“ a vyhlásili novou Říjnovou revoluci.
Vojenská invaze do Československa se stala pro albánskou stranu také vítanou záminkou pro zpřetrhání posledního – byť jen formálního – pouta Albánie se Sovětským svazem: tedy pro vystoupení z Varšavské smlouvy, na jejíž činnosti se Albánie od začátku 60. let stejně nijak aktivně nepodílela.
Tito nebyl proti socialismu, Pražskému jaru ale fandil
Ani jugoslávský vůdce Josip Broz Tito neodsuzoval invazi kvůli tomu, že by začal fandit demokratickému zřízení. Koncem 60. let minulého století se Jugoslávie pod jeho vedením naopak snažila prohloubit s Brežněvovým Sovětským svazem hospodářskou spolupráci, a protože pro své výrobky hledala jen těžko odbyt na Západě, zvyšovala export do zemí RVHP.
„Určitý obrat nastal v souvislosti s vývojem v Československu po lednu 1968 a rostoucím nátlakem Moskvy a jejích satelitů na pražské reformní vedení. Vládnoucí skupinu v Bělehradu znepokojovaly hrozby, které Brežněvovo vedení adresovalo do Prahy,“ píše historik Jan Pelikán v práci Jugoslávie a okupace Československa v srpnu 1968.
Na rozdíl od Albánců Tito Pražské jaro vítal, protože doufal, že tento vývoj povede k oslabení sovětské dominance ve východním bloku. Také on viděl v československém obrodném procesu završení kurzu nastoupeného po 20. sjezdu KSSS, věřil však, že tento kurz je správný, a oceňoval i to, že se českoslovenští reformní komunisté chtěli inspirovat jugoslávským příkladem.
Okupace Československa jugoslávské vedení zaskočila. I když ji Tito jednoznačně odsoudil, nechtěl zprvu vztahy s Moskvou příliš vyostřovat, aby jí nedal záminku k podobnému útoku na Jugoslávii. Na druhé straně dal jasně najevo, že v takovém případě se jeho země bude bránit. „My nejsme lidé toho typu, kteří by strpěli, aby nám po našich ulicích jezdily cizí tanky a zabíjely naše občany… Když se překročí mez, musí se přesvědčit, že to nebudeme tolerovat. Musíme být ve své zemi svými vlastními pány,“ uvedl Tito bezprostředně po vpádu vojsk do Československa.
Proti byli i Ceaușescu a Mao Ce-tung
Invazi do Československa odsoudili i dva diktátoři, rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu a čínský prezident Mao Ce-tung. Ceaușescu usiloval o co největší podíl osobní moci a z toho důvodu Sovětský svaz jako bezvýhradnou autoritu odmítal. Jen pár dní před invazí přijel do Prahy osobně podpořit československé reformní vedení, poté odmítl, aby se na ní podíleli rumunští vojáci a vpád ostře kritizoval. Jeho zájmy však byly spíše osobní než principiální.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, fototeca.iiccr.ro, volné dílo
zoom_in
Rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu při svém slavném projevu, ve kterém odsoudil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968
Čínského vůdce Mao Ce-tunga motivovala k odporu proti invaze nejspíše obava, aby se Brežněvova doktrína tzv. omezené suverenity socialistických států nedotkla jeho vlastní země. Odpor vůči sovětské politice nakonec přerostl i v několik ostrých pohraničních konfliktů (boj o ostrov Damanskij na řece Ussuri nebo u jezera Žalanaškol v Kazachstánu). Vzájemné vztahy mezi Čínou a Sovětským svazem se výrazněji zlepšily až s nástupem Michaila Gorbačova.
Pro úplnost se sluší zmínit i protesty řadových občanů proti invazi. V Polsku se už v září 1968 upálil na protest proti vojenské intervenci Ryszard Siwiec, jenž se tak stal první planoucí pochodní, v Moskvě proběhla 25. srpna demonstrace osmi statečných na Rudém náměstí.
