Kliknutím zvětšíteOd dubna 1917 se stávkovalo prakticky ve všech průmyslových městech na českém území. V Praze vstoupilo do jednodenní stávky 12 továren orientovaných na těžký průmysl, stávkovalo se v Ústí nad Labem, v Ostravě, v Plzni, v Kladně, v Mladé Boleslavi i na dalších místech. Velká tragédie postihla na sklonku dubna Prostějov, kde hladová bouře dělnic z tamějších textilních závodů skončila tím, že vyplašení nováčci z vojenského kordonu začali do demonstrantů střílet.
Střelba si vyžádala 23 lidských životů a další čtyři desítky zraněných. Její obětí se stal i třináctiletý chlapec, kterého nešťastnou náhodou zkosila první salva vypálená do vzduchu pro výstrahu, protože se ukrýval v koruně stromu. Bohužel, neměl být poslední dětskou obětí podobných srážek. K jednomu z nejhorších takových incidentů došlo 21. června 1918 v Plzni, kde se obětí střelby maďarských vojáků stalo hned šest dětí.
Neklidná Plzeň
Západočeská metropole patřila v českých zemích dlouhodobě mezi hlavní ohniska dělnických nepokojů, takže už v srpnu 1917 vyhlásily rakouské úřady v tomto městě stanné právo. Radikální Plzeňany, dobře si vědomé toho, že jejich Škodovy závody jsou největším průmyslovým podnikem celého Rakouska-Uherska a současně největší továrnou orientovanou na výrobu zbraní a munice, však takové opatření nezkrotilo.
Ouverturu k červnové katastrofě obstaral už květen, kdy se v řadě větších měst uskutečnily 1. května spontánní májové průvody, jež často přerůstaly v protiválečné demonstrace.
„Úvodník Nové doby (tehdejších plzeňských novin, pozn. red.) z 2. května 1918 popisoval celý 1. květen jako svátek dělnický a národní… článek popisoval, jak v dopoledních hodinách zaplnily ulice Plzně davy stávkujících dělníků nesoucích rudé prapory a jiné standarty, které se po hodinovém průvodu po hlavních ulicích města koncentrovaly na městském náměstí. V deset hodin dopoledne se desetitisícové davy lidí na plzeňském náměstí rozdělily do národnostních táborů, uspořádaných podle národnostní příslušnosti. Trochu stranou od ostatních, z pochopitelných důvodů, stály tábory německé a maďarské," uvádí Pavel Řepík v práci Reflexe klíčových událostí v Plzni roku 1918 v regionálním tisku.
Další větší manifestace přišly 16. května, kdy se v Čechách slavilo 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Také tyto slavnosti měly protiválečný ráz, protože lidé při nich vyjadřovali svůj zápal pro jednotu slovanských národů.
V červnu 1918 nepokoje pokračovaly, protože Plzeň čelila zásadnímu nedostaku potravin. Od začátku měsíce neměli Plzeňané žádné potravinové příděly kromě nevalné chlebové náhražky, a tu zdravotní úřady označily brzy poté za zdraví škodlivou. V třetím červnovém týdnu dostalo městské zásobování jen pětinu slibovaného přídělu mouky.
Propuká hladová bouře
Ve středu 19. června 1918 se Plzeňané dozvěděli z místních novin, že úřady opět zastavily dodávky chleba. Tato zpráva přišla ve chvíli, kdy řada rodin ve městě neměla ani krajíc chleba (natož jakékoli jiné potraviny) už od minulého pátku. Po pětidenním hladovění měly následovat další dny bez jídla. Když hladové a zoufalé matky s dětmi ve středu ráno před aprovizačním (zásobovacím, pozn. red.) skladištěm zjistily, že se chleba vydávat nebude, rozhodly se převzít zásobování do svých rukou.
„Několik stovek žen se vrhlo v Prokopově ulici na valník, který převážel kukuřičnou mouku. K incidentům docházelo i na dalších místech ve městě," uvádí Plzeň na svých webových stránkách.
Kolem 15. hodiny se u plzeňského nádraží shromáždilo asi tisíc lidí, z nichž někteří se vlámali do skladu železničního potravního družstva, kde ukradli trochu chleba, a další přepadli vůz s necelými 14 metráky jáhel a rozebrali si téměř celý náklad. Četníkům se však nakonec podařilo vzrušený dav rozptýlit.
