Tranzice se zdá jako jednoduché řešení, ale nevyřeší vůbec nic. Problém trans lidí totiž tkví v hlavě, ne v tom těle. Vysvětlíte mi tuto vaši úvahu?
Existuje stav, který se jmenuje tělesná dysforie nebo taky dysmorfie. Jde o nenávist vůči vlastnímu tělu, a to z jakýchkoliv důvodů. Trans lidé zažívají něco podobného, a proto se upínají na tranzici. Tedy změnu pohlaví. Jenže nikdo už neřeší, jestli bude ten člověk z dlouhodobého hlediska šťastný. Změna pohlaví jako pojem je hrozně zavádějící. Tito lidé do sebe perou opačné hormony, které následně upravují původní tělo těmi sekundárními pohlavními znaky, aby se podobalo více tomu opačnému pohlaví, následují plastické operace. Z mého pohledu se nejedná vyloženě o změnu pohlaví, protože to pohlaví se nemění. Mění se jen vzhled toho těla.

Podle vás jde tedy o nesrovnalost v hlavě?
Určitě. Často jsem osočován, že jsem transfobní. To znamená, že cítím nějakou nenávist vůči trans lidem, ale tak to není. Já vnímám trans lidi jako oběti systému, protože žádný trans člověk s tou myšlenou nepřijde sám.

Vám někdo radil, abyste byl žena?
Ne. Ale vliv médií a sociální bubliny, ve kterých žijete, je strašně silný. Nenávidíte svoje tělo a najednou slyšíte nebo čtete, že změna pohlaví tomu člověku pomohla. Také jsem se na to upnul. Začal jsem na sociálních sítích vyhledávat podobnou skupinu lidí a cítil se najednou přijímaný. Najednou jsem viděl světlo na konci tunelu. Prožíval jsem deprese, úzkosti a k tomu se pojily další sekundární diagnózy. A tohle se zdálo jako řešení, které mi z toho všeho pomůže.

Transsexualismus. Ilustrační foto
Nejsem holka, ale kluk. Moje máma to nepřijala, říká Michal. Chtěl se zabít

Nedávno mě klinický psycholog Daniel Krejcar upozorňoval, že sociální sítě jsou jeden velký návod na všechno, a teď aktuálně je prý trendem sebepoškozování. Je podle vás trendem i transsexualita?
Je to čistě můj laický pohled, ale ano, je to trend. Podívejte se na statistiky. Trans lidé jsou mnohem víc přijímaní společností. Neodsuzují je. Liberální jsou i média. Dříve se to, že je někdo trans, nesmělo ani vyslovit. Bylo to téma, které bylo tabu a zároveň problém, což platí v nějaké míře i doteď. Když trans ženy začaly sportovat za klasické ženy, tak z podřadného atleta se stal najednou mistr jenom proto, že se přeřadil k biologickým ženám, ačkoli to byl stále muž.

Což mi nepřijde správné.
Mně taky ne. Já věřím v čistou biologii. V tomhle tom smyslu je za mě jen žena a muž a samozřejmě potom inter sex lidi. Ale to je genetická vada. Nejde o třetí pohlaví.

Vy jste se o tom, že chcete být ženou, svěřil svému bratrovi, když vám bylo sedm let. Už v tak útlém věku jste věděl, že chcete být ženou?
Úplně si vybavuji ten moment. Dlouhodobě jsem totiž trpěl nenávistí vůči vlastním pohlavním orgánům. Nechtěl jsem ho tam dole mít.

Co vás k tomu vedlo?
Moje máma mě vychovávala ve víře, což by nebylo nic špatného, až na to, že jsme byli vedeni k tomu, že sexualita je špatná, že pohlavní styk je špatný, že muži jsou odporní a nechutní. Nahý muž se u nás doma znázorňoval jako něco špinavého a odporného. Toto jsem si nosil v hlavě od dětství jako kluk a svoje tělo nenáviděl. Nesl jsem si, že jsem škaredý a celý špatný. Další, co křesťanství nedovoluje, je osahávání vlastního těla pro vlastní potěšení. Takže v tom pubertálním věku na mě začaly doléhat myšlenky, že jsem nejenom odporný muž, ale ještě k tomu moje tělo dělalo něco, čemu jsem nemohl zabránit.

