Někteří prostě nemohli vyčkat, než se konečně dostanou z domu; buď šli hned po nezbytné škole vydělávat a osamostatnit se, nebo utekli na nejvzdálenější vysokou školu od domova.
A přesto si tento model stále neseme sebou. A pro vlastní ospravedlnění si říkáváme sladké bílé lži, jako „nebýt toho postrkování rodičů, nic bychom nedokázali“, anebo velmi časté „děcka by jen seděly doma na zadku u počítače, kdybychom je nechali“.
Nakonec jsme sami frustrovaní, že to ty naše ratolesti nebaví a raději si venku kopou s kamarádem do cihly nebo hrají nějakou tupou střílečku na počítači s kamarády. A to jsou ty lepší případy.
V těch horších je to zamotaný kolovrat, koloběh neustále se opakujících stresových situací. A pak se množí dětské psychologické a psychosomatické problémy téměř geometrickou řadou. A ty si pak v sobě děti nesou do dospělosti, často až do konce života. Zda mají přehnané ambice rodičů vliv až do dospělosti, vysvětluje odborník Tomáš Morávek, klinický psycholog a psychoterapeut:
„Určitě v nějaké podobě mají. Pokud se v nás zakoření určité vzorce chování a myšlení, které jsou ovlivněné ambicemi rodičů, mají tendenci "ožívat" např. při pracovním výkonu (musíme být stále ve všem nejlepší) nebo doma (nesmíš odpočívat, je potřeba být stále produktivní).“
Tak je to v tom lepším případě. Proti to mu být stále produktivní mnozí nic nemáme, ale neumět odpočívat nebo lidově řečeno „vypnout“ se nám může velmi ošklivě vymstít. Nejen tím, že během dovolené a o víkendech komunikujeme víc s mobilem a notebookem než s rodinou, což zadělává na problémy, ale sem tam se objevují mezi námi infarkty nebo mrtvice před třicítkou a různé fyziologické nebo psychosomatické problémy.
V mnoha případech děti začnou i bývalý koníček doslova nenávidět a i přesto, že v něm dosahují fantastických výsledků, nedokážou si vítězství nebo úspěch užít. Chybí jim motivace a po psychické stránce začnou trpět spoustou obtíží. A tak se stane, že vidíte holčičku, která ve sportu získala mnoho zlatých medailí, přitom má okousané nehty až na lůžka a když náhodou skončí druhá, bojí se jít domů.
Rodiče si často sami neuvědomují, kde je hranice mezi motivací a zátěží vlastními přehnanými ambicemi. Přitom si děti samy velmi často uvědomují, věnují-li se například stejné činnosti jako rodiče, že je mezi jejich výkony a zkušenostmi velký rozdíl. A mohou si pak připadat podceňované.
„Vnímat reálně možnosti a schopnosti svých dětí, nevkládat do nich své vlastní nenaplněné ambice bývá často těžištěm našich poradensko-teraputických rozhovorů s rodiči. Když například rozebíráme týdenní organizovanost volného času jejich dítěte, zjišťujeme v mnoha případech, jak málo má dítě prostoru pro jakési „bloumání a zdánlivé nicnedělání“.
Tyto „činnosti – nečinnosti“ hrají velmi důležitou roli v procesu jejich vývoje a vyzrávání a mají velký seberozvíjející a v případě potřeby i léčivý náboj. Umožňují dítěti pobývat ve svém světě fantazie, tvořivosti bez rušení vnějšími aktivitami, které jsou převážně zatíženy výkonem a hodnocením.
Přemíra těchto vnějších aktivit vytváří nebezpečí, že sebepotvrzování dítěte se bude odvíjet na principu vnějších očekávání a srovnávání.
Výkonově orientovaným rodičů dělá například velký problém, jen tak bez zásahu, pozorovat volnou hru dítěte a dozvídat se tak cenné informace o něm a jeho světě. V těchto případech se snažíme rodičům pomoci odhalovat příčiny, které jim brání důvěřovat potenciálu svého dítěte,“ komentovala vedoucí pedagogicko psychologické poradny v Uherském Hradišti Nataša Gmentová.
Někteří odborníci se setkávají s problematikou přehnaných ambicí a jejich důsledků tak často, že už tuto rutinu ani nechtějí veřejně rozebírat: „Ale jistě, že se s tímto problémem v praxi setkávám, co svět světem stojí. Vystudovat, hrát vrcholově tenis, stát se primabalerínou… To bych s dovolením ani nerozebíral…“ komentoval renomovaný dětský psychiatr a psychoterapeut Vítězslav Kouřil.
Září patří dětem
Předplaťte si Deník.cz a čtěte vše bez omezení. Navíc získáte zdarma unikátní e-knihu Hobby s dětmi, plnou rad a tipů, jak kvalitně trávit čas se svými dětmi.
Autor: Radim Černý
