Peklo na Okinawě. Američané umírali po tisících, Japonci využili kamikaze i děti

Japonský ostrov Okinawa s leteckou základnou Kadena představoval v Tichomoří zcela klíčový strategický bod. Jeho dobytí umožňovalo Američanům použít vojenské letiště na ostrově jako základnu pro operaci Downfall, což byl krycí název pro plánovanou invazi přímo na japonské ostrovy, vzdálené od Okinawy 550 kilometrů.

Před 75 lety Japonci vyslali další smrtící zbraň: kamikaze, piloty bez slitování

Americké námořní síly se vylodily na Okinawě dne 1. dubna, po předchozím ovládnutí souostroví Rjúkjú a Nansei. Invaze na Okinawu představovala vůbec největší obojživelný útok celé války o Tichomoří, bohužel intenzitě útoku odpovídala i zběsilost a tvrdost japonské obrany. Bitva byla v angličtině označena jako "tajfun oceli" ("typhoon of steel), Japonci jí přezdívali "tetsu no ame" ("pršící ocel") nebo "tetsu no bōfū" ("ocelový vichr"). I tyto přezdívky odkazují na to, jak krvavé a intenzivní byly boje.

Kamikaze piloti i bojující děti

"Japonská reakce byla intenzivní a fanatická," popsal tyto boje americký voják Ray Stone, člen posádky letadlové lodi Intrepid. Když se jeho loď dostala do blízkosti japonských ostrovů, věnovala jí japonská propagandistická rozhlasová stanice Tokio Rose mrazivou zmínku: "Vítáme Intrepid v oblasti Okinawa… Divize kamikaze číslo 147 se k vám připojí ihned po vašem příjezdu."

Jako zuřiví pavouci. Japonci byli v bitvě o Iwodžimu zákeřní, Američané trpěli

Tuto výhrůžku splnili japonští piloti do puntíku. Neustálé letecké útoky si vyžádaly tisíce amerických životů. Japonci nasadili proti bojujícím Američanům na 700 letadel, z nichž dobrou polovinu řídili sebevražední piloti. V námořní bitvě o Okinawu potopili dvě letadlové lodě a mnoho menších plavidel. Jejich útoky však naštěstí neměly žádnou další oporu, protože japonské námořnictvo už bylo z větší části vyřazeno. Jeho poslední velkou operací se stala sebevražedná mise bitevní lodi Jamato, která vyplula odpoledne 6. dubna 1945 spolu s devíti dalšími doprovodnými plavidly proti spojeneckým silám u Okinawy.

Den po vyplutí zpozorovala toto uskupení americká průzkumná letadla. Následně je napadly palubní letouny z amerického operačního svazu letadlových lodí 58, operujícího u Okinawy. Během dvouhodinové bitvy byl japonský svaz téměř celý zničen a císařské námořnictvo jako bojeschopná síla přestalo existovat.

Fanatický japonský odpor. Než by se v bitvě o Barmu vzdali, raději volili smrt

Nesmírně tvrdé boje se však vedly i na ostrovní půdě, kde japonská císařská armáda nasadila proti Američanům dokonce i děti. Konkrétně šlo o studenty celkem 21 středních škol ve věku od 14 do 17 let, které armádní ministerstvo povolalo do frontových jednotek. Mobilizace studentů byla údajně dobrovolná, ve skutečnosti však vojenské úřady nařídily školám, aby své studenty k rozhodnutí stát se vojákem donutily.

Zhruba polovina z povolaných středoškoláků byla zabita v boji, přičemž řada z nich padla při sebevražedných bombových útocích proti tankům. Celkem bylo zabito kolem 2000 studentů, včetně mnoha dívek, byť ty měly sloužit zejména jako zdravotnice. Po porážce na Okinawě schválila japonská vláda zákon, že do frontové linie mohou být povoláni všichni chlapci od 15 let a dívky od 17. 

