Základní příběh je velmi dobře znám a byl už mnohokrát popsán: V ranních hodinách 2. února 1959 zemřelo na severním Uralu v nejsevernějším cípu Sverdlovské oblasti u takzvané Mrtvé hory devět mladých, ale zkušených turistů, převážně spolužáků z Uralského polytechnického institutu. Skupinu vedl třiadvacetiletý student této školy Igor Alexejevič Ďatlov (často uváděný také jako Djatlov), považovaný i přes své mládí za ostříleného horského vůdce. Rovněž ostatní měli řadu zkušeností se zimními pobyty v přírodě.

Záměrem expedice bylo projít dosud jen málo prozkoumanou divokou oblast pohoří Ural a uskutečnit výstup na uralskou horu Otorten, jejíž název znamená v překladu zhruba „Sem nechoď“.

Znetvořená těla

Všichni účastníci výpravy, dvě dívky a sedm mužů, byli ve věku od 20 do 38 let, na výpravu vyrazili zdraví a podle později nalezených deníků se zdáli být v dobré náladě i kondici. Jediný, kterému hned od začátku cesty nebylo dobře a dne 28. ledna 1959 se rozhodl další putování vzdát, byl původně desátý člen výpravy Jurij Judin. Revmatické bolesti ho donutily zůstat v jedné z posledních lidských usedlostí po cestě ve 41. okrsku. Zachránily mu tím život: všichni ostatní účastníci expedice v noci z 1. na 2. února zahynuli za dodnes zcela nevyjasněných okolností.

Ještě večer 1. února 1959 se zdálo být – i přes zhoršené počasí – vše normální. Skupina dorazila po několikadenním putování k průsmyku na úbočí hory Cholat-Sjachyl, což v jazyce místního domorodého kmene Mansijů znamenalo Mrtvá hora, a kvůli prudkému větru a sněžení tu rozložila tábor a postavila si stan. 

close Společný snímek čtyř účastníků Djatlovovy výpravy. Zleva Nikolaj Vladimirovič Thibeaux-Brignolles, Ljudmila Dubininová, Semjon Alexandrovič Zolotarjov a Zinajda Kolmogorovová info Zdroj: Wikimedia Commons, samlib.ru, volné dílo zoom_in Společný snímek čtyř účastníků Djatlovovy výpravy. Zleva Nikolaj Vladimirovič Thibeaux-Brignolles, Ljudmila Dubininová, Semjon Alexandrovič Zolotarjov a Zinajda Kolmogorovová

Jenže v noci se pak stalo cosi, co donutilo studenty zevnitř rozřezat boky stanu a hledat spásu v útěku přes ledovou pláň pod vzdálené stromy, kde začali jeden po druhém postupně umírat na podchlazení, kombinované v některých případech s různými zraněními.

Protože se expedice nevrátila v domluveném čase (nejpozději do 12. února) do civilizace, vydala se po jejích stopách záchranná skupina. Dne 26. února 1959 objevila zčásti stržený a sněhem napůl zavalený stan, v němž se překvapivě nacházely všechny věci členů expedice včetně teplého oblečení, jídla a v některých případech i bot. Nebyl v něm ale žádný člověk. Zmrzlé otisky stop ukazovaly, že všichni studenti zamířili z nějakého důvodu k lesu na opačné straně průsmyku.

Na okraji lesa se našlo ohniště a pod blízkým cedrem mrtvá těla dvou členů expedice, Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka, oblečená v poškozeném spodním prádle a bez obuvi, navíc na ploše několika centimetrů popálená. Větve cedru byly podle Martina Lavaye, autora knihy Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?, polámané až do výšky pěti metrů, jako kdyby se na strom pokoušeli vylézt.

Po delší době (podle různých svědectví šlo o několik hodin až dní) objevili záchranáři další tři mrtvé, kteří leželi ve sněhu mezi cedrem a původním tábořištěm se stanem. Byl to vůdce expedice Igor Ďatlov, jenž ležel na zádech a v ruce svíral březovou větev, dále jedna ze dvou členek výpravy Zinajda Kolmogorovová, nalezená schoulená na břiše s rukama křečovitě přitisknutýma k hrudi, což nasvědčovalou zoufalé snaze se zahřát, a Rustem Slobodin, rovněž ležící na břiše s pokrčenýma rukama a nohama. Těla byla nalezena ve vzdálenostech 300, 480 a 630 metrů od cedru, jako kdyby se tato trojice rozhodla vrátit se zpět ke stanu a po cestě postupně umrzala.

