Letadlo společnosti American Airlines bylo na pravidelném letu 965 z amerického Miami do třetího největšího kolumbijského města Santiaga de Cali. V letadle bylo 156 cestujících a osm členů posádky včetně dvou pilotů v kokpitu. Většinu pasažérů tvořili Kolumbijci chystající se v Cali strávit Vánoce, necelá třetina byli Američané.

Pokud jde o samotné letadlo, šlo o téměř nový dvoumotorový Boeing 757, vyrobený před čtyřmi lety. Americkým aerolinkám byl dodán přímo z výroby v srpnu 1991. V lednu roku 1995 prošel letoun celkovou servisní prohlídkou a v listopadu ještě jednou menší doplňkovou, takže měl být naprosto v pořádku.

V kokpitu seděli zkušený sedmapadesátiletý kapitán Nicholas Tafuri a devětatřicetiletý druhý důstojník Donald Williams. Podle generálního ředitele společnosti American Airlines Roberta L. Crandalla nebylo hlášeno špatné počasí a letová posádka znala trasu i terén, neletěli tudy poprvé.

Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít ke katastrofě. Přesto očití svědci uváděli, že viděli, jak letadlo nalétlo do hory, roztříštilo se na kousky a explodovalo. V místě, kde podle letového plánu nemělo vůbec být. 

Čtyři z Boeingu a pes

V letadle bylo v okamžiku katastrofy 164 lidí, záchranářům i místním úřadům bylo jasné, že rozhoduje každá minuta. Jenže vojenské vrtulníky, které mohla Kolumbie k záchranné akci poskytnout, nedisponovaly vybavením pro noční let a pěším záchranářským týmům komplikoval přesun na místo nehody strmý horský terén. Trvalo šest hodin, než se u trosek letadla objevili první zdravotníci.

V letadle však ani přes děsivý náraz nebyli všichni mrtví. Způsob, jakým byly rozesety trosky na svahu hory, napověděl, že piloti si v poslední chvíli všimli, co je před nimi a pokusili se horu přeletět. Nepovedlo se jim to, ale ve své snaze přece jenom srovnali letoun natolik, že nenaletěl do terénu kolmo, ale v klouzavém řízeném letu, při němž si razil cestu stromovým porostem a postupně se rozpadal.

To ve střední části trupu, který byl nejsilnější, zachránilo život čtyřem lidem: šestatřicetiletému Gonzalesovi Dussanu Monroyovi ze Sommerville, jeho šestileté dceři Michelle, Mercedes Ramirezové z Blue Springs a devatenáctiletému vysokoškolskému studentovi Mauriciu Reyesovi z Kolumbie. Dussanova malého syna našli záchranáři také ještě živého, ale o dva dny později podlehl bohužel přímo na operačním sále rozsáhlým vnitřním zraněním.

Všichni ostatní zahynuli na místě, mezi nimi i Dussanova manželka. Reportérům agentury AP Dussan později řekl, že vůbec nevěděl, že se něco děje, dokud neucítil mrazivý chlad andského povětří a bolest v pravém rameni.

"Když jsem se probudil a viděl jsem všude kolem sebe trosky, uvědomil jsem si, že jsme měli nehodu. Ale opravdu jsem do té chvíle nevnímal, že se něco děje," vysvětloval muž. Pak dodal, že jakmile mu došlo, co se stalo, vydal se přes svá zranění na nedalekou mýtinu, odkud měl lepší rozhled, a volal jméno své dcery. Byl šťastný, když se mu Michelle ozvala. "Děkuji za to Bohu," řekl dojatě prvním reportérům.

A ještě někdo katastrofu přežil. Mezi troskami se našla zachovaná přepravka zvířat, která zřejmě vypadla ze zavazadlového prostoru letadla, a v ní malý hnědý pes. Záchranáři ho okamžitě překřtili na "Zázrak" ("Milagro") a stal se jejich miláčkem.

Ve stínu partyzánů

Záchranné práce bohužel nekomplikoval jen strmý a skalnatý horský svah, ale také neustálá hrozba útoku partyzánů z kolumbijské ultralevicové povstalecké organizace Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – lidová armáda, jež už od 60. let vedla guerillovou válku proti kolumbijské vládě.

V příliš pozitivním světle se podle kolumbijských úřadů neukázali ani místní rolníci, kteří se na místo dostali před záchranáři, ale namísto pomoci začali krást všechno, co se ještě dalo upotřebit. "Odváželi z místa plné pytle, kdo ví, kolik majetků bylo ztraceno," uvedl později pro tisk Juan Carlos Millan z kanceláře generálního prokurátora v Cali.