Musel jste prosit pána Boha o odpuštění za to, že jste se ráno zcela přirozeně probudil se ztopořeným penisem?
V takovou ranní chvíli jsem se musel pomodlit, abych byl dostatečně silný a nic s tím, respektive s ním nedělal.

Byl jste dost silný?
Nebyl.

Takže jste nakonec o odpuštění prosil.
Možná to někomu zní komicky.

Tranzice mu zničila život
PODCAST: Toužil jsem být ženou. Teď jsem zmutovaný muž bez penisu, říká Daniel

Není to vůbec komické.
Přístup v té víře byl emočně násilný. Říkali nám, pokud to budeš dělat, tak tě Bůh při armageddonu (konci světa) nezachrání, ale zachrání tvoji mámu. Ty zemřeš, protože seš sobec. Místo Boha se věnuješ svému potěšení. Ale tvoje matka půjde do ráje.

Tomu zastrašování od svědků Jehovových přihlížela i vaše matka?
Moje máma mi vždycky říkala, budu tě milovat za každou cenu. Myslela si, že když mě přivede k víře, že mi tím pomůže zbavit se depresí, protože přijdu na jiné myšlenky. Zhruba ve třinácti letech řekla, budeš studovat bibli s prvním členem sboru a to ti psychicky pomůže, protože Bůh tě vyléčí. Jenže já mám od jedenácti let opravdu silný klinický deprese. Mám hraniční poruchu osobnosti, takže z logického pohledu nějaké studium bible zrovna mě nepomohlo.

Nenávist k tělu se prohlubovala.
Po pár letech tohoto brainwashingu (vymývání mozku) došlo k tomu, že jsem svoje tělo totálně nenáviděl. Nikdo se nás neptal, co si o tom myslíme. Vzpomínám si, když jsme probírali kapitolu o homosexualitě, proč je špatná, tak ten věřící bratr dodal, já se z toho pak půjdu vyblejt. Vnímal to jako humus, a tak nám to i prezentoval. Celoživotně jsem potlačoval svoji sexualitu a do teď s tím nejsem v pohodě. Cítím jakousi homofobii vůči sobě samotnému.

Kdy přišla chvíle vyoutovat se a říct, co opravdu cítíte, že chcete být ženou?
V šestnácti letech jsem si našel partnera a řekl, že jsem gay. S mojí poruchou jsem si myslel, že jsem našel lásku na celý život a hodně se na něj upnul. Začal jsem se více zajímat a podporovat LGBT+ komunitu, protože do té doby to pro mě bylo vírou zakázané ovoce. Dle svědků Jehovových jde o lidi posedlé satanem. Od té doby se ode mě křesťané distancovali.

A jak váš coming out přijalo okolí?
Jsem z Havířova, menšího města, takže tam se to moc nepotkalo. O to víc jsem chtěl a hodně bojoval za to, abych ten svůj názor prosadil, protože najednou to nebyl názor mojí mámy. Najednou to nebyl názor svědků Jehovových, ale byl to můj názor, za kterým jsem si stál.

Bojoval?
S mámou jsme vedli velké hádky i na jiná témata. Moji rodiče nejsou liberální. Dospívání jsem měl poměrně bouřlivé a setkávalo se s nepochopením u rodičů. Rodiče vyrostli v úplně jiných podmínkách než já. Žili úplně odlišný život, takže se snažíme najít kompromis v naši komunikaci. Hodně je děsilo, jak tvrdě si stojím za svým názorem. Na rozdíl od nich jsem se zajímal o to, jaké za lidmi s odlišným pohlavím stojí příběhy. Zkoumal jsem, jaké měli symptomy, jak se cítili, proč jim to pomohlo, jestli se cítili šťastní. Poslouchal jsem je celé dny pořád dokola.

