„Pokusy mladistvých o sebevraždu už nejsou jako dříve, například častěji během vysvědčení ve škole, ale už jsou celoročně," řekl ředitel liberecké záchranky Stanislav Mackovík. Nejčastěji se k takovémuto činu rozhodnou děti od dvanáctého roku výše.

„ U dívek jsou to většinou takzvané demonstračky, kdy spolykají prášky, ale vědí, že je někdo najde," dodal Mackovík.

Výjimkou není ale ani pořezání se nebo oběšení. „Pokus o sebevraždu pomocí střelné zbraně se u dětských pacientů prakticky neobjevuje," míní ředitel záchranky. 

Děti, které se pokusí ukončit svůj život či se nějak sebepoškozují, jsou hospitalizované na dětské psychiatrii. „Ročně tu máme desítky dětských pacientů. Mají většinou více diagnóz," řekl mluvčí Krajské nemocnice v Liberci Lukáš Gibiec. 

Sebepoškozování a další násilí obrácené proti sobě samému bychom měli podle psychologa Petra Mosse vnímat jako určitý druh komunikace. „Je to zoufalé jednání člověka, který je v těžké životní situace. Svým činem vlastně říká rodině nebo okolí, že se trápí a že si neví rady," míní Petr Moos. Většinou jde o situační „zkratkovité" jednání a pacienti pak svého činu litují.

„Prostě nevědí, jak celou záležitost řešit. Během hospitalizace se nastolí léčba a řada pacientů pak na danou situaci nahlíží jinak. Mnohdy toho litují a třeba se i za to stydí," podotkl psycholog Petr Moos.

Posměch kamarádek ji dohnal k pořezání se

„Začalo to, když mi bylo asi jedenáct, nebo dvanáct," vypráví svůj příběh Eliška T. a pokračuje: „Všechny kamarádky byly hodně hubené, já byla vždy trochu oplácaná, začala jsem proto hodně cvičit a držet různé diety."

Věčné posměchy na postavu odstartovaly bulimii a sebepoškozování. „Když jsem se najedla, měla jsem hrozné výčitky, že jsem slaboch. Bylo mi ze mě samotné prostě špatně. Neviděla jsem jediné východisko než se jít pozvracet," dodala Eliška.

Zvracení nestačilo, začala se řezat do ruky a nohy. „Jednou jsem měla nějakou kopřivku, pořád jsem si to škrábala, nedalo se to vydržet, vzala jsem proto hrot pentilky. Najednou se mi ulevilo a zmírnily se i vtíravé pocity, že jsem slaboch," vysvětluje sedmnáctiletá dívka. Matka ani otec nic nezpozorovali. „Rodiče hodně pracují, nikdy na mě neměli moc čas. O tom, co se stalo, se dozvěděli, až když jsem se řízla do tepny," řekla Eliška. Nastalo ústavní léčení. 

„Cítila jsem se jako v pekle na zemi. Nezabíraly mi léky. Chtěla jsem umřít. Neměla jsem jiný cíl, než se zabít," dodala Eliška.

Po několika týdnech nastal zlom. „Jednou jsem se probudila a cítila jsem se o mnoho lépe. Začala jsem už i komunikovat s doktory a sestrami. Hodně mi pomohla holčina, co se mnou sdílela pokoj," řekla Eliška.  V těžké chvíli našla opravdového přítele.

„V nouzi poznáš přítele. To se mi opravdu stalo. Kamarádky, které mě dohnaly do pekel, jsem pustila z hlavy. Poznala jsem člověka, který si prošel podobnou situací jako já, a vzájemně se podporujeme. Jsme jako sestry," dodala Eliška T. Eliška T. má nyní za sebou tři a půl roku terapie a postupně jí i doktoři snižují léky. Je na dobré cestě se uzdravit. Ovšem jizvy ji zůstanou už napořád.