close Mrtvý Igor Ďatlov, vůdce výpravy. Ležel na zádech, v ruce svíral březovou větev info Zdroj: Wik. Com., autor neznámý, Martin Lavay - Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?, CC BY-SA 4.0 zoom_in Mrtvý Igor Ďatlov, vůdce výpravy. Ležel na zádech, v ruce svíral březovou větev

Nejděsivější pak byl nález posledních čtyř mrtvých, které našli až po více než dvou měsících, 5. května 1959, ve vzdálenosti 75 metrů od cedru, v potoce pod vysokou vrstvou sněhu. V jejich těsné blízkosti se nacházela podestýlka vyrobená provizorně z nalámaných větví a chvojí, jež byla zřejmě součástí takzvaného záhrabu ve sněhu, který je měl ochránit před větrem a nejhorším chladem.

Objev těchto těl se pro záchranáře proměnil v opravdovou noční můru. Mrtvoly totiž byly až strašidelným způsobem znetvořeny. Nejhrůzněji vypadalo tělo druhé členky výpravy Ljudmily Dubininové: leželo v potoce hlavou dolů, v očních důlcích mu chyběly oči, v ústní dutině jazyk, a jak se později navíc zjistilo, měla žena i rozdrcený hrudník a rozsáhlá vnitřní zranění. 

Rozdrcený hrudník, vnitřní zranění a chybějící oční bulvy byly zjištěny i u dalšího nalezeného těla, patřícího lyžařskému instruktorovi Alexandru Zolotarjovovi. Kromě těchto dvou těl se v potoce našli ještě poslední dva členové expedice, Nikolaj Thibeaux-Brignolles a Alexandr Kolevatov, jejichž zranění byla menšího rozsahu. I tak ale zahynuli, příčinou jejich smrti bylo zřejmě podchlazení.

Některé mrtvoly měly na sobě části oblečení patřící jiným členům skupiny, protože se zřejmě zkoušeli doobléct šatstvem těch, kteří zmrzli dříve.

Teorie laviny

Dlouhé desítky let se debatovalo o tom, co výpravu zkušených horských turistů vyhnalo uprostřed noci ze stanu, nedovolilo jim se vrátit a navrch jim způsobilo tak devastující poranění. Spekulovalo se o všem možném, od zásahu UFO přes útok domorodců až po kolektivní šílenství vyvolané například infrazvukem nebo radioaktivním zářením. 

Dosud nejpřijímanější vysvětlení zaznělo před dvěma lety. Podle výzkumu Alexandra Puzrina, geotechnického inženýra působícího ve švýcarském Federálním technologickém ústavu ETH Zürich, a Johana Gaumeho, vedoucího laboratoře simulací sněhových lavin v dalším švýcarském Federálním technickém ústavu v Lausanne, zavalila stan menší desková lavina.

Ta byla zvažována jako možná příčina již v roce 1959, ale nakonec byla z řady důvodů označena za nepravděpodobnou (svah nad stanem se zdál být na pád laviny příliš pozvolný, zranění na tělech turistů příliš devastující a podobně). Právě tyto argumenty ale simulace Gaumovy laboratoře přesvědčivě zpochybnily.

„Svah nebyl tak mělký. Mírně a povolně vypadal jen díky zvlněné topografii hory Cholat-Sjachyl, ale ve skutečnosti se jeho sklon blížil 30 stupňům, což je základní minimální požadavek pro laviny. Zprávy z počátečního průzkumu místa také popisovaly spodní sněhovou vrstvu na hoře, která se neshlukovala dohromady a poskytovala slabou, kluzkou základnu, po níž by mohlo velké množství sněhu snadno sklouznout,“ uvedl před dvěma lety pro National Geographic Puzrin.

Když členové výpravy udělali do sněhu zářez pro svůj stan, mohli destabilizovat svah. Jejich poslední záznamy v deníku i poslední fotografie z večera 1. února 1959 také svědčí o silném větru, který mohl podle vědců navát v noci na uvolněný svah značné množství sněhu, čímž se lavina dala do pohybu. To by mělo podle studie také vysvětlovat, proč k jejímu pádu nedošlo hned po zářezu do sněhu, ale až po devíti hodinách: lavina potřebovala ke svému uvolnění ještě přiživit. 

