Ale jeho vystoupení mělo důsledky i v jiných vrstvách společnosti. Některým politickým vězňům díky němu zmírnili tresty, někteří vyhození odborníci se mohli vrátit do práce, přestože na podstatě totalitního režimu se samozřejmě nic nezměnilo.

Chruščov toho řekl hodně, ještě víc ale zamlčel

Obsah Chruščovova projevu byl skutečně šokující. Ne proto, že by delegáti neznali fakta, o kterých mluvil, ale proto, že nic takového se do té doby neříkalo nahlas. Chruščov ve svém projevu odsoudil nejen kult Stalinovy osobnosti, ale také čistky, které postihly mnoho pravověrných komunistů: „Pojem ,nepřítel lidu‘ zavedl Stalin. (…) Každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti.“ 

Citoval svého přítele Nikolaje Bulganina: „Člověk někdy jede ke Stalinovi a je k němu zván jako přítel. Ale sedí u Stalina a neví, kam ho od něho odvezou: jestli domů, nebo do vězení.“ Kritizoval Stalinovu nekompetentnost ve vedení druhé světové války i vysídlování mnoha národů Sovětského svazu. Řadu jiných věcí ovšem zamlčel. Zejména se vůbec nezmínil o nekomunistických obětech stalinského teroru a o obětech z řad Stalinových odpůrců.

Obsah projevu byl přesto považován za tak výbušný, že s ním měli být seznámeni jenom pečlivě vybraní delegáti sjezdu a další špičkoví komunisté. Na veřejnost se dostal vlastně náhodou – polský novinář Viktor Grajevský ho zahlédl v sekretariátu šéfa polské komunistické strany a předal ho izraelské ambasádě.

Když se obsah projevu dostal ven, ve stranických strukturách Sovětského svazu vypukl chaos. Věra Hušková, která v té době pracovala jako sekretářka na československém velvyslanectví v Moskvě, vzpomíná, že zaměstnanci ambasády nesměli o projevu psát v dopisech domů. 

František Janouch v roce 1956 studoval v SSSR jadernou fyziku a po určitou dobu pracoval jako překladatel v Kremlu: „Viděl jsem otřesené struktury v celém Sovětském svazu,“ vzpomíná na období nejistoty po Chruščovově projevu. „Nevěděli, čí vlastně jsou, co mají dělat a jak se zachovat.“

Oplakala jsem Stalina

Pro mnoho komunistů v Československu šlo o velký emotivní otřes. Do té doby bezvýhradně věřili ve Stalina, nyní se měli svých iluzí vzdát. Pozdější politik Vladimír Špidla popisuje reakci své matky, do té doby oddané komunistky: „Na nějakém tajném zasedání jim promítli ten Chruščovův projev a to pro ni byl těžký šok. Takže od té doby se začala odtahovat, ale z komunistické strany nikdy nevystoupila.“ 

Pro některé bylo snesitelnější v první chvíli odhalením nevěřit: „Oplakala jsem Stalina, nevěřila jsem Chruščovovi, když mluvil o jeho zločinech. Můj idealismus, sen o lepším životě pro lidi, byl tak silný i víra, že se to musí překonat a jednou bude spravedlnost pro všechny…“ popisuje svou reakci Anna Tesařová-Koutná, která po roce 1968 vystoupila z KSČ a později podepsala Chartu 77.

Mnoho tehdejších komunistů, kteří později stranu opustili a sblížili se s disentem, uvádí, že právě Chruščovův projev byl prvním impulzem k jejich vystřízlivění. Jedním z nich byl i Miloš Hájek: „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu, včetně zacházení s opozicí.“ Schvaloval i politické monstrprocesy padesátých let, teprve Chruščovův referát jeho názor změnil: „Potřeboval jsem, aby autorita – v tomto případě první tajemník – řekla: Nebylo třeba likvidovat opozici.“

Nezisková organizace Post Bellum otevírá čtyřleté Gymnázium Paměti národa! Více informací o přijímacím řízení pro školní rok 2021/2022 najdete ZDE.

