Zhruba před dvěma lety ožila dávná kauza zavražděné slovenské prostitutky, kterou v roce 1933 dodnes neznámý pachatel zavraždil, rozčtvrtil a její tělo rozeslal ve dvou kufrech vlaky, informací o analýze DNA, jež mohla tento nejslavnější „pomník“ československé a české kriminalistiky zbourat. Potomci dvou nejpodezřelejších pachatelů – rotmistra Josefa Pěkného a další prostitutky Antonie Koklesové – totiž již v roce 2017 poskytli forenzním genetikům svou DNA pro srovnávací analýzy, z nichž mohla i po mnoha desítkách let vyplynout pravda.

Věc se ale zadrhla a dodnes z ní nepadl žádný závěr. „Zprávy od genetiků stále nemám, člověk musí být trpělivý kvůli současným opatřením,“ uvedl pro Deník v pondělí 8. března 2021 ředitel Muzea policie ČR Radek Galaš.

Výsledky z testů, jež provedl forenzní genetik Daniel Vaněk, měly být původně známy už začátkem roku 2019, věc se ale z blíže nespecifikovaných důvodů zdržela, a loni do ní vstoupila krize vyvolaná koronavirovou nákazou.

Dávný případ si tak nadále zachovává své tajemství, které také založilo jeho legendu.

Nešťastná Otýlie

Otýlie Vranská se narodila 9. března 1911 na Slovensku v obci Brezno nad Hronom jako jedno z pěti dětí (čtyř dcer a jednoho syna) chudého příležitostného metaře. Bezprizorní rodina žijící v neustálé finanční tísni jí žádnou smysluplnou životní perspektivu nenabízela, takže se mladá žena poměrně záhy začala dostávat na okraj tehdejší společnosti a do sporů se zákonem. Tři roky strávila v polepšovně za krádeže, v 18 letech byla trestána za potulku.

V březnu 1933 odjela ze Slovenska za vidinou lepší budoucnosti do Prahy, kde přežívala pomocí příležitostné prostituce. Nebyla to žádná ostřílená profesionálka – spíš se po restauracích a kavárnách zkoušela seznamovat a doufala, že jí jednou bude přát štěstí a natrefí na někoho bohatého, kdo si vezme. Do té doby byla ochotna spát s muži, kteří jí zaplatili útratu nebo nabídli přenocování. Pro ostatní pražské prostitutky byla tahle „Slovačka“, jak jí přezdívali, naivní venkovské tele.

Živou ji lidé spatřili naposledy v noci z 31. srpna na 1. září 1933, kdy prošla několik pražských restauračních podniků. Tím posledním, do něhož zavítala asi hodinu po půlnoci, byla restaurace U Šmelhauzů v pražské Melantrichově ulici. Podle pozdějšího vyšetřování nahlížela do tanečního sálu, jakoby někoho hledala, ale dovnitř nevešla. Po nezjištěné době odešla a její příběh nešťastné ztracené existence se zřejmě ještě tutéž noc uzavřel. Zato se zrodil kriminální případ, který dodnes patří k nejslavnějším v dějinách české kriminalistiky.

Hrůzné kufry

O den později, 2. září 1933, byly ve vlacích, které vyjely z Prahy do Bratislavy a do Košic, nalezeny dva kožené kufry. V jednom byla lidská hlava a nohy, ve druhém trup a ruce. Kufr s hlavou a nohama se našel v Bratislavě ve vlaku vypraveném z pražského Masarykova nádraží, kufr obsahující trup a ruce v Košicích v rychlíku, jenž odjížděl z Wilsonova nádraží.

Pitva prokázala, že nalezené části těla patří jedné ženě, usmrcené dvěma ranami do hlavy, pocházejícími pravděpodobně od kuchyňského sekáčku. Hlavu oddělil vrah od těla hned po činu, zřejmě nožem. Jím poté ještě nejméně sedmkrát do mrtvého těla bodl.

Fotografie uříznuté hlavy a kufrů zveřejnila policie ve všech novinách, kufry navíc veřejně vystavila spolu s kusy prostěradla, do nějž byly části lidského těla zabaleny. Doufala, že se tak dostane na stopu jejich majitele, jeden z kožených kufrů byl totiž již dříve odborně opravován, takže si ho někdo mohl všimnout a zapamatovat.