Vědcům se podařilo vysvětlit dokonce i zlámaná žebra. Studenti se totiž podle nich uložili ve stanu ke spánku na improvizovanou podestýlku vyrobenou z lyží, kterou se chtěli zespodu izolovat od chladu. A počítačová simulace ukázala, že pět metrů dlouhý blok silného sněhu by lidem spícím na pevné podložce mohl žebra i lebeční kosti snadno zlomit. „Tato zranění by byla těžká, ale ne smrtelná – alespoň ne okamžitě,“ uvedl pro National Geographic Puzrin.

Gaume se nicméně už před dvěma lety obával, že jimi předložené vysvětlení bude příliš přímočaré na to, aby je velká část veřejnosti přijala, a dál bude fandit konspiračním teoriím. „Lidé nechtějí, aby to byla lavina. Je to příliš normální. Lidé mají raději tajemnější a méně pravděpodobné scénáře smrti v divočině,“ uvedl. 

Lavina to nebyla, tvrdí jiní

Na potvrzení svých slov nemusel Gaume ani moc dlouho čekat. Už loni byl jeho a Puzrinův výzkum zpochybněn, a to nikoli bláznivými zastánci konspiračních teorií, ale dvěma uznávanými lavinovými experty, Karlem Birkelandem a Dougem Chabotem.

„Domníváme se, že i když nelze lavinovou hypotézu zcela vyloučit, není to ten nejpravděpodobnější scénář,“ uvedl pro The New York Times ředitel Národního lavinového centra U. S. Forest Service Birkeland. 

Dále řekl, že spolu s Chabotem, ředitelem Lavinového centra v Gallatinském národním parku v Montaně, došli k závěru, že důkazy o lavině poblíž místa stanu „nemají ve skutečnosti žádnou relevanci“. Navzdory trojrozměrnému mapování a počítačové simulaci totiž zastávají názor, že svahy, zachycené na starých fotografiích, nebyly dostatečně strmé pro lavinu. 

„Ano, lavina se může utrhnout i v třicetistupňovém svahu, ale taková lavina je super-supervzácná,“ konstatoval Chabot.

Pro The New York Times pak nabídl své vlastní vysvětlení: podle něj mohla vichřice navát na stan tolik sněhu, že ten se pod jeho vahou zhroutil. Studenti se pak začali v troskách dusit a museli si rychle prořezat cestu ven.

Drobná pochybení, jako bylo zutí bot před spaním (ve sněhu a mrazu doporučují zkušení táborníci opravdu přespávat ve spacím pytli i v botách, pozn. red.), nebo odložení lopat mimo bezprostřední dosah, pak podle Chabota vedla k dominovému efektu, až se lidé ze stanu dostali do naprosto hrůzných a strašlivých podmínek.

„Za pár vteřin se všechno kolem vás může stát životu nebezpečným. Musíte ven ze stanu, abyste přežili, ale jakmile se z něj dostanete, vtáhnou vás živly. Zoufalství vás pak dovede k činům a do situací, jež by se za jiných okolností zdály bizarní. Děláte nebo se vám dějí věci, jaké by se za normálních podmínek nedaly ani vysvětlit,“ uvedl Chabot, který se v minulosti podílel na řadě vyprošťovacích operací u lavinových neštěstí, takže mluvil i z vlastní zkušenosti.

Lavinovou teorii zpochybnila také Teodora Hadjiyská či Hadžijská (rozená Bulharka, žijící v Rakousku), která se věnuje bádání okolností Ďatlovovy výpravy dlouhodobě. Ta sice ocenila studii obou vědců, ale jen jako obecnou teorii o možném padání lavin v daném průsmyku. Konkrétní pád laviny v daném čase a místě by však podle ní musely potvrzovat další zdroje, jenže ty neexistují.

„Záchranný tým z roku 1959 žádné stopy po lavině nenašel, nejsou vidět ani na fotografiích. Spisy k případu jednoznačně ukazují, že k žádné lavině nedošlo,“ uvedla pro The New York Times Hadžijská. 

Pád stromu? Návštěva medvěda?

V letošním roce rozšířila Hadžijská své názory o závěr, že ke katastrofě studentské výpravy vedl zřejmě pád stromu na stan. Podle ní totiž studenti rozbili svůj tábor původně níže na okraji lesa, kde se jeden z cedrů skutečně skácel a leží tam dodnes. Badatelka to uvedla letos 2. února na konferenci v Jekatěrinburgu, kde také oznámila, že přímo pod kořeny padlého stromu se našla rezavá plechovka kondenzovaného mléka, která podle ní patřila Ďatlovově skupině. O konferenci informoval web Ural.kp.ru.