Je ovšem nutné dodat, že někteří českoslovenští komunističtí intelektuálové už od třicátých zavírali oči před informacemi o stalinistických zločinech v SSSR a po roce 1948 pro ně musel být rozpor mezi ideály a praxí těžko přehlédnutelný. Spíš než „náhlé prozření” pro ně Chruščovův projev mohl znamenat, že o některých tématech mohli konečně mluvit. Ostatně jen minimum komunistů v reakci na projev vystoupilo ze strany. Jejich názorový přerod byl obvykle pozvolný a k opuštění KSČ vedl až další historický šok po srpnové invazi roku 1968.

Byli i tací, které právě Chruščovova kritika stalinismu přiměla do KSČ vstoupit. Jednou z nich byla budoucí socioložka Jiřina Šiklová, která v té době studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V knižně publikovaném rozhovoru Bez ohlávky vzpomíná na bouřlivou schůzi, kde se Chruščovův projev předčítal: 

„Na fakultě v místnosti číslo 200 bylo narváno k prasknutí. Svolávala to asi celozávodní organizace KSČ, ale mě tam ti ádékáři, konkrétně Franta Povolný, pozvali taky. (…) Někteří tehdy říkali: ,My všichni jsme se mýlili, my všichni jsme se podíleli na kultu osobnosti.‘ A Franta Červinka, docent, který nám přednášel, na to řekl: ,Počkejte, soudružko, mě do toho netahejte, já nic nedělal, tak proč bych se měl kát?' František Červinka už předtím se studenty klidně mluvil o Tuchačevském, o procesech s lékaři.“

Pro Jiřinu Šiklovou znamenala Chruščovova odhalení obnovení důvěry v komunistickou stranu a vstup do ní vnímala jako projev společenské odpovědnosti: „Vnímala jsem to tehdejší nové pozvání do KSČ tak, že začíná nový trend ve vývoji komunismu. A když jim zase řeknu ne, tak pak nemám právo později cokoliv kritizovat.“ (I ona vystoupila ze strany po roce 1968 a později působila v disentu.)

Kult, kultík, kultíček

Chruščovův projev ale neměl vliv jenom ve stranických kruzích, odrazil se i v proměně celkové společenské atmosféry. Mimo jiné ji ovlivnil II. sjezd československých spisovatelů v dubnu 1956. František Hrubín ve svém projevu 24. dubna kritizoval dobový tlak na ideologičnost poezie: 

„(…) panovala tendence tématy měřit pokrokovost básníků, jejich oddanost lidu a vlasti. Tato hrubá tendence zavinila, že příležitost byla některými autory chápána jako okolnost příznivá jejich soukromým výhodám. (…) Stávalo se, že byli básníci i nuceni k oslavným tirádám, ale láska vnucovaná není milovaná, řeklo by opravené přísloví. (…) Co chce lid na poezii? Oslavování? Deklamování? Heslování? Nikoli! Chce, aby mu ukázala, kudy uniká život…” 

Ještě radikálnější byl o tři dny později projev Jaroslava Seiferta, který s novou energií uchopil téma spisovatele jako svědomí národa: „Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa. Kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let (…), ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých. Znova a znova slyšíme tu zaznívati, a to z úst nikterak nevýznamných, že je zapotřebí, aby spisovatel psal pravdu. To mi znamená, že spisovatelé v posledních letech pravdu nepsali. Psali, nebo nepsali? Dobrovolně, či nedobrovolně? Ochotně, či neochotně? Bez nadšení, či s vřelým souhlasem?”

Nová atmosféra se projevila o pár dní později na studentské oslavě Majáles. V průvodu se například parodovalo odhalení kultu osobnosti: „Náš spolužák basketbalista šel s velikým nápisem ,kult’, pak šel menší ,kultík’ a ,kultíček’, to byl nedomrlý studentík,“ vzpomíná tehdejší student Zdeněk Pavelka. Petr Lewi zase vzpomíná na hesla, která provolávali: „Můžete jít s klidem, SNB jde s lidem“ nebo „Nebojte se, Pražáci, jsou tu ještě študáci.“

Mírné uvolnění poměrů se projevilo i v tom, že studovat nebo pracovat ve svém oboru mohli někteří lidé i navzdory menším kádrovým škraloupům. Jedním z nich byl i budoucí psychiatr Radkin Honzák. Jeho otec v roce 1953 vystoupil ze strany a přišel o práci. Radkin sice mohl v roce 1956 odmaturovat, ale jeho vyhlídky na další studium byly nevalné. Chruščovovo vystoupení to ale změnilo: 

„Nastalo takové uvolnění, protože se čekalo, kdo se v Sovětském svazu dostane k lizu. Zrušili kádrový strop na přijímačky na vysokou školu, kam bych se já jinak absolutně nemohl dostat.“ Podle něj se na lékařskou fakultu v té době dostalo více lidí se špatným kádrovým posudkem. Některé ovšem za pár let vyhodili, protože se režim opět zpřísňoval.