Závěr bitvy byl nejkrvavější

Přestože velkými ztrátami na obou stranách byl poznamenán celý průběh bitvy, její poslední fáze byla nejkrvavější. Japonské armádě se totiž podařilo navzdory americkému dělostřeleckému tlaku převést na poslední linii obrany na poloostrově Kiyan na 30 tisíc mužů, což vedlo k následnému obrovskému krveprolití, včetně smrti tisíců civilistů.

Velký vliv na to měla japonská propaganda, která původním obyvatelům Okinawy vytrvale vtloukala do hlavy, že američtí vojáci s nimi naloží v případě vítězství mimořádně krutě. Mnoho civilistů proto dalo před zajetím Američany přednost sebevraždě, v řadě případů se samy pozabíjely celé rodiny (podle japonských historiků však měli řadu údajných sebevražd na svědomí fanatici z japonských řad, kteří nechtěli, aby někdo viděl živé poražené Japonce).

Neslýchaná zvěrstva. Při bitvě o Manilu byli Japonci jako utržení ze řetězu

Na poloostrov Kiyan zaútočila 4. června 6. námořní divize. Její postup bohužel stěžovaly monzunové bouřky s prudkými dešti, které rozmáčely půdu, což zásadně komplikovalo pohyb tanků. Obránci také hodně využívali svou znalost terénu a systém vybudovaných podzemních chodeb a jeskyní, který byl charakteristický pro jejich strategii po čas celé války v Tichomoří.

Po devíti dnech bojů o poloostrov spáchalo v takovém ručně postaveném tunelu seberaždu čtyřicet japonských námořníků, včetně admirála Minoru Ōty. O pět dní později se zbytky rozbité 32. japonské armády generálporučíka Micuru Ušidžimy stáhly do malé kapsy na jihu poloostrova.

O život přišli nejvyšší velitelé obou stran

Ani to stále ještě neznamenalo konec. Dne 18. června zabila japonská dělostřelecká palba vrchního velitele americké invazní 10. armády generálporučíka Simona B. Bucknera, kterého musel vystřídat dosavadní velitel III. výsadkového sboru námořní pěchoty generálporučík Roy Geiger. Buckner byl vůbec nejvyší americký důstojník, který během 2. světové války padl v boji.

O den později, 19. června padl i velitel 96. pěší divize americké armády generál Claudius Miller Easley, jenž se stal obětí japonské kulometné palby.

Dokonalý plán. Před 75 lety se povedla jedna z nejodvážnějších válečných akcí

Poslední zbytky japonského odporu byly nakonec zlomeny dne 21. června 1945, jenž je dodnes považován za den konce války o Okinawu, byť se někteří Japonci stále ještě skrývali v některé z nesčetných podzemních skrýší (mezi nimi i budoucí guvernér okinawské prefektury Masahide Ōta).

Ušidžima a jeho zástupce generál Isamu Čó spáchali v závěrečných hodinách bitvy sebevraždu formou seppuku před svým velitelským stanovištěm na kótě 89. Stejný krok hodlal učinit i velitel japonského štábu Hiromiči Jahara, tomu ho však Ušidžima ještě před svou smrtí výslovně zakázal: "Pokud zemřete, nezůstane nikdo, kdo zná pravdu o bitvě o Okinawu. Sneste dočasnou hanbu a vydržte to. Je to rozkaz vašeho armádního velitele." Jahara tak zůstal nejvyšším japonským důstojníkem, který boj přežil a později o něm napsal knihu "Bitva o Okinawu".

Ke zdi s vámi. Otřesení Američané po osvobození Dachau krvavě ztrestali esesáky

Úpornost japonského odporu na Okinawě a vysoké ztráty americké armády, která zde přišla o tolik mužů jako v bitvě o Guadalcanal a Iwodžimu dohromady, přiměly vojenské analytiky, aby přehodnotili plán dobýt japonské ostrovy invazí vojenských jednotek z moře. Bylo zřejmé, že takový útok by si vyžádal až stovky tisíc životů. Americký prezident Harry Truman proto i pod dojmem z okinawské bitvy rozhodl o tom, že Spojené státy přimějí Japonsko ke kapitulaci použitím jaderné zbraně. Schylovalo se k události, která předurčila nástup nového, atomového věku.