Podle badatelčiny teorie mohl stan skupiny stát přímo pod stromem a pád těžkého kmene mohl některé z nich smrtelně zranit. Expertíza vzorků padlého cedru totiž prý ukázala, že strom stál ještě v roce 1948. Pár let poté zřejmě odumřel, ale silné kořeny ho ještě udržely vestoje. „Jsem si jistá, že padl v roce 1959,“ uvedla Hadžijská. Její verze je však zatím poměrně slabá a nevysvětluje, proč se stan nakonec našel jinde.

Jednou z dlouhodobě zvažovaných příčin náhlého útěku studentů ze stanu je také nečekaná noční návštěva medvěda ve stanu. Ti sice v dané roční době většinou hibernují v zimním spánku, ale ten není zcela pravidelný a předčasné vzbuzení není u medvědů nijak zvlášť výjimečné. 

Pro medvědí návštěvu hovoří jednak to, že tyto velké šelmy na Urale žijí a byly opakovaně zaznamenány i v oblasti Ďatlovského průsmyku, jednak informace, které se dochovaly o chování studentů v onu osudnou noc: prořezání bočních stran stanu zevnitř, ústup v rojnici, z níž se lze případně rozběhnout do stran a v níž jsou všichni od zvířete přibližně stejně daleko, odchod pravidelným krokem, aby běh zvíře nepodráždil, snaha vylézt na strom, z nějž by bylo možné dohlédnout, zda medvěd už od stanu neodešel, a podobně.

Zlomená žebra Dubininové a Zolotarjova by se dala vysvětlit buď tím, že na ně medvěd ve stanu šlápl, nebo tím, že je později podupalo nějaké velké zvíře (například los) v jejich záhrabu.

Proti přítomnosti medvěda však mluví zápis z úředního protokolu z 28. února 1959, zaznamenávajícího výpověď pátračů, kteří objevili stan: ten totiž uvádí, že ve stanu se našly i suchary ve dvou pytlech, kondenzované mléko, cukr a koncentráty – tedy potraviny, které by vyhladovělý medvěd bezpochyby rozházel a zčásti spotřeboval.

Svědectví pátrače: viděl jsem ohnivou kouli

Další novou teorii předložili experti a svědci, kteří vystoupili v Rusku na tiskové konferenci konané 25. ledna 2023. Zprostředkovaně o ní informoval novinář Paul Seaburn na webu Mysterious Universe. Záznam celé konference lze zhlédnout na ruských stránkách E1.ru.

Na této konferenci vystoupil mimo jiné osobně Vladislav Karelin, účastník pátracích prací v roce 1959 (ten je vidět i na známém snímku zachycujícím napůl zbořený a sněhem zavalený stan – stojí úplně vlevo zády ke kameře, vedle něj v podřepu je další pátrač Jurij Koptelov, pozn. red.).

close Sněhem zavalený stan Ďatlovovy výpravy, k němuž pátrači dorazili až 26. února. Stan byl rozříznut zevnitř, skupina před něčím utíkala. Vlevo od stanu pátrači Vladislav Karelin (stojící) a Jurij Koptelov info Zdroj: Wikimedia Commons, Soviet investigators – Mysterious Deaths of 9 Skiers Still Unresolved, volné dílo zoom_in Sněhem zavalený stan Ďatlovovy výpravy, k němuž pátrači dorazili až 26. února. Stan byl rozříznut zevnitř, skupina před něčím utíkala. Vlevo od stanu pátrači Vladislav Karelin (stojící) a Jurij Koptelov

Karelin poukázal na to, že popis meteorologických podmínek oné noci pochází až ze spisu prokuratury (incident byl původně vyšetřován jako trestní případ, a teprve 28. května 1959 byl odložen pro nedostatek doličných předmětů – nenašel se totiž žádný konkrétní důkaz o nezákonné činnosti nebo vraždě, pozn. red.). A podle Karelina byl zřejmě tento popis chybný.

„Podle meteorologické analýzy měla být severovýchodní strana hory zasypaná až 2,5 metry sněhu, ale já si vybavuji, že jsem při pátrání po Ďatlovově skupině viděl ze svahu vyčnívat kameny, což znamená, že sníh nemohl být dostatečně hluboký na sesuv deskové laviny,“ uvedl Karelin.

A představil alternativu. „Vladislav Karelin řekl, že dne 17. února 1959 viděl jeho pátrací tým v oblasti Ďatlovova průsmyku letící ohnivou kouli, která se pohybovala z východu na západ. Tento objekt byl zaznamenán i na jiných místech, ale tito druzí svědci tvrdili, že se pohyboval z jihu na sever. Nějaký neidentifikovaný objekt tedy letěl z jihu na sever, a pak změnil směr a letěl z východu na západ. Trajektorii pohybu mohl změnit pouze nějaký druh okřídleného neidentifikovaného předmětu,“ píše Seaburn.

