Je trochu paradoxní, jak silně se do českého povědomí zapsala z dějin tzv. třicetileté války právě bělohorská bitva, která nebyla mezi střetnutími vybojovanými na našem území ani největší, ani nejkrvavější. Byla sice tou, jež v konečném důsledku rozhodla o konci stavovského povstání, ale možná i proto bychom neměli zapomínat na dění, které jí předcházelo.

Boj v izolaci

Od léta 1620 se tehdejší bojiště třicetileté války, v němž spolek katolických států (tzv. Katolická liga) povstal na obranu habsburského trůnu, ohrožovaného českými stavy hledajícími podporu mezi protestanty, přesunulo na jih Čech.

Povstání českých stavů proti habsburskému panovníkovi Ferdinandu II. Štýrskému se dostalo do svízelné situace z vojenského i politického hlediska. Na mezinárodním poli bohužel nenašlo takovou podporu, v jakou doufalo a jakou si slibovalo od protestní volby kurfiřta Fridricha Falckého českým králem.

Toho stavy zvolily v létě 1619 s vidinou, že Falcký získá pro povstání silné zahraniční spojence v Německu a v Anglii, a tím i finanční, politickou a vojenskou podporu od celé protestantské Evropy. Teprve třiadvacetiletý panovník stál totiž v čele německé Protestantské unie říšských knížat, a kromě toho měl za manželku nejstarší dceru anglického krále Jakuba I. Alžbětu Stuartovnu.

Těmto očekáváním bohužel mladý král nedostál – jeho tchán se od českých záležitostí distancoval a neangažovala se v nich ani Protestantská unie.

Ferdinand II., jehož stavovská vzpoura silně rozhořčila, byl v oslovování spojenců úspěšnější. Kromě států Katolické ligy získal i podporu významného bavorského vévodu Maxmiliána I. a dále polského krále.

Císařští vyvraždili Písek

Zatímco na podzim roku 1618 dokázala česká vojska na bojištích ještě vítězit a dobyla málem i Vídeň, o dva roky později byla zatlačována stále hlouběji do středu Čech.

Na sklonku září dobyla katolická armáda pod velením hraběte Karla Bonaventury Buquoye stavovský Písek, který vydrancovala a jeho mužskou populaci z velké části vyvraždila (podle odhadů zemřelo asi 2700 obyvatel Písku. Řádění dobyvatelů přežilo podle legend kromě žen a dětí jen dvacet mužů, kteří se údajně ukryli v řece pod přepadem vody v jezu).

Po dobytí Písku, v němž zůstala posádka pod velením žoldnéře Dona Martina de Hoeff-Huerty, postupovala katolická vojska dál na Prahu.

V prostoru mezi obcemi Starý Smolivec, Radošice a Mladý Smolivec, kudy vedla starodávná zemská obchodní stezka spojující Příbram s Norimberkem, se jim v údolí zdejšího potoka Lomnice postavilo na odpor stavovské vojsko. Schylovalo se k bitvě, která vstoupila do dějin jako „bitva na Vraždě“.

Neúspěšný přepad

Zhruba patnáctitisícová až dvacetitisícová císařská armáda přitáhla do prostoru v úterý 5. října 1620 ve směru ode Lnář. Souběžně s ní postupovalo vojsko Maxmiliána I. Bavorského, které téhož dne obsadilo Zelenou horu.

Armáda se rozhodla v údolí přenocovat, zejména proto, že okolní rozsáhlé louky nabízely dostatek krmiva pro jejích zhruba osm tisíc jezdeckých koní.

Devět tisíc pěších se rozložilo po návrších při levém břehu potoka od Radošic až k pahorku Koceňka, zbytek vojáků obsadil kopec Korbelák západně od Starého Smolivce.

Vpád císařského vojska na jih Čech donutil stavovskou armádu pod velením Kristiána z Anhaltu k urychlenému přesunu z jižní Moravy, kde nedlouho předtím zastavovala vpád polských jezdců. Dvacet tisíc stavovských žoldnéřů táhlo přes Jindřichův Hradec a Tábor a 5. října se dostalo zhruba k vesnici Hvožďany, ležící pouhé čtyři až pět kilometrů od Starého Smolivce.

Příchod tak velkého vojenského uskupení samozřejmě nemohl ujít pozornosti Buquoyových zvědů. Císařský velitel dostal zprávu ještě v noci a okamžitě udělal dvě věci. Jednak vyslal posla na Zelenou horu s žádostí, aby mu Maxmilián I. Bavorský přišel co nejdříve na pomoc, jednak vydal rozkaz zbourat ráno co nejrychleji ležení a vydat se Maxmiliánovi v ústrety.

Anhalt za svítání skutečně zaútočil a přepadl císařský tábor. Kvůli včasnému Buquoyovu ústupu však zastihl jen zadní voje císařské armády, které kvůli úzkému brodu přes potok uvázly v úvozové cestě západního svahu návrší, jemuž se později začalo říkat Vražda. Stavovská armáda zde pobila asi 200 císařských vojáků, přičemž někteří byli údajně povražděni až v zajetí, když odmítli „změnit barvy“ a začlenit se do řad stavovského vojska. Právě jejich smrt vtiskla návrší jeho pochmurné jméno.

Celkově však vyšel Anhaltův úder zcela do prázdna, jádro císařské armády zůstalo nezasaženo. V odvetě císařští vypálili v dalším dnu obec Poříčí, jejíž jméno doplnil na paměť této události přívlastek „Spálené“ a postupovali dále do středu Čech. Anhalt je nepronásledoval, stahoval se ku Praze. Bílá hora se blížila…