Náš přední sexuolog a odborník na terapii transsexuality profesor Petr Weiss
Petr Weiss: Počty pubertálních dívek, které se chtějí stát chlapci, stoupají

A co jste zjistil?
Myslel jsem si, že tranzice je možná jen v Americe, ale pak na mě vyskočil český youtuber, a to pro mě byl aha moment. Byl to kluk, o kterém psala média. Oslovil jsem ho a začali jsme si psát a já se začal utvrzovat v tom, že tohle chci taky. Chtěl jsem si to vybojovat stejně jako on a nezůstat ve společnosti jako jen ten namalovaný kluk, na kterého se budou pořád divně koukat. Možná to byla jen moje perspektiva vnímání, která pramenila z devítileté šikany. Vadilo mi, že se nemůžu normálně namalovat, mít dlouhé vlasy a nosit dámské oblečení, protože se na mě pořád kouká jako na toho divného. A v této chvíli jsem si řekl, proč být feminní kluk, když můžu být holka?

S touto myšlenkou jste vyhledal psychologa, psychiatra a sexuologa?
Nejdříve jsem si poslechl příběhy jiných, kteří už tranzicí procházeli nebo měli za sebou. Pak jsem vyhledal sexuoložku, která se specializuje na nezletilé pacienty. Už na první schůzce, která trvala asi půl hodiny, mi předepsala hormony a rovnou mi vypsala, kdy bych mohl jít na operaci, protože jsem jasný případ a není důvod nic zdržovat. Rodiče ani nechtěla vidět, stačilo jen podepsat dokument.

Je mnoho trans lidí nebo dětí, pro které je tranzice jediným řešením?
Určitě si dovedu představit, že mohou být lidé, kteří cítí, že je to řešení. Na druhou stranu je to tak vždycky, že se cítíte v jiném těle a chcete si změnit pohlaví.


Nahrává se anketa ...

Absolvoval jste nějaké testy nebo terapie?
Prodělal jsem ještě jednu návštěvu u klinického psychologa, kde jsem dělal testy na vyvrácení nějakých opravdu vážných psychických poruch. Řeší se v nich fetiše a různé sexuální úchylky, například jestli by se mi líbilo, kdyby přede mnou někdo trpěl, někdo mi ubližoval nebo já jemu. Doktorka nakonec napsala vyhovující dopis a souhlas s diagnózou určenou sexuoložkou. Když budeme řešit třeba závažnou diagnózu, jako je bipolární porucha, tak ta se určuje roky.

To se u transsexuality neděje. Stačí razítko a jdete na sál?
Je to taková zjednodušená verze, ale ano. Transsexualita je nově podle evropského zařazení označovaná za genderový nesoulad, což znamená, že nejde o diagnózu, a to je podle mě absolutně krok zpátky z mnoha pohledů. Transsexualita je vnímána tak, že tělo je vyvinuté jinak než mozek a chyba dle prezentace padesáti procent odborníků vznikla již v prenatálním stádiu. Přitom transsexualita je opravdu nějaký pocit, který vychází u 99 procent z úplně jiné diagnózy. Ten pocit toho, že je se mnou něco špatně, se vyhodnotí na tomto špatném základu prezentací a sám sebe přesvědčí o tom, že je trans, a to je ten důvod, proč neprobíhají žádné terapie. Lékaři mají pocit, že terapie není nutná, protože jediné, co vám pomůže, je to, že budete v tom těle, ve kterým máte být, protože máte jinak vyvinutý mozek než tělo. Ale takhle to nefunguje.

A jak to teda funguje?
Pohlaví je pro nás taková samozřejmost, že my ani nevnímáme to, jestli jsme mužem, anebo ženou, prostě nějakým způsobem jsme lidi. To, jaké máme nebo nemáme pohlavní orgány, je úplně druhořadá věc.