O možném letícím předmětu v podobě ohnivé koule se zmiňuje i spisovatel Martin Lavay ve své knize Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?. Podle něj podporuje tuto teorii poslední snímek ve fotoaparátu výpravy, který na rozdíl od všech předchozích zachycuje jen jakousi nejasnou světlou skvrnu ve tmě – přičemž všechny předchozí snímky jsou jasně exponovány a zcela zřetelně zobrazují vyfotografované objekty i osoby.

Lavay také zmiňuje nepotvrzenou informaci novodobých badatelů, podle níž prý našli vyšetřující komisaři v okolí stanu desítky kovových předmětů, což mohly být zbytky vojenské rakety. Podle některých expertů mohli Sověti pod Mrtvou horou testovat obdobu tzv. Kugelblitz – létající světelné koule, což měla být nově vyvíjená tajná zbraň nacistů.

Hypotéza: studenty zabil test rakety

K teorii, že Karelin viděl vypuštěnou raketu, respektive její výfukové plyny, se kloní také Seaburn. Ten pak zmiňuje hypotézu dalšího ruského vyšetřovatele Vadima Skibinského, podle nějž bylo v lednu a únoru 1959 odpáleno z vesnice Poljarnyj v Jamal-Něněckém autonomním okruhu celkem šest raket.

Vzdálenost od Poljarného do Sverdlovské oblasti je podle Seaburna asi tisíc kilometrů, což by mohlo stačit k přeletu balistické raketě R-12, v té době běžně používané sovětskou armádou. Ta mohla proletět nízko nad průsmykem, shodou okolností v blízkosti stanu. Pokud by tato raketa byla vadná, mohla se z ní za letu uvolňovat kyselina dusičná, používaná v těchto raketách jako oxidační činidlo. Ta prý mohla vytvořit toxickou mlhu, která zasáhla i stan.

„Kyselina dusičná (HNO3) je bezbarvá, vysoce korozivní minerální žíravina se smrtícími účinky. Ale kdyby byla opravdu příčinou katastrofy, nebyla by jí pokryta těla, oblečení, stany a půda? Je známo, že márnice byla už při pitvě prvních pěti uzavřena a ani sanitáři tam nesměli,“ píše poněkud konspiračně Seaburn. Dodává, že podle webu Anomalien.com bylo okolí provizorní márnice přísně hlídáno, dovnitř směli pouze soudní lékaři a kontejner obsahující části vnitřních orgánů obětí byl odeslán pryč – neexistuje však prý o tom žádná dokumentace.

Soudní znalec Boris Vozroždennyj, který prohlížel těla mrtvých, na tiskové konferenci uvedl, že „části vnitřních orgánů ďatlovců tehdy zabavili zástupci KGB“. 

Snažila se KGB ve spolupráci s prokuraturou utajit, že expedici tragicky zahubila kyselina dusičná z neúspěšného raketového testu? „Podle mých výpočtů mluvíme o 10 až 15 tunách látky. Jemně rozptýlená kyselina dusičná (ve formě mraku nebo mlhy) pronikla plachtou stanu, což způsobilo neadekvátní reakci a smrt všech devíti turistů. Lidé, kteří se nadýchali smrtících výparů, dostali okamžitě křeč a ve strachu rozřízli stan zevnitř a pokusili se uniknout… “ prohlásil údajně soudní znalec.

Skibinskij se ve svých dalších slovech snažil raketové testy Sovětského svazu obhajovat. „Musíte pochopit, v jakých podmínkách ti lidé pracovali, jak důležité to pro naši zemi bylo. Zdá se ale, že na odtajnění všeho spojeného se smrtí Ďatlovovy expedice je stále příliš brzy. Je přitom možné, že ti, kdo tyto testy prováděli, stále žijí…“

Nyní se čeká, zda se někdo z nich nevysloví. „Pokud jsou ještě naživu další svědci, přihlásí se někdo, aby podpořil nebo vyvrátil Skibinského teorii o raketě a kyselině dusičné jako příčině bizarních úmrtí při incidentu v Ďatlovově průsmyku? Pravděpodobně budeme muset počkat do 2. února 2024, abychom to zjistili,“ uzavírá Seaburn. Právě na toto datum totiž připadne 65. výročí katastrofy – a takové jubileum by mohlo podnítit další odhalení.