 My víme, že ty naše rozsudky byly trošku přísné

Byla tu ještě jedna skupina obyvatel, pro kterou měly změny roku 1956 skutečně zásadní význam: političtí vězni. Mnozí z nich uvádějí, že „díky Chruščovovi“ dostali mírnější tresty nebo se alespoň podmínky ve vězení staly méně nesnesitelnými.

Katolický kněz Antonín Hýža vzpomíná na represe proti tajnému společenství věřících, jehož byl členem: „Byli jsme zatýkáni natřikrát. První skupina dostávala tresty od sedmi do třinácti let. Potom nastoupil v Rusku Chruščov a druhá skupina už dostávala mírnější tresty, od tří do sedmi let. Třetí skupina, ve které jsem byl já, dostávala už jenom tresty do půldruhého roku.“

Naději na zkrácení trestu přinesl rok 1956 také Miloslavu Trubáčkovi, bývalému ministerskému úředníkovi, který byl za pokus o emigraci odsouzen na šestnáct let: 

„Od roku 1956 projížděly věznice takové komise mladých, už dobře oblečených a chytrých chlapů, kteří měli zřejmě velké pravomoci. Navštěvovali různé vězně a taky mě si vybrali. Jeden zřejmě vyšší důstojník, dobře oblečený, černovlasý – bylo vidět, že to je elita StB – mi říkal: ‚My víme, že ty naše rozsudky byly trošku přísné, ale teď to půjde rychle. Začínají se dělat revize, řada lidí, kteří se nechovali dobře, už jsou pryč, už nejsou v našich řadách. Ale pochopitelně chceme, aby ti lidi, kteří budou propuštěni a budou jim zmírněny tresty na podmínku, nepodnikali zase nějaké nepřátelské akce.‘ Já jsem říkal: ‚To víte, že tohleto /dosud odsezený trest/ mně stačilo.‘ On říkal: ‚Já vám nemůžu nic slíbit, ale když to půjde takovým tempem dál, tak do Vánoc by většina z vás mohla být doma.’“ 

Jeho naděje na propuštění dočasně zmařily události v Maďarsku, kde na podzim 1956 propuklo protikomunistické povstání, takže i režim ve vězení zase okamžitě přitáhl šrouby. Domů se dostal na amnestii v roce 1960.

Na krátké uvolnění poměrů ve vězení vzpomíná i Karel Hrubý, po roce 1948 člen ilegální buňky ČSSD, která odmítla sloučení s KSČ. Byl odsouzen na deset let, ale po Chruščovově projevu se podmínky vězněných mírně zlepšily. Mezi bachaři zavládla nejistota a chovali se k vězňům shovívavěji. Karel Hrubý mohl tehdy při návštěvě rodiny držet své dítě v náručí a manželku za ruku. I on ale uvádí, že po podzimním povstání v Maďarsku se všechno vrátilo do starých poměrů.

Nemohou tvrdit, že to nevěděli

Chruščovův projev měl dalekosáhlé mezinárodní důsledky. Například Čína a Albánie kritiku Stalinových zločinů odmítly a jejich vývoj v rámci komunistického bloku byl pak značně izolovaný.

Stejně důležité jsou ale jeho dopady na životy jednotlivců a na myšlení mnoha lidí, kteří do té doby bezvýhradně věřili komunistické straně. Chruščov bezpochyby neměl v úmyslu zpochybnit komunistickou totalitu. Nikdo, kdo se s jeho projevem seznámil, ale už později nemohl tvrdit, že neměl tušení o krvavém podzemí proklamovaného socialistického ráje.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak. Více inromací ZDE. Děkujeme!

BARBORA ŠŤASTNÁ, Paměť národa