Gynekologická ambulance pro transgender lidi se nijak neliší od těch klasických.
VIDEO: Zájem o gynekologickou ambulanci pro transgender lidi v Brně roste

Ale pro trans lidi je to strašně důležité.
Na tom všem není zajímavý to, že se nějakým způsobem cítí, ale proč tak strašně moc bojují za to, aby je ostatní respektovali, aby to proběhlo tak strašně jednoduše? A proč tak strašně muž bojuje za to, aby ho někdo vnímal jako ženu?

Znáte odpověď?
Ta vychází z druhotných diagnóz.

To jsou předpokládám vaše laické poznatky.
Mám je i od lidí, kteří se tímhletím zaobírají.

Daniel BlackDaniel BlackZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

O jaké druhotné diagnózy se podle vás jedná?
Mezi ty přidružené diagnózy se nejčastěji řadí narcistická porucha osobnosti, což má prakticky valná většina, a potom hraniční porucha osobnosti, bipolární porucha a autismus, který už není způsobený traumatem, ale je to nějaký stav mozku. Když se podíváme na model chování, jaký trans skupina vytváří, tak je to přesně toto. Musíš mě přijímat. Přece když ten muž chce být ženou, tak mu musí být úplně jedno, jestli já ho tak vnímám taky, protože je důležitý, že se tak vnímá on, tak je to přece prezentovaný, tak proč je tak hrozně důležité, abych já to chápal, nebo kdokoli jiný. To přesně vychází z té druhotné diagnózy, která se pojí s transsexualitou.

A když dojde trans člověk až sem a řekne si, že to je jediná možnost, stejně jako tenkrát vy, a chce podstoupit změnu pohlaví, jak probíhá samotná operace?
Když vynecháme samotný proces papírování a podíváme se čistě na tu operaci, tak za mě je to šílená řezničina. Zní to sice velmi přelomově, když lékaři řeknou: umíme vytvořit funkční orgán, ale takhle to není. Prošel jsem kastrací. V podstatě tam všechno zůstalo a jen mi upravili penis do jiného vzhledu. Pak také můžeme řešit, co je to funkčnost. Nemůžu mít děti, neprobíhá u mě menstruace a je tam z kůže vytvořená jakási zakončená roura. Téměř rok jsem dole necítil vůbec nic.

Je po odstranění penisu možná vaginální penetrace?
Po odstranění penisu lékař do svalu vytvoří díru, takže penetrace možná je. Ale to je tak jediný, co jde.

Transsexualismus.
Být transsexuálem. Do smrti už musíte brát prášky, říká Iva po změně pohlaví

Jsou s operací spojené komplikace?
Jedna z největších a častých komplikací je, když se u toho řezu díry do svalu poškodí tlusté střevo. Operace se ukončí a rychle se to sešije. To se děje poměrně běžně a těch lidí s touto komplikací znám hodně. Pak se taky může stát, že jim nová roura přiroste ke střevu a vytvořené exkrementy pak prostupují skrz tu díru. Dalšího, co hrozí, pokud se špatně odstraní ochlupení, tak prorůstá zevnitř.

Vám se nic z toho nestalo. Byl jste s výsledkem spokojený?
Cítil jsem euforii, že si na sebe můžu vzít upnutou sukni, nebo si vzít plavky, protože když jsem měl penis, tak to nešlo, protože to bylo bolestivé a nepříjemné, takže ta vidina toho, že najednou to nebudu muset řešit, byla skvělá, ale rozhodně to nesplnilo moje očekávání. Lékař, který mi operaci dělal, mi tvrdil, že ten orgán bude vypadat téměř identicky s ženským pohlavím, což se nestalo.

Měl jste možnost vidět nějaké fotografie nebo ukázky jeho práce nebo to, jak výsledná operace může vypadat od někoho, kdo si tím prošel?
Viděl jsem výsledky od trans lidí, kteří to podstoupili. Ten výsledek, který mám já, je opravdu odstrašující. Reoperaci mi lékař odmítnul udělat se slovy, abych byl vůbec vděčný za to, co mám.