Zatímco vojenský velitel nádraží volal o posily, které mu měly pomoci ubránit skladiště s potravinami, skupina výrostků vzala útokem obchod se smíšeným zbožím v Lindauerově ulici. O hodinu později byl přepaden pekařský krám na Nepomucké třídě, ten se ale četníkům a policii podařilo ochránit.
Srocování lidí pokračovalo i v dalších dnech. To osudové přišlo v pátek 21. června přišlo přibližně v šest večer a zúčastnilo se ho asi tisíc dětí. Ty se seběhly k plzeňské pekárně na rohu Koterovské a Barrandovy ulice a podle dobových záznamů zkusily nejdříve neúspěšně přepadnout auto s nákladem chleba, a poté se vrhly na náklad mouky. Té se jim už opravdu podařilo se zmocnit a ukořistěné zásoby odnášely matkám. Na policisty a četníky, kteří se jim v tom pokoušeli zabránit, házely děti kameny.
Místo policie zasahují vojáci
Po nějaké chvíli se však na obou koncích Koterovské ulice vynořili vojáci z čety 69. pěšího pluku, kteří dosud střežili nedaleký železniční sklad. Šlo asi o 50 mužů převážně maďarské národnosti, jimž velel záložní poručík Oskar Wirfl (někdy uváděný také jako Würfel), jenž byl podle Řepíka shodou okolností sám synem jednoho z plzeňských obchodníků.
Rabující děti bohužel nevzaly v potaz, že se změnil poměr sil a že se situace nebezpečným způsobem vyhrocuje. Začaly házet kamením i po vojácích a Wirfl bez jakéhokoli varování zavelel ke střelbě. Výstřel pro výstrahu nepadl, salva šla rovnou do davu.
Výstřely zasáhly dvanáct osob, většinou dětí, z toho šest smrtelně. „Přímo na ulici zemřel dvanáctiletý školák Jaroslav Vališ, dalších pět dětí podlehlo zraněním v nemocnici," uvádí město Plzeň. Kromě Vališe šlo o Václava Havlíčka, Karla Hovoru, Jaroslava Koláře, Františka Veverku a Josefa Vogla. Kromě osmnáctiletého Vogla byly všechny ostatní oběti malí kluci věku od 10 do 14 let. Přesto podle úřední zprávy vypálilo 50 vojáků kolem 300 ran, což by svědčilo o tom, že se salva celkem šestkrát opakovala.
Při návratu do kasáren byla zasahující četa napadena kameny ještě jednou, tentokrát už ale reagovala jen třemi výstřely do vzduchu. V Koterovské ulici však zůstala po jejím "vystoupení" dětská těla v krvi.
Dlouhá dohra bez katarze
„Šokovaní Plzeňané zahájili hned druhý den mohutné protesty, více než 30 tisíc lidí vstoupilo do stávky. Pohřeb zastřelených dětí se stal dosud nevídanou demonstrací proti monarchii," uvádí město Plzeň.
Do tisku se však tragický incident dostal až po měsíci. Dne 20. července 1918 otiskla Nová doba článek s názvem „Proti hladu a válce!“, popisující vystoupení plzeňských politiků na zasedání poslanecké sněmovny.
Jeden z členů této plzeňské deputace vylíčil podle Nové doby události v Plzni jako naprostou katastrofu, kdy bylo plzeňské obyvatelstvo postaveno před hrozbu naprostého vyhladovění a úřady na jeho protesty odpověděly nasazením četnických a vojenských sil. Incident z 21. června 1918 odsoudili plzeňští politici jako svévolný čin armády, která jednala bez podpory civilních úřadů. Ty zdůrazňovaly, že o vojenský zásah nežádaly, protože četníci a policisté byli schopni tuto situaci zvládnout
Případ však nebyl nikdy oficiálně vyšetřen a Wirfl, který podle úřadů jednal na vlastní pěst, za něj nebyl úředně potrestán, byl pouze převelen ze zázemí na frontu.
Tragické události dnes připomínají pamětní desky z nichž jedna se nachází na Koterovské třídě 40, a další dvě před domy v Koterovské 42 a v Rubešově 15, kde byly děti postřeleny.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