Byl to také problém pro vyšetřovatele nehody, kteří mohli tímto způsobem přijít o cenné stopy, napovídající, proč a jak k nehodě došlo. Situace v Kolumbii zkrátka nebyla po žádné stránce vůbec jednoduchá.

Některé indicie však vyšetřovatelé přesto měli. Ukázalo se například, že odlet z Miami se oproti původnímu letovému plánu téměř o dvě hodiny opozdil kvůli hustému provozu. Místo plánovaného startu v 16:40 tak letoun dostal povolení ke vzletu až v 18:34. To zásadním způsobem ovlivnilo chování pilotů v konečné fázi letu, kdy se blížili ke Cali. Potřebovali totiž přistát co nejdříve, aby mohli nastoupit další let naplánovaný na čtvrtek. 

Federální úřad pro letectví stanovuje posádkám minimální počet hodin, jež musí mezi jednotlivými lety strávit na zemi, a Tafurimu s Williamsem hrozilo, že kvůli neplánované prodlevě v Miami tak budou muset proti původním plánům druhý den odpočívat a nikam nepoletí. Pokud chtěli dodržet původní plán, potřebovali přistát do půl hodiny.

Zhruba ve 21.34 kontaktovala posádka Boeingu řídící věž v Cali a spojila se s dispečerem Nelsonem Riverou. A bohužel znovu zaúřadoval problém zvaný partyzáni. Rivera neměl na letišti k dispozici funkční radar, protože jej v roce 1992 zničily povstalecké jednotky.

Řídící letového provozu to řešili tím, že naváděli přistávající letadla pomocí série traťových bodů, většinou radiomajáků. Letiště v Cali leželo na konci dlouhého údolí mezi horskými štíty a letadla, jež se k němu přibližovala, tyto radiomajáky míjela a letěla podle nich. Počítačové vybavení letounů zachycovalo jejich signály a vedlo letoun bezpečně od jednoho k druhému.

Osudové přehmátnutí

Posádka Boeingu měla podle plánu minout radiomaják v místě zvaném Tulua, což byl nejvyšší bod údolí vedoucího ke Kali, poté proletět od severu údolím, minout poslední traťový bod Rozo, otočit letadlo a přistát na letišti z jihu.

Byla ale jasná noc a bezvětří, proto Rivera posádce nabídl, ať letadlo neotáčí a přistane rovnou ve směru svého letu. Tento návrh kapitán Tafuri vděčně přijal, protože mu to umožňovalo ušetřit zoufale docházející čas. Kapitán proto vymazal z palubního počítače nastavené traťové body a pokusil se ručně nastavit kurs přímo na radiomaják Rozo.

Při této činnosti jej ale znovu zmátl Rivera, který kvůli nefunkčnímu radaru nevěděl, kde se letoun, s nímž komunikuje, vlastně nachází, a proto posádku instruoval, ať mu ohlásí průlet kolem Tuluu.

Signál tohoto radiomajáku však již palubní počítač letounu zaznamenat nemohl, protože Tafuri krátce předtím celé nastavení vymazal. Kapitán s druhým důstojníkem se tedy pokusili ověřit si svou polohu na mapě, neustále se pohybující letadlo však mezitím Tuluu dávno minulo. Tafuri proto na Tuluu rezignoval a zkusil co nejrychleji nastavit kurs na traťový bod Rozo; zadal do počítače písmeno R, vybral první nabízený bod a zmáčkl "enter". 

Byla to předposlední a rozhodující chyba. Letadlo v tu chvíli už totiž minulo i tento traťový bod. Zatímco se piloti starali o mapu, doletěli příliš daleko, což nevěděli ani oni, ani dispečer. Počítač tak nemohl najít Rozo, který byl dávno za letounem, ale vyhledal místo něj následující traťový bod začínající na R, konkrétně maják Romeo NDB poblíž kolumbijské metropole Bogoty. A kapitán tento kurs potvrdil, aniž by jej v časové tísni pořádně zkontroloval. Nevědomky tak nasměroval letadlo přímo proti hoře.

Když si piloti konečně všimli příkrého svahu zvedajícího se proti nim, vynaložili maximální úsilí na to,  aby horu přeletěli, jenže přišlo poslední opomenutí - zapomněli zasunout již vysunuté brzdící klapky. Následoval smrtící náraz.