Otýlii Vranskou nakonec identifikovaly její dvě sestry. Kufry podle svědků, kteří se policii postupně přihlásili, naložil do vagonů 1. září 1933 večer nezjištěný tmavší podsaditý muž, jenž ihned poté odešel, dál však tato stopa nevedla. 

Řezal někdo, kdo to uměl

Pitva těla dále zjistila, že oběť nejméně hodinu a nejvýše dvě hodiny před smrtí snědla jablko, přičemž svědectví prokázala, že Vranská si je dala v restauraci U politické mrtvoly v Křemencově ulici. Spolu s muškátovým vínem jí je objednal mladý kudrnatý blonďák, jehož se nepodařilo ztotožnit. Odtud pak mladá žena zamířila ke Šmelhauzům, kde se její stopa ztrácela. Pak už ji zřejmě viděl jen její vrah.

Způsob provedení vraždy naznačoval, že pachatel jednal v afektu, možná pod vlivem alkoholu, o čemž svědčily bodné rány kolem levého prsu, které vznikly až po oddělení hlavy.

Na druhé straně se však vrah zbavil těla velmi racionálně; končetiny i hlava byly odřezány poměrně zručně, až téměř odborným způsobem, nezdálo se tedy, že by šlo o člověka trpícího psychickou poruchou. Ani agresivní sexuální deviace se neprokázala. Policisté museli prověřovat spoustu anonymních udání, dočasně podezřelý byl dokonce i pražský chirurg a blízký přítel Tomáše Garrigua Masaryka Arnold Jirásek. 

Kromě anonymů udávajících nejrůznější lidi museli policisté prověřit také tajemně znějící dopisy od jakéhosi záhadného fantoma, který se označoval jako "Fantom ulice", "Karel Wodowary" či "Karel X. Y.", byl schopen psát česky i anglicky a tvrdil, že má na svědomí více vražd prostitutek a že v nich bude dále pokračovat. Nebyl nikdy vypátrán, skutečným pachatelem však zřejmě nebyl. Je možné, že ho inspiroval známý příběh o nikdy nevypátraném londýnském vrahovi Jackovi Rozparovači, jenž se rovněž zaměřoval na prostitutky, psal dopisy policii a médiím a nebyl nikdy dopaden.

Dodnes podezřelí

Pozornost kriminalistů se však nakonec po prověření prostitutčiných posledních kroků soustředila jinam, a sice na již zmíněného rotmistra Josefa Pěkného, v jehož blízkosti se Vranská před svou smrtí objevovala. Na stopu je přivedla jedna z jejích sester, podle níž dostala Otýlie od Pěkného nabídku k sňatku s tím, že jí sliboval i práci ve vojenské prádelně.

Podle další svědkyně Boženy Velingerové se Pěkný s Vranskou 31. srpna kolem osmé večer opravdu sešel. Na schůzku v pražské pasáži Koruna ale přišel s další svou společnicí, rovněž prostitutkou Antonií Koklesovou. Vranskou, která Koklesovou znala z dřívějška, to prý rozčílilo a došlo k hádce, přesto však všichni tři odešli společně do hostince U Kupců ve Štěpánské ulici. Teprve kolem 11 hodin večer se rozešli, Pěkný s Koklesovou zamířili domů a Vranská na svou poslední noční pouť.

Vrátila se z tohoto tahu zpátky k rytmistrovi, našla ho s Koklesovou a vypjatá situace vyústila ve vraždu? Pravděpodobné to dodnes je, už proto, že oba partneři se ve svých prvotních výpovědích o tom, jak celá noc proběhla, vzájemně rozcházeli - jeden z nich však později svou výpověď změnil, aby odpovídala výpovědi toho druhého.

Technické možnosti tehdejší policie nestačily na to, aby dvojici bezpečně usvědčila. Testy DNA měly tento dávný oříšek rozlousknout, ale zatím se zdá, jakoby na nich leželo dávné prokletí, které už 88 let brání spravedlnosti označit viníka. Známý příběh na své rozuzlení nadále čeká.