Ale stal jste se konečně ženou. Po tom jste toužil.
Toužil jsem být ženou, ne být zmutovaný muž. Nechtěl jsem mít zohyzděný tělo. Já jsem chtěl být ženou.

Vysvětlíte mi ten rozkol?
Stále jsem poslouchal, vy budete tak krásná holka. Závidím vám, jak jste vysoká. Vy máte takovou výhodu, že jste mladá, ani to na vás nepůjde poznat. Poslouchal jsem tyto a jiné věty ze strany trans komunity i od lékařů, kterými ve mně vyvolávali podporu, že je tranzice skvělý nápad. Ale moje deprese se mnou nikdo neřešil. Nikdo se na ně neptal. Ani na moje sebevražedné sklony.

Prvním Američanem, který prošel změnou pohlaví, byla Christine Jorgensenová. Na snímku už v ženském těle se snoubencem Howardem J. Knoxem. Sňatek úřady kvůli rodnému listu Jorgensenové nepovolily.
Příběh George Jorgensena: Změna pohlaví z něj udělala nejslavnější osobu v USA

Co bylo dál?
Začalo to hormonama, pak snížení chrupavky štítné, to znamená ohryzku k úpravě hlasu. Následovala augmentace prsou a nakonec tranzice, plastická operace pohlavního orgánu. Lékaři jsou opravu přívětivý k těmto zákrokům vůči trans lidem, protože nechtějí být odsuzovaní a označovaní za transfobní. Žádný lékař ani psycholog se nezeptá, proč se tak cítíme. Neřeší, jak se budeme cítit třeba za dvacet nebo třicet let. Co to udělá s naší duší, ale i tělem.

Kdy jste si uvědomil, že to byla chyba?
Docházet mi to začalo zhruba po dvou letech.

Vnímáte to jako selhání odborníků?
Rozhodně.

Co podle vás měli udělat jinak?
Určitě by bylo fajn, kdyby na mě tenkrát měli lékaři více času a věnovali se mi. Specialisti na transsexualitu mají narvané ordinace a neřeší vlastně nic jiného, což potvrzuje, že je to trend. Moje paní sexuoložka nebrala nikoho jiného než transsexuály. Jak může vědět, že jsou všichni trans, když nemají žádné testy a stačí říct, že se tak prostě cítíte.

Ilustrační foto
Desetiletá transgender modelka je stále žádanější. Slibují jí miliony dolarů

Můžete říct jméno sexuoložky?
Nechci se dostat do soudní tahanice s někým jen proto, že mě bude přesvědčovat o tom, co jsem v její ordinaci řekl nebo neřekl. Už se mi to málem stalo a já si stojím za tím, že ona udělala chybu.

Pokud si za vším, co říkáte, stojíte, tak se není čeho obávat.
Můžete si to dohledat. Ona říká, že to její chyba nebyla, že u mě v té době byla diagnóza jasná. A když jsem ji viděl naposledy, řekla mi, že už nejsem její pacient a už spolu nemáme nic společného. Urazila se na mě, protože jsem řekl v médiích, že udělala chybu. Oni k trans lidem přistupují stejně jako ke gay komunitě, kteří jsou takto sexuálně orientovaní celoživotně. Hodnotí tak i transsexuály. Narodil ses špatně, tak tě předěláme a bude líp. A celý ten proces je založený jen na pocitu. Před padesáti lety přijít do ordinace s něčím podobným, tak by člověk dostal hodně silné dávky léků a hodně hluboké a cílené terapie. Není normální nenávidět vlastní tělo a chtít ho znetvořit nechat se vykastrovat, uříznout si penis jen kvůli pocitu. Všem říkám, když se mě ptají na zkušenosti nebo chtějí radu, klidně to udělej, ale opačné pohlaví z tebe nikdy nebude. To si trans lidé vůbec neuvědomují.

Kdy přišla chvíle a řekl jste si: chci být zase muž?
Zhruba ty dva roky po operaci spodku jsem si začal uvědomovat, že jsem svůj duševní stav v těch šestnácti letech mohl řešit jinak. Potřeboval jsem psychologa a někoho, kdo mě bude naslouchat. Někdo to bere, že je to sexuální orientace, někdo to bere, že je to sexuální úchylka. Trans komunita to hrozně glamoryzuje. Představte si moji situaci. Jsem muž přeoperovaný na ženu a mám partnerku, se kterou mám penetrační sex. Divné že? Ono by to bylo divné v jakémkoliv případě, ale v tomhle je to úplně zvláštní, protože ten vztah je běžně heterosexuální. Až na to, že ten muž se chová žensky a chce po ženě, ať ho respektuje. Problém je, když trans člověk vyleze na pódium a vykládá, jak je šťastný a jak mu to změnilo život. Nechci to vůbec generalizovat, ale u většiny, se kterým jsem se setkal, šťastní nejsou.

Pocítil jste to na vlastní kůži?
Moje endokrinoložka tvrdí, že to žádné vedlejší účinky nemá. Ale když se pobavíte s lékařem, který se na to dívá více objektivně, tak zjistíte, že to není pravda. Můžeme to srovnat s hormonální antikoncepcí, která má v sobě mnohem méně nebezpečných hormonů než hormonální substituce u trans lidí. Tak proč mluvíme o hormonální antikoncepci a nemluvíme o hormonální substituci? Takže pokud to půjde nadále tímto tempem, začne tady docházet k dlouhodobé neplodnosti a ten rod, když je někde jen jedináček, prostě vymře. My se máme rozmnožit a zemřít. K tomu jsme určení. Zpětně vnímám, že jsem se v šestnácti mohl rozhodnout o tom, že nikdy nebudu mít děti. Dnes to vidím jako chybu.

Nizozemskou soutěž krásy Miss Nederland poprvé v její 94leté historii vyhrála transgenderová žena, dvaadvacetiletá modelka Rikkie Valerie Kolléová
Revoluční soutěž krásy v Nizozemsku: Miss se poprvé stala transgender žena

Plánujete návrat i s pohlavím? Chybí vám penis?
Zdravotnictví bohužel není na takové úrovni, aby něco takového bylo možné. V Evropě tento zákrok neumí. Transplantace a rekonstrukce penisu se provádí jen v USA, Číně a v Jihoafrické republice. Co vím, tak jej podstoupilo deset lidí a žádná z nich není trans žena. Takže je to ve velmi experimentální fázi. Základní operace stojí přes deset milionů korun a výsledek není uspokojivý. Následně musíte užívat léky, které způsobují rakovinu kůže.

Z toho všeho, co jste mi tady dnes řekl, vyplývá, že jako hlavního viníka nevnímáte sebe, ale lékaře a odborníky. V zahraničí, a dokonce i u nás, v podobných případech pacienti podávají žaloby. Chystáte tento krok?
Ano. Jsme v kontaktu s celosvětovou neziskovou organizací se sídlem ve Vídni, která bojuje za to, aby lékaři, kteří dělají uspěchané diagnózy, byli odsouzeni trestem, který si zaslouží. Systémově mají na svědomí mnoho vědomě zkažených životů. Oni moc dobře vědí, po těch čtyřiceti nebo i dvaceti letech praxe, jak jsou potom ti lidé nešťastní a že tranzice litují. Vůbec se neštítí jít pak do médií a lhát. Já se ale utlumit ani zastrašit nenechám. Transsexualita je obrovský byznys. Po operaci musíte brát do konce života hormony, přidají se komplikace a přidruží se další psychické poruchy, které nebyly řešeny. Takže další léky a další operace. A z toho člověka si nakonec udělají celoživotní kasičku.

Rozumím správně, že žalobu podáte?
Máme to jako